Den sto osmdesátý druhý – odloučení II. díl

V noci se počasí omoudřilo a já už nespala ve spacáku. A tak to opravdu vypadá, že dneska Milanovo potápění bude.Ráno se rozvaluju v posteli sama, tak to teda klaplo. Snad to bude tentokrát lepší než minule.

Dopoledne si čtu a koukám na nějaké tipy na Malajsii. Nechávám kousek ovoce od snídaně našim gekonům. Četla jsem, že jsou sice masožravci ale rádi si oblíznou i ovoce.

Pak se přesouvám na pláž s plánem  doopálit se, už začíná být zase děsné vedro. Je  příliv a odnesl i kočku ze včerejška. Budhistický koloběh života v praxi. Nevadí, uplácám si jiné zvířátko. Na pláži je celkem dost lidí – nejzajímavější jsou časté dvojice mužů (cca 40+ let) a pak zase samotné holky věkem do 30let. Tyhle typy cestovatelů jsem tady opravdu nečekala.

Dávám se do ještěrky, největší problémem je najít velké oči. Po akci mám písek až za ušima, jdu se umýt do moře a pak hurá zpátky do chajdy. Čtu si takovou zajímavost – Thajsko dneska zavedlo povinnost očkování na Covid 19 všem, kteří vstupují do země. A to jako reakci na rozvolnění opatření na Covid v Číně. No a pak tohle opatření o pár hodin zrušili..:) Asi apríl, no..

Uklízím – v Thajsku není zvykem, že by vám automaticky uklidili pokoj a buď si o to musíte říct nebo si vystačit sami .Jdu pro novou spirálu na komáry, zase se Yak směje a hned mi jednu dává z kuchyně. Musím říct, že fakt ta spirála funguje.

Vyhlížím netrpělivě Milana, mám už hlad a taky jsem zvědavá na vyprávění.

Mílův den:

Ráno se vstává dobře. Nefouká, neprší a z dive centra nevolají, takže po snídani se přesouvám k mostíku, kde by mě měli vyzvednout. V ruce mám nepromokavý pytlík s věcma, takže mladý pár, který tam čeká s podobným pytlem, mě hned oslovují, jestli se jedu také potápět. Jsem rád za společnost. To by mohlo znamenat, že nás někdo i vyzvedne a opravdu! Přijeli pro nás.

V dive centru musím znovu zkoušet věci. Trochu jsem doufal, že mi dají ty samé, co mě seděli, ale bohužel. Ale tentokrát je na to víc času, takže z připravených věcí nezůstane jediná. Vše musíme vyměnit. Dneska dokonce před odchodem na loď, všem oznámili, že se odchází. Je nás tu dvanáct potápěčů, jedna paní jako doprovod a tentokrát čtyři dive mastři. Na lodi na nás čeká pomocník a kapitán. Nalodíme se, naložíme věci a hle, dive mástři zapomněli potápěčský computer. To jsou hodinky, které vám hlídají hloubku, čas, přestávky, prostě vše co je potřeba. Takže jsme se s odplutím o půl hodinky zdrželi.

Dive mástři si nás rozdělili do skupin. Já jsem vyfasoval dvě mladé holky z Německa. Jsou to ségry a ještě tu mají mamku, ale ta se nepotápí. A můj buddy je opět instruktor, stejný jako posledně. Než jdeme do vody, tak si domlouvám kontrolu. A taky dostávám jeden computer. Takže budu vědět co kdy a jak. První potápěčské místo je stejné jako posledně Hin Luk Bat. Akorát tentokrát toho moc není vidět. Moře je velmi kalné a viditelnost špatná. Tak jak to bylo posledně nejhezčí místo, tak dnes nic moc. Navíc při ponoru mám problém s pravým uchem, takže trvá než se dokáži bezpečně ponořit. To je pořád dolů, bolest, tak nahoru, uvolnit, a zase dolů a stále dokola, až se konečně vzduch uvolní a vše je v pořádku. Holkám to docela jde a dávají na sebe pozor. Občas až přehnaně moc. A jak není moc vidět, tak i dive mástr ztratí orientaci a při výstupu použije bójku. To kdybychom byli daleko, tak aby pro nás přijeli. Nakonec se ale ukázali, že jsme byli správně.

