Den sto čtyřicátý druhý – ledopády a něco navíc

Od Postero Alto do Refugio Peña Partida, 18,9km 1104/561m (nahoru/dolů)
https://mapy.cz/s/muvajorapu

Je moc zajímavé, že jak zajde slunce za hory, tak je taková zima, že stavění tarpu je hrdinský čin. Ale v jednu ráno je teplo, že člověk dokáže i chvíli venku zůstat a ocenit krásu nebe. Tentokrát byla vzhůru i Míša, taky nemohla už spát, tak jsme chvíli klábosili, začíná to být peklo, deset a půl hodiny spát každý den, to snad není ani zdravé. Nakonec se ale přemáháme a znovu usínáme. Budík o půl sedmé je opět vysvobození.

Vstávat tak brzo má tu výhodu, že se člověk může znovu pokochat tím nádherným nebem plným hvězd. Pod tarpem uvařím snídani a kotel čaje a tentokráte Míšu musím budit. Už je půl osmé. Nějak se jí ten druhej bok, na který se v jednu ráno převalila, zalíbil. V klidu se nasnídáme, pabalíme a hele, něco mě pokousalo a taky tady a tady… No tak doufam že jsme někde chytli blechu nebo něco takového, to by tak ještě hrálo. Pro jistotu trochu vyklepu oblečení, ale spíš to umrzne.

Vyrážíme opět navlečení jak na Sibiř. Slunce ale už vyšlo, je po deváté, tak zas něco odkládáme a jak urazíme první kilometr, už jsme zas jen v košilích. Je krásně teplo. Výhledy parádní a nikde ani človíčka či kráva. Zato všude spousta divokých koz (nebo co to tu mají) a ptáků.

A jak jsme přešli hřebínek a dostali se trochu výš, začalo foukat. A tak jak jsme se předtím svlékali, tak se zase postupně oblékáme. Přecházíme oplocenou pastvinu plnou oveček. Pan pastevec nemá zjevně moc rád turisty a zapomněl udělat průchod. Turisti si tak v plotu udělali díru a zavřené vrátka pro změnu přelézají. Je to divný.

Ve stínu skal nacházíme závětří a tak toho využijeme k obědu s výhledem do údolí. Vypadá to tam jak z nějakého postapo filmu. Je to takové pusté, nehostinné a sem tam uskupení baráčků.

Dneska se jde hodně do kopce, ale trasa je i tak snadná. Ve dvě hodiny jsme dva kilometry před naším cílem, a tak využíváme příležitosti a zajdeme se podívat na vodopády. Bágle odkládáme u cesty a bez nich se jde moc dobře. První vodopád je víceméně po mírně stoupající cestičce. A místo vodopádu nás čekají spíš ledopády. Je to nádherná podívaná.

Druhé ledopády jsou o poznání dál a výš a taky daleko hůř přístupné. Led nám cestu úplně neusnadňuje, ale nakonec se tam vyšplháme. Nejsou sice tak úchvatné jako ty první, ale rozhodně mají taky něco do sebe. Dokonce i krteček zářil štěstím.

Bohužel Míšu cestou nahoru rozbolela nožička. Je vidět, že větší výkony teď už nejsou moc pro nás a je moc fajn, že cesta okolo Sierry Nevady, pokud si nikam nezajdete, je vcelku jednoduchá a mírná. Dolů to bereme co nejschůdnější cestou. U batohů nabereme trochu vody, s tím, že zbytek nabereme cestou ať to netáhnu zas do kopce.

Jenže voda nikde, zato na nás vykoukl Mulhacén. Vcelku rychle jsme se pak dostali až k našemu cíli bivaku Refugio Peña Partida. Je to malá útulna, bohužel bez krbu, ale on tu stejně není žádný les se dřevem, tak to vlastně nevadí. Je v něm teplo, ale trochu vlhko a smrádeček. Ale je odtud úžasný výhled na Mulhacén a slunce bude zapadat za ním. To by mohla být kouzelná podívaná.

Zůstáváme. Míša větrá a rozbaluje tábor a já razím pro vodu. Podle mapy tu kousek má být pramen. A opravdu je. Zrovna se u něj pasou koníci. Trochu se mě bojí, ale né zas tak moc aby utekli dál než na deset metrů, odkud mě zvědavě pozorují. Okolí pramene musím trochu upravit, aby se voda dala nabrat. Udělám si tam takovou malou přehrádku, ze které se dá nabrat voda hrnečkem. Po úspěšném lovu, se vracím do bivaku.

Uvaříme večeři, umyjeme se a začne zapadat slunce. Jak jsme předpokládali, je to úchvatná podívaná. Je to přesně ten kouzelný okamžik, kdy se dějou velké věci. Naše cesta Evropou je v podstatě na konci, od zítřka už jen sestupujeme do údolí. K tomu výhled na Mulhacén a ten nejkrásnější západ slunce jaký jsme za své putování viděli. Poklekám na jedno koleno před Míšou a v ruce dřímajíc malý stříbrný kroužek s kamínkem se zeptám: „Míšo, vezmeš si mě za muže?“. Chvíle napětí netrvala moc dlouho. A nevím co bych dělal, kdyby řekla „Nevím“ nebo dokonce „Ne“, ale tím se nemusím trápit, řekla „Ano“. Je to zvláštní pocit. Krásný pocit. A až když už slunce dávno zapadlo, tak nám teprve začíná docházet, co že to vlastně znamená…