Den sto čtvrtý – zas na lov čas

Od Mérindol k Abri de Cantian, 21,8km 863/712m (nahoru/dolu)

Přes noc nám začalo foukat, ale jinak bylo teplo. A naše spacáky si s takovým teplým větříkem umí snadno poradit i když jsou rozepnuté, abychom se neuvařili. K ránu se obloha zatáhla a snad díky tomu rosa nepadla. Vstáváme o půl sedmé, vaříme snídani a balíme se. Před osmou kolem nás projíždí auta. Jsme snad na dálnici ? Člověk si tu užívá krásné opuštěné ráno a pak toto. Ještě než vyrazíme tak si musím odskočit na velkou. Člověk si tak dřepne, když v tom se kolem začne ozývat známé zvonění loveckých psů. Ukončuji rychle těžkou práci a radši vyrážíme. Ani né minutu na to se objevují i lovci. Koukají na nás jako na zjevení, ale nic neříkají a prostě nás minou. Nutno říci, že střílet se začalo v okolí už před osmou hodinou, ale dost nám vrtá hlavou, po čem vlastně všichni střílí ? Tady nejde o jeden výstřel, ale o stovky a tolik zvěře tady prostě není ani když bychom započítali mouchy. Každopádně jsme zjistili, že spíme asi dvěstě metrů od velkého parkoviště. No kdo to mohl tušit, že ? Ale spalo se krásně, tak co.

Směřujeme do vesnice Mérindol (taky vám ten název připomíná zubní pastu?) pro vodu. Kousíček před vesnicí mají zříceninu, tak jsme se šli podívat a jaképak to štěstí, mají tam i vodu. Nicméně jsem zanechal Míšu, aby nabrala vodu a sám jsem se vydal do vesnice koupit něco ke svačině. Poslední dobou zase máme pořád hlad. Je lepší nás šatit než živit. Až se vrátíme a budeme u vás bydlet a vyjídat vás, tak toho radši kupte jak pro regiment, ať na vás taky něco zbyde.

Mérindol je vcelku velký, ale naštěstí vše co potřebuji je na naší straně a hned na kraji. Nacházím obchod Vival, což je maskovaný obchod Casino, moc tomu nerozumím, ale neřeším. Kupuju sýr, ale nemůžu najít žádné pečivo, tak se ptám prodávajícího. Ještě, že bageta je prostě le bageta. Rukama nohama se dorozumíme, že tady žádnou nemá a posílá mě kamsi za roh. Platit kartou se dá jen nad pět euro, tak se zbavuji drobných, hurá. A za rohem je vskutku Boulangerie, prostě pekárna. Tam kupuji bagetu, croissant pro Míšu a čokoládového bobana pro mě. Ruce i nohy tady fungovali taky a číslovky v angličtině paní zvládla a já se stydím, že jsem se nenaučil francouzsky aspoň do pěti. Jenže zas je to do pěti euro, takže se mě drobný zase vracejí. A pak už frčím zpět za Míšou.

Pojíme a zbyde nám ze čtrt kila sýra k obědu asi padesát gramů, ale aspoň na chuť. Pořádně se napijeme a nezapomenem obhlédnout místní zříceninu. Kdysi to tu muselo být opravdu velké a krásné. Je zvláštní kolik toho lidi postavili a pak nechali spadnout a ve Francii je nějaká ruina na každém kroku.

S těžkýma batohama, zase přes šest litrů vody neb další už nebude, se vydáváme dál. Dneska už moc civilizace nepotkáme. Za to potkáváme zase známý cinkot zvonku. Koukáme odkud se na nás žene pes a že se žene fakt rychle a pak se z toho vyloupne cyklista. To nás dost udivilo. A říkáme si, jaké to asi je, celý den poslouchat zvuk zvonku. Ale mladík nevypadal, že by slintal nebo byl duševně chorý, tak se to asi přežít dá.

U La Font de L’Orme si na chvilku dřepneme. Je tu nějaká lesní správa a pár piknikových stolečků. Jsem tu sami, ale jen na chvilku. Ani se nenadějeme a přijde rodinka s dítětem, pak přijedou cyklisti, v povzdáli prohání nějaký pár psa.. samozřejmě o chvilku zjišťujeme, že je tu velké parkoviště a u něj dalších padesát lidí. A taky je neděle, tak kdo mohl, vyrazil na výlet. Na jednu stranu dobře, no a pro nás nic moc, hlavně pro mě. Ještě pořád jsem neměl možnost dokončit rozdělanou práci z rána. Prvně se nechtělo a teď se všude prdelí turisti.

Procházíme cedrovými háji a soutěskami. Je to tu opravdu moc hezké. Oběd dáváme až kolem druhé a než se stihneme najíst profrčí kolem nás dalších padesát turistů. Tak ani tady nemá člověk klid. Trasa je naštěstí skvěle naplánována a nakonec se turistům ztrácíme na menší cestičce. Taky tu mají krásný borovicový háj schovaný za hromadou roští. Nelením a odskakuji si. Neuvěřitelná úleva.

Navštívíme další ruinu Bastido de la Petrossi, bohužel je obehnána plotem, prý je nebezpečná a kouše. A pak Refuge du Trou du Rat, která je zavřená, ale kdyby něco, dalo by se tu spát. Na nás je ještě brzo. Ale nikde nemají vodu, respektive mají tu studny a korýtka, ale všude prázdno. Takže vodu neneseme zbytečně.

Na cestě k našemu cíli Abri de Cantian potkáme zvláštního človíčka. Má bágl na zádech a sebou tři naložené osly, pět koz a psa. Na pozdrav ani nezareagoval. Ale vypadá jako by měl vše co potřebuje k životu sebou. Možná bychom si měli pořídit osla, abychom nemuseli nosit bágl na zádech ! Kolik asi tak stojí..

No a pak už jen trochu pozměníme trasu neb ta naše je prý v rekonstrukci, tak to kousek vede po silnici a kousek po skaliskách. A hle, jsme u cíle. Není to žádná chata, ale je to taková útulna. Jedna malá budova se stolem, lavicema a krbem, škoda že vše dost zaprášené, a druhá otevřená jen s krbem. Voda opět žádná. Přespat uvnitř by se asi dalo, ale radši postavíme tarp za barákem. Podle poslední předpovědi má být ráno bouřka a taky se nám nějak hodně rozfičelo.

Máme postaveno, jenže ono není ještě ani půl šesté. Ale dál už pro nás nemělo smysl jít. Jednak se tu zas bude určitě střílet a jednak jsme kousek od města. A tak jsme tu atrakcí, tuhle pro cyklisty a tuhle pro pěší. Nikomu však nevadíme. Navíc máme návštěvu – obrovská kudlanka na Míšině batohu, krásná byla, ale musel jsem ji odnést na strom, jinak bychom nevybalili.

Uvaříme, pojíme a vlastně dost brzo jdeme spát. Tak třeba se nám bude aspoň zítra vstávat líp.