Na lodi je dneska dobře, nejsou skoro žádné vlny, takže to můj žaludek zvládá velmi dobře. Další ponor máme až po povinné přestávce. Ani tady není žádná změna. HTMS Chang je tady nejvyhlášenější vrak a potápěčské místo. S tímhle jsem počítal, že sem půjdeme, na rozdíl od toho prvního. Do výbavy jsem obdržel malou baterku, ale nakonec oproti minule je tu ještě o něco lepší viditelnost. Takže si to tu opravdu hodně užíváme. Je toho tady opravdu hodně k vidění. Jeden z instruktorů tu našel masku a malou akční kameru. Pro dnešek má prý vyděláno.

Oběd je stejný jako minule. Tedy pro mě. Sic slibovali speciální porci, ale prd. Sice to prý objednali, ale nic nenašli. To je trochu zklamání. Žvýkám tedy aspoň rýži se zeleninou a zajídám to ananasem a melounem. Překvapuje mě, kolik lidí, a že nás tu moc není, si nandá obrovskou porci a pak půlku vyhodí. Proč si nenandají míň a pak si nejdou přidat? Masožrouti se rozhodně nemusí bát, že by jim tady jídlo došlo.

Třetí spot je novinka, tak aspoň něco. Jmenuje se to tu Hin Rab. A oproti ostatním místům, tady je dost velký proud. Takže nám dávají do vody i lano, abychom se měli čeho držet, než budou všichni připraveni na sestup. Maximální hloubka je deset metrů. Viditelnost v celku dobrá. Jen toho života tu moc není. V dálce jsme zahlédli, vodní želvu, ale ruku do ohně bych za to nedal. V druhé půlce ponoru se náš instruktor rozhodl, že nás vezme proti proudu. Nebylo to daleko, slabých padesát metrů, ale i tak nám to dalo hodně zabrat. Trvalo to patnáct minut a spotřeba vzduchu výrazně narostla, ale dokázali jsme to. Přiznávám, že mi několikrát prolítla hlavou myšlenka, že se na to vykašlu, ale když mohli holky, musel jsem i já. Holky na to pak dobrou půl hodinu nadávali na lodi. Ale pak proud přestal a my zase začali vnímat okolí, ale nic extra jsme tím nezískali ani neviděli. Vynořit se u lodi, byl pak celkem oříšek a dostat se na loď bylo dost náročné. Proud byl velký a pořád nás strhával a dole jsme se přeci jen dost vyšťavili. Ale i toto jsme zvládli.

Na lodi jsme se už odstrojili. Ale pořád nejsme všichni. Chybí jeden dive mástr a dva potápěči. Mladej kluk s taťkou, starší, řádně zakulacený pán. V dáli si všímám mávající osoby, tak jim zamávám taky. Zároveň upozorním dive mástry. Jsem si říkal, že bychom třeba lodí popojeli tak, aby je k nám donesl proud, ale nic. Vypouští se záchraný kruh s lanem a další kruh si bere dive mástr a skáče do vody. Ke kruhu se nakonec dokope mladej kluk, ale dalo mu to opravdu zabrat. Zato jeho taťku museli dotáhnout dva dive mástři a to, když máte co dělat sami, tak ještě někomu pomáhat, je fakt dřina. Ale dive mástři říkají, že to jsou ty chvíle, na které jsou trénováni jako rescue mastři. Akorát teda nevím, proč se vynořili tak daleko a proti proudu a proč jsme pro ně nedojeli lodí, tak aby to k nám měli po proudu. Ale třeba tu bylo všude moc mělko, tak to nešlo.

Všichni živí a zdraví na palubě. Holky se rozhodují jestli půjdou zítra znovu nebo ne. Ptají se, jaké to bylo poprvé, tak říkám popravdě, že organizace byla tristní a místa až na jedno stejná. Ale dnes byla organizace daleko lepší. Ale popravdě, je to dost drahé na to, jít dvakrát na ty stejná místa. Vrak byl dnes sice trochu hezčí, ale je to jako mít plnou knihovnu nepřečtených knih a vy dostanete ty, které jste už jednou četli. I když jsou krásné a můžete v nich objevit něco nového, tak přeci jen už víte jaké to je.

Před odjezdem ještě nakoupím ananas a nějaké oplatky, psala Míša, že nám doma všecko snědla opice. A pak už hurá domů, za Míšou.

Vyprávíme si příhody dnešního dne a po sprše, jdeme jíst. Hlad máme oba dva. Netrpělivě očekáváme odezvu od našich přátel a rodiny ohledně svatby. Náš čas na zamluvení místa se rychle zkracuje a pořád nevíme na čem jsme. Je to vhodné místo? Není moc velké nebo snad malé ? Nevyhodíme spoustu peněz oknem za párty, na kterou nakonec nikdo nepříjde ? Tak uvidíme, ráno moudřejší večera.