Den sto devadesátý devátý – nákup na skládce

Zahrada u přátel, Wanaka – Albert town (Nový Zéland)

Spí se už dobře a nic nás nezlobí. Auto také máme, teď ještě pojistku ať se nám to moc neprodraží. Sice to tu mají online, ale jen část, a pro turisty je to trochu komplikovanější, takže plán na dnešek je jasný. A hned po snídani jej jdeme uskutečnit.

Prvně se stavíme v AA pojišťovně. Tam nám bohužel říkají, že tady mají jen servis a že si vše máme udělat online. Upozorním je, že bych rád, ale že to odporuje podmínkám. Dívají se na mě jako bych spadl z hrušky na jablko, ale nakonec se začtou do podmínek a dávají mi za pravdu. Membership jde online opravdu sjednat pouze pro residenty nebo nerezidenty s vízem delším dvanácti měsíců. Je to trochu chyták. Nakonec nás vybaví telefonním číslem, kam si zavolat, a že to prý zvládneme po telefonu.

Naše auto potřebuje papat. Zajedeme tedy natankovat. Jenže tady v tom mají pěkný bordel. Na pumpu můžete vjezd oběma směrama. Takže na první, druhý, i třetí pohled je tam zmatek. Mě tento chaos dělá dost problémy, takže jen složitě hledám cestu, jak se dostat ke stojanu a nikoho nezabít a hlavně nic nepoškodit. Zadařilo se. Sice mě to chvilku trvalo a jestli nás někdo pozoroval, určitě se pobavil. Je to tu samoobslužné. Mladíkovi z Číny nefunguje karta a je z toho zmatený. Já se modlím, aby u mě to bylo bez problémů. A je! A teď hurá tankovat. Jenže.. 91 nebo 95? Rychle hledáme v manuálu, ale než to najdeme. Hodná paní řidička nám poví, že 91. Což jsme si mysleli, ale bylo potřeba to ověřit. A pak už to jde hladce.

Zamíříme na nákup do New World, kupujeme jen drobnosti a poprvé používáme svou zákaznickou kartičku. Je to nejdražší supermarket, takže větší nákup si necháváme až do Queenstownu do Count Down, kde by vše mělo být levnější. A od tama zamíříme do WasteBusters.  To je vlastně svoz odpadu, a to co se hodí a dá se ještě použít, tak to tu prodávají za hubičku. Začíná tu kdejaký baťůžkář. Myšlenka recyklace se nám vždy moc líbila. Tip jsme dostali od Terky i od nadšených Honzy s Katkou. Celé to tu prošmejdíme a nakonec si odneseme malý hrnec, nože, prkýnko, škrabku, dva polštáře a deku, kterou budeme zakrývat věci v kufru, aby nebylo vidět co tam máme. Nezapomněli jsme ani na deštník a Míša si vzala i značkovou sportovní čepičku. Všeho všudy za sedmnáct dolarů. A v druhém kole ještě dvě reflexní vesty za dva dolary. Potřebovali bychom toho víc, ale bohužel, budeme muset zkusit štěstí příště.

Konečně doma. Vítkovi pomáhám se stolem, hlavně kybicováním. V tom jsem fakt dobrej. A u toho brousím nože. Trvá to věčnost. A přestávám až když mě málem upadnou ruce. Nože jsou určitě ostřejší než byly, ale že by to byla nějaká sláva se říci nedá. Všechno co jsme nakoupili pečlivě umyjeme, vypereme a deku bereme k řece. V řece se prvně vykoupeme a pak v ní vypereme deku. Řádně jí vyždímáme a necháme doma usušit. S výsledkem dnešního dne jsme spokojeni.

Vítek s Terkou nám říkají, že se jde dnes dřív spát. Zítra totiž mají být krásné mraky a tím pádem bude úžasné svítání. Odjezd je za pět šest. Pokud teda nebude pršet. Výzvu přijímáme. Hlavně Míša. A po rychlé večeři jdeme spát.