Den dvacátý druhý – lovná zvěř

Z Engelhartszell do Ruprechtsberg, 22,7 km 588/467m (nahoru/dolu)

 

 

Spalo se krásně a spalo by se dál, ale bohužel čas neúprosně kvačí kupředu a my musíme vylézt z vyhřáté postele. Jak to člověk má každý den, tak si toho tak neváží, ale teď to bylo fakt super. Posnídali jsme asi tunu zeleniny a nějaký ty housky namazaný pomazánkou a sýrem a k tomu samozřejmě nechyběla míchaná vajíčka. A než jsme se nadáli už byl čas vyrazit. Rozloučili jsme se s paní domácí a přecpaný k prasknutí jsme se dali na cestu.

No a jak už to bývá, tak jsme sice mohli jít kolem Dunaje po rovince, ale řekněme, že takový kopec s plným břichem je daleko lepší volbou, teda aspoň mě se to na mapě zdálo býti hezčí cestou, čehož jsme už po pár metrech dost litovali. Navíc jsme včera pokoupili zásoby v místním Sparu – vykoupili jsme tofu (poslední 3ks) a ukořistili poslední kuskus, výběr zeleniny nás vyloženě zklamal..nevypadá vůbec pěkně a navíc byla v obrovských baleních ..uff do kopce nálož stačí tak jak je 🙂

Taky jsme rádi, že i tady dokáží zavřít cestu bez možnosti obchůzky a dají vám to vědět až v půlce cesty, takže jsme to nakonec museli obejít po silnici, ale vlastně to nakonec bylo dobře.

Mraky nad námi totiž dost potemněly, a to i přesto, že všechny předpovědi počasí říkaly, že je krásně slunečno. No pro jistotu jsme se schovali do kryté autobusové zastávky. Jako k čemu mají v pustině autobusovou zastávku a navíc krytou se ptát nebudu. Posloužila nám dobře, sice jsme chvíli váhali jestli fakt bude pršet, ale nakonec to nebe spadlo. Přijeli se za náma schovat i cyklisti, starší pár co umí pár slov česky a jezdi na kolech jak ďas. Svěřili se, že před lety jeli na kole trasu Via Adria..tak se Míša dál procvičovala v němčině a já už umím řici „dobrý den“ a „neshledanou“.

Cesta pak byla úmorná, po dešti začalo takové zvláštní dusno, takže jsme často zastavovali a odpočívali a u toho pozorovali přirodu a málem ze mě byl i princ nebo snad král ?

Nakonec se to ale umoudřilo a my se zakousli do dalších kilometrů. Zkoukli jsme místní highlight Jungfraustein z doby Říše římské a Turnstein, což jedno má být oltář a druhý hraniční kámen, kde býval i vysílač. No za mě prostě šutráky, ale ten první je aspoň hezký a dá se v něm leccos představit.

Rozhledy do krajiny jsou tu ale krásné, taky už vidíme Alpy. Moc se tam těšíme i když trochu obavy jsou, fyzička se prostě nechce dostavit a kde co nás bolí.

Na večer jsme potkali ve vesnici člověka. Jako fakt ! Obecně se nám zdá, že jdeme krajinou, kde nikdo nežije..potkáváme spíš kravíny než lidi a vrtá nám hlavou jak to dělají, že mají vše naklizené a zároveň nevídáváme nikoho pracovat 🙂

Nicméně první paní jsme požádali o vodu a měli jsme úspěch:)  Druhého člověka jsme viděli jak čůrá na náměstí a třetího, ten nám čůral na cestu a ještě se s námi dal do řeči. Umí „dobrý den“ a taky anglicky. Pozval nás i na levný drink, ale protentokrát jsme odmítli. Byl na mol, tak snad příště bude i tento zážitek:) Ale radši jsme šli hledat místo na spaní.

 

Našli jsme super flíček, pěkně zastrčenej a i rovnej. Začli jsme vybalovat tábor a najednou se ozvala rána jak z děla. Asi tak 50 metrů od nás zastřelili srnu. Začal hluk, dětské nadšení a štěkot psa. Z okolí se ozývají další a další výstřely. Chvíli jsme si mysleli, že to dáme, ale nakonec jsme se pobalili a než aby nás zastřelili, utekli jsme jinam. No snažíme se vždy co nejvíc schovat, ale ve tmě každá kráva černá 🙂

 

 

Hledat nové místo po tmě není žádný med, kór když máte hodně omezené možnosti, ale nakonec jsme našli jedno u kukuřičného pole, kousek od cesty. Tady nás snad nikdo nezastřelí.

 

Míša mi zakázala používat čelovku, tak to beru sportovně a snažím se naučit vše poslepu. Zvládli jsme po tmě uvařit a rozdělat tábor. Dokonce si i vyčistit zuby. Živí, ale unaveni, usínáme..

(pozn. Míši: jistě potřebujeme být nenápadní a ne šajnovat na celý les..když jim ležíme na tajňáka za humnama:))