Den dvoustý jedenáctý – cesta je šterk a prach a udusaná hlína

Z Temple Campsite do Huxley Forks hut

Autem 4,5km z Temple Campsite na parkoviště k treku

Pěšky od parkoviště do Huxley Forks hut
18km – Trek vede kolem Hopkins river a zahýbá podél Huxley river. Mapy.cz trek neznají

Přes noc docela fouká, ale nic, co by vadilo kvalitnímu spánku. Budík zvoní v sedm ráno a pomalu se začínáme prdelit ze stanu. Nanosíme si vše potřebné na snídani do přístřešku. Zrovna tam sedí paní a popíjí kafíčko a velmi mi závidí moji moskytiéru na hlavě a lituje, že tu svojí zapomněla doma. Ke snídani dnes dojídáme hummus, tak si k němu dáváme suchary, ale je toho málo, tak se dorážíme kaší. Je krásně slunečno, jen občas zafouká vítr.

Po snídani se začínáme balit na dvoudenní výlet. U toho nás vyruší mladej kluk s angličtinou, které jde krásně rozumět. No aby né, když je z Čech. Také se vyptává na naši síťku, kde jsme ji koupili. Moc by si ji přál a my se nedivíme. A to jich, sandflies, stále není tolik jako bude. Na to se fakt netěšíme. Trochu to kazí dojem z Nového Zélandu. Máme zabalíno, nakládáme vše do auta a vyrážíme.

Přejíždíme z kempu na parkoviště u začátku treku. Respektive tak daleko jak je bezpečné s naším autem jet. Někteří jezdí ještě dál a ti co mají čtyřkolku tak dojedou až k Monument hut a vyráží od tama. Sotva jsme otevřeli dveře auta, tak je málem urval vítr. Trošku tu fouká. Míša si v autě nechává žabky, že je prý nebude potřebovat. Klárka si je po mém upozornění raději bere. Vyrážíme vstříc větru a někde za tou hromadou prachu tušíme údolí.

Musíme prvně dojít k Monument Hut. Jde se tam po cestě pro terénní auta, ale i ony už měli dost problém, takže si tu vyjezdili víc cestiček. Tak vybíráme ty, které nás nenutí jít bahnem a vodou. Občas pořádně zafučí a tak máme prach všude. U prvního brodu, potkáme čtyři auta a samozřejmě se nás ptají kam jdeme, ale že by nás převezli, to ne. Tak to musíme přeskákat.

Monument hut je taková malá chatka pro šest lidí. Teda na spaní, jinak je tam opravdu málo místa, ale jsou tam i kamna a stůl. Dorazili jsme kolem dvanácté a začalo nám pršet. Využíváme toho tedy k obědu a rovnou se i navlékneme do nepromokavých věcí. Míša vynechává nepromokavé ponožky, že prý mají ještě čas. Já si je beru rovnou. Z Monument hut už začíná opravdu hezká cesta, jestli se to tak dá říci. Je to spíš cesta necesta. Se značením se tu moc nenadřou. Většinou je hodně značení tam, kde nemáte kam uhnout a chybí tam, kde by jste jej potřebovali, ale zrovna tady se asi moc ztratit nedá. Prostě pořád údolím dál a dál a kdyby něco, tak ono vás to zastaví. Důležité také je, nevěnovat pozornost fáborkům a jiným než oranžovým barvám, jinak vás to klidně zažene do bažiny. U prvního brodu, který se nedá bezpečně přeskákat suchou nohou Míša stále trvá na tom, že nepotřebuje nepromokavé ponožky. Nějak se jí to podaří zdolat vcelku suchou nohou, ale pak si je stejně vezme a budou potřeba. Za to Klárka se u toho samého brodu natáhne, ono držet stabilitu bez hůlek, když to všude klouže není tak jednoduché. Nabízenou hůlku přijímá s povděkem. Cesta je místy bahnitá, ale relativně se nám daří překonávat vše takřka suchou nohou.

Dorážíme k mostu. Z dálky vypadá jako dost velký, zblízka ale už tak velký není. Respektive je dlouhý a úzký. Procházet může vždy jen jedna osoba. Není to ale tak vratké jak se na první pohled zdá. Postupně přejdeme na druhou stranu a cítíme se jako hrdinové, že jsme to zvládli. Cesta pak pokračuje ve stejném duchu jako předtím. Nahoru, dolů lesem, tu a tam obejít spadlý strom. Ale postupně se začíná horšit. Na chvíli si ani nejsme jisti kudy pokračovat. Nakonec přeskakujeme potok, neb tam vidíme stopy. Podle mapy jsme jinde, ale asi je to správná cesta. Pokračujeme pak po břehu řeky vyšlapanou cestičkou a zpět do lesa. Na chvíli přestává pršet, tak sundáváme nepromokavé kalhoty.

Cesta lesem byla občas o držku, ale všechny komplikované úseky zvládáme na jedničku. Až na rovném kousku to Klárce uklouzne. Si říkám jestli si to teď prohodili s Míšou ? Ona Klárka i docela dost zakopává, snad ještě víc než Míša. Došli jsme na kraj lesa a začíná zase pršet.

Já si navlíkám kalhoty, Míše se nechce. Než si je navleču, přestane pršet. Nevadí, ono zase začne. A začalo. Chcanec jak sviňa a do toho začalo nepříjemně foukat. Než se dostaneme na Huxley hut, tak musíme přeskočit ještě jeden rozbouřený přítok. Tekla tam pěkná hnědá voda. Další přítok už přeskočit nešel. Voda se i tam valila dost hrozivě. Našli jsme si nejbezpečnější místo a přebrodili. Poprvé řádné brození v botech s vodou ke kolenům. Chata už je na dohled. Překonáváme poslední rozvodněnou louku a jsme tu u Huxley Forks hut.

V chatě už je starší pár a vcelku hezky si to zabydlel, tak to trošku musí poklidit, abychom se vešli. Původně jsme chtěli jít na Brodrick hut, ale před námi tam šlo čtrnáct lidí a místo je jen pro šest. To radši riskovat nebudeme a zůstáváme tedy definitivně zde. Pán z páru leží v posteli a paní si hraje solitér u stolu a u toho si s námi povídá. Hrozně rádi oba cestují, mají tři děti a jsou z Anglie. Uvařili jsme si čaj a užíváme pohody. Přišel další mladší pár. Kluk s krosnou a holka s malým baťůžkem v mini trenkách. Rádi by také na Brodrick hut, ale čtrnáct lidí je také odradí. Nakonec se jdou ještě projít. Pořád prší..

Do chaty ještě příjde další kluk, ale to je opravdu introvert. Moc nemluví, má velkou krosnu, kde má úplně všechno, já si myslím, že by se tam našel i houpací kůň a kachnička na koupání. Spíme v hořejších postelích a holky si tam zalézají do spacáku a komentují dění v chatě. Češtině tu nikdo nerozumí. Vracejí se ti dva z výletu a že cesta je dost špatná a rádi by rozdělali oheň. Nikdo jim v tom nebrání. V tom se se mnou začne bavit introvert, ale jen chvilku. Zjistil jsem, že je také z Anglie a teď už pět a půl roku žije v Aucklandu a je to zubař. No a moc nerozumí vtipu.

Přestalo pršet, tak jsem zašel k řece pro vodu. Bohužel jak prší, tak není tak čistá, vezmu to tedy filtrem ať nemusíme pít bláto a kamínky. Donesu vodu holkám ať můžou vařit a jdu zpátky k řece se umýt. Je zajímavé jak rychle si vás sandflies najdou. Bez nich by to vcelku šlo, ale s nimi jsem to dost urychlil. V chatě už na mě čekala večeře. Je tu málo místa, není kde sedět,. tak si Míša musela sednout na klín a krmit mě. Pan zubař si uvařil čokoládu a k tomu přikusuje tabulku čokolády. Tím nás dost překvapil. Po večeři jdeme čistit zuby a zalezeme si. Ostatní si začínají povídat. Podle všeho cesta k Broderick hut nebude jednoduchá, všichni tam chtěli dnes dojít, ale počasí mělo jiné plány. Průzkumníci v podobě mladého páru podávají informace, že jsou tam popadané stromy. Tak uvidíme jak zítra bude, kolem 21 přestává pršet a pak už jdeme pomalu spát. Máme pro sebe celou horní palandu i s okýnkem.