Den sto pátý – sklizeň

Od Abri de Cantian do Camp Les Oliviers (Eygalières), 23,4km 147/413m (nahoru/dolu)
https://mapy.cz/s/dozogelofo

Tentokrát to bylo bez větších dělostřeleckých akcí, ale pro změnu začal fučet větříček tak mocně, že nám málem i tarp chtěl uletět. Neuletěl, ale dělal dost hluk. Mě to moc nevadí, ale Míšu to tu a tam rušilo. Ranní bouřka nakonec nebyla, ale pár kapel přes noc spadlo. Ale jinak chodit spát po osmé hodině není moc dobrý, já se pak vzbudím moc brzo a je těžké znovu usnout a dospat se. Nakonec jsem rád, že je půl sedmé a vstáváme a kupodivu i Míša hned vstávala.

Uvařili jsme snídani, pobalili se a složili tarp, který nám u balení málem zase uletěl a se svítáním vyrazili užít si trochu přírody než dorazíme do Cavaillonu, což už je větší město. Příroda je tu fakt hezká a moc si ji užíváme.

Do Cavaillonu dorážíme ani né za dvě hodiny. Ještě před ním strážíme u cesty velkou housenku, aby ji nikdo nezajel. Vypadáme asi dost zmateně, tak u nás zastavuje auto a vykoukne na nás starší paní s dredama a jestli nepotřebujeme pomoc a najít cestu. Když jsme jí řekli, že ne, že jen strážíme housenku, tak se zvědavě podívala, usmála se a odfrčela dál.

Naše kroky samozřejmě směřují do krámu, takže hned navštívíme Lidl a Biocoop, kupujeme sváču a pár drobností do výbavy na cestu. Tábor rozložíme před Biocoopem a pojíme, u toho se k nám dostává informace, že dnešní ubytování v hotelu s bazénem, vyhřívaným bazénem, a snídaní, bude bez snídaně a ještě s brzkým odchodem neb paní má úmrtí v rodině. Trochu nás to zamrzí, ale to se nedá nic dělat, Míša se už viděla v župánku u bazénu. Dáváme vědět, že nám klidně může rezervaci zrušit v takovéto situaci a že si najdeme něco jiného. Což není úplně nejjednodušší neb buď je vše drahé nebo mimo cestu. Zachrání nás až kemp v Eygalières, kam jsem se odhodlal zavolat a rukama nohama po telefonu jsme se dozvěděli, že volno mají a máme přijet a předtím poslat sms. Za tento úspěch se odměňuji zákuskem v boulangerii.

Původní ubytko bylo trošku blíž, tak už neleníme a jdeme do Decathlonu. Hned u vstupu nás zastaví securiťák, a že si tu máme odložit bágl. Galantně Míše pomáhá a obdivuje, kolik toho nese a dělá u toho fórky, je fakt vtipný. Chtěli jsme koupit bombu, ale místo toho odcházíme s malým baťůžkem, který tu a tam budeme teď potřebovat, ať nechodíme po městech s krosnou. A taky se snažím zjistit jestli by neuměli opravit hůlku. Míšina druhá hůlka taky nevydržela a špička odpadla. Jsou moc milí a i přes strašně špatnou angličtinu se snaží pomoci. Ale bohužel tady náhradní díl nemají, tak se snaží i najít jiný Decathlon ve městech, kde budeme, ale ani tam nemají. No nevadí, zkusíme to zas jindy. Při odchodu si nás zase bere na paškál sekuriťák a radí nám, že si máme ten baťůžek dát na hlavu, aby nám na ni nepršelo a taky nám vysvětluje, že si máme radši pořídit pončo, že se nebudeme tolik potit. Pak už nám přeje šťastnou cestu neb jej volají zpět do práce.

No a pak jdeme dokoupit jídlo na cestu a něco k obědu do Intermarché. Tam mimo jiné bereme i pár vloček, které se mají vážit. Já jsem si myslel, že to zváží na pokladně, ale né, paní od pokladny mě vysílá zpět. Říkal jsem si, že jsem tam tu váhu někde přehlédl. Našel jsem místo, kde jsem je nabral, ale váha nikde. Tak jsem u zeleniny našel paní, co se o ní starala a zas rukama, nohama vysvětluji, že to potřebuji zvážit. S úsměvem to vzala kamsi hluboko do útrob sekce se zeleninou, což je už hodně daleko od mých vloček, zvážila a já vyrazil zpět k pokladně, kde na mě všici notnou chvíli čekali.bAle nikomu to nevadilo.

Vyrážíme na cestu, která měla vést podél řeky, ale zas to celé přeznačili a cesta vede trochu jinak, po asfaltové silnici. Trochu mě to rozladilo, ale nedá se nic dělat. Podařilo se nám tam najít i odbočku, kde se za zvuku aut z dálnice, najíme. Ale aspoň jsme pronesli náš nový baťůžek.

Silnice pak konečně končí a jdeme mezi sady olivovníků a hroznového vína. Jsme zas v té krásné Provance. Dokonce se nám poštěstí a vidíme jak se sklízí olivy. To natáhnou pod stromy plachty a pak mají takové rotační vidle, kterýma zajíždí do větviček stromu a tím nutí olivy popadat dolů. Tam to seberou a hodí to do dalšího přístroje, který oddělí olivy od větviček. Maj to promakané, a taky se dozvídáme, že olivy se sbírají ještě zelené, tedy nezralé. Jen pár se jich tam najde načernalých, to nás trochu udivuje. Ale zas spousta naložených oliv je zelených a čert ví z čeho se dělají oleje.

A pak už to máme kousek do kempu. Napíšeme sms, ale když dorazíme, tak tam nikdo není. Otevřeme si bránu a koukneme zatím na záchod a umývárku. Tak není to žádný luxus, ale nám to bohatě stačí. V tom přijede do kempu paní na kole, hned se k ní hrnu, neb si mylně myslím, že je to majitelka. Není. Je to jeden z hostů, ale aspoň náš hovor upoutal v domečku vedle pozornost a už si nás vzala na starost ta pravá osoba.

Zeptala se nás jestli jsme s někým hovořili po telefonu, tak říkáme že ano a že jsme psali dle instrukcí i zprávu. S úsměvem nám poví, že jsme nemluvili s ní, ale že vše je v pořádku a můžeme se ubytovat. To číslo je pevná linka, takže sms těžko přijde. No nevadí. Zaplatíme a pak si jdeme najít místo na spaní. Je jich tu tolik, že je těžké si vybrat. Ale aspoň nemusíme spát v trianglu neb tu nikdo není, tak budeme mít dost místa. Při stavění nás začnou žrát komáři, prevíti, ale když se člověk hodně nastříká repelentem, tak toho nechají, pokud neopomenete nějaké místo. Tak snad večer zase zalezou.

Máme postaveno a zabydleno. Míša se šla sprchovat a já jdu zkontrolovat mandlovníky a vskutku pár mandlí nacházím a jsou dokonce dobré. Je zajímavé jak velkou mají skořápku a pak je tam takový nic. Ale aspoň jich pár máme, tak nám obzvláštní snídaně. A pak se jdu umýt i já. Původně jsme chtěli jít ještě na obhlídku vesnice, mají tady zase nějakou významnou zříceninu, ale už je tma a my už nemáme dost sil.

Povečeříme a pak si voláme s Klárkou. Probíráme kdy se k nám přidá neb jsme trošku pozměnili naše cestovatelské plány, ale ty vám prozradíme až o pár dní později. Teď už je totiž čas jít spát.