Den dvoustý čtrnáctý – North Face v lese

Z Woodbury domain do Whitecliffs Domain

Autem 24,5km z Woodbury domain do Peel Forest

Pěšky Peel Forest track
14,8km 1096/1096m (nahoru/dolu)

Autem 108,9km z Peel Forest do Whitecliffs Domain

Skřeky ptáků jsou občas dost děsivý. Opravdu by mě zajímalo, jaký pták vydává tak hrozný zvuky. A když se to smíchá s bučícími krávami, které buď vyjadřovaly nadšení, že jim někdo donesl žrádlo a nebo šly na porážku, tak máte krásný budíček na sedmou hodinu. Když se svět zase spravil, vylezl jsem a začal vařit snídani. Venku je celkem chladno a pod mrakem.

Posnídáme, pobalíme a vyrážíme směr Peel Forest. Naplánovali jsme si tam patnáctikilometrovou procházku, tak se těšíme. Sotva vyrazíme, tak můj telefón začne zuřivě pípat, že jej mám odpojit od nabíječky, že je v portu USB masivní vlhkost nebo překážka. Ach jo, tohle nevypadá dobře. Ani jedno tam určitě není. Vypínám mobil a dávám mu den na zotavenou. Dneska to bude na Míše, aby udělala fotografickou dokumentaci. Dorážíme vcelku brzo, ale první nejsme. Už tu je jeden van a jeho majitelé se vracejí z treku. Ale ti se byli podívat jen na „Big tree“. Což je desetiminutová procházka.

Pobalíme nepromokavé věci, jídlo a hurá na trek. Prvně vyrazíme na „Big tree“. Jako je to opravdu majestátní strom. A není tu zdaleka jediný. Je jich tu plný les. Rostou tu přes tisíc let. Co asi všechno zažili? Když k nim přiložíte ruku, tak žádný gejzír mohutné energie cítit není. Jsou chladné, ale majestátní. Tak snad tu ještě pár tisíc let vydrží.

Navazujeme The Fern Walk trekem. Což je opravdu příjemná procházka džunglí. Občas je tu trochu bláta, ale nic co se nedá přeskočit nebo obejít. Pak procházíme kolem chatiček a zamíříme k vodopádu Emily po treku Emily falls track. Tady už se to začíná trochu horšit. Ale pořád je to schůdné, sem tam přeskočit potůček nebo přebrodit bažinku. Na břehu potůčku jsme zvažovali oběd, ale je ještě brzo tak se aspoň napijeme. Jen tak z potoka bez filtrování. A na dně láhve samozřejmě máme nějakého živočicha, tak jej vrátíme do vody a nabereme si novou vodu. U Emily vodopádů zas není moc místa na oběd, tak jej jen chvilku obdivujeme a jdeme dál. Emily vodopády jsou docela malinké, ale mají pod sebou krásnou lagůnku. Škoda, že je zima, jinak bychom se tam určitě vycachtali.

No a pak jistě a pomalu začíná mordor. Cesta začala vést strmě nahoru pralesem a cesta tu dost zarůstá. Asi jí zrovna moc lidí nechodí. South Ridge track asi nebude úplně pro každého. Jdu první a prodírám se co to jde. Kapradiny a křoví lemující cestu, se rozrostlo a zamotalo do sousedů přes cestu. Taky je to všechno moc pěkně mokré a pod tím blátivé. Než si uvědomím, že takhle to bude až na vrchol a nejedná se o náhodