Den sedmdesátý – mýtinka v kopci

Z Camping Obstgarzen k Monte di Mezzocorona
16km 1660/819m ( nahoru/dolu)

Trochu jsem měl strach, že nás bude budit světlo z lamp nebo hluk silnice, ale nic. Jak ty dvě mimina. A vydrželi jsme spát dlouho. Venku je po ránu fakt zima, tak se nám zas nechce. Ale nebojte, nezůstali jsme tam. Vylezli jsme, dali si znovu teplou sprchu a to už vykouklo slunce, takže jsme pobalili a co se dalo na slunci usušili. U stolečku posnídali.

Naše v ruce přeprané věci přeci jen přes noc uschli, jen ponožky ještě chvíli na sluníčku potřebovaly dozrát. A tak něco před jedenáctou vyrážíme. Cesta zprvu vede strmě do kopce po asfaltce, takže vcelku trpíme, ale nakonec asfalt skončí a je z toho normální cesta. Sklon se nezměnil, ale jde se líp i když asi pomaleji. S poslední vinicí nabíráme poslední hrozno.

První kopec končí u kostelíku Sankt Leonhard a kousek od něj je jezero. Říkali jsme si, že bychom se tam šli najíst, ale zrovna tam šli nějací lidi, tak jsme se na to vyprdli a jdeme dál. Teď pro změnu z kopce a podle mapy tam má být v lese mýtinka, tak se najíme tam. Mýtinka v mapě je prostě skalnatý kopec kam se ani stromy neodvážily. Takže jsme pojedli na kameni u cesty. Burákové máslo došlo, tak jsem zvědavý co ulovíme příště.

Neujdeme ani třista metrů a sejdeme k vodopádu s lagunou, ve které žijí pstruzi. Je to fakt krásné kouzelné místo. Jen škoda, že je tu docela zima. Tak aspoň doplníme vodu a pokračujeme dál.

Po dalších třista metrech nacházíme mega přístřešek. Postavili si to tu místní. Mají tu vše. Elektřinu, vodu, kryté posezení, jako dalo by se tu dost luxusně přespat. Ale dnes je ještě brzo. Takže se rozloučíme s ještěrkou, co to tu hlídá a jdeme dál. Teď nás čeká nějaký brutal kopec. Sice jen dva kilometry, ale ostře nahoru. Taky to vede do skal, které notnou chvíli pozorujeme a cesta tam není, tak snad to nebude ferata.

No nebyla, cesta se evidentně dá najít všude a jsme za to moc rádi. Doškrabali jsme se nahoru o třičtvrtě hodiny dřív než ukazoval ukazatel, takže to zas takovej brutál asi nebyl. A to už docházíme k Malga Krau, což je nějaká vyhlášená hospoda. Teď tu ale krom majitele nikdo není. A ani my dovnitř nejdeme sic na nás mával. Ale obdivujeme místní zvířátka, oslíky, kozy, králíky i lamy. By mě zajímalo proč chovají oslíky a lamy a není to poprvé co je vidíme, takže nějaký důvod to mít musí.

Dobereme trochu vody a umyjeme hrozny a pelášíme dál. Teď už to máme jen kousek z mírného kopce a pak najít místo na spaní. Jen pořád nevím proč jsme nenabrali dost i na večer, takže ještě o kus dál filtrujeme u potoka.

Místo nakonec najdeme moc krásné. Kousek od cesty a rovné. Jen trochu poklidit šišky a větývky a je to. K večeři máme kuskus s tempehem, mňam! Trochu čaje, pak dopsat příběhy. Míša ten svůj, každý píšeme jeden den neb mám skluz, dopíše dříve a usne jak mimino už v osm. A já to jdu taky zkusit vcelku brzo. Chodit spát v devět je divný, ale už je tma jak v ranci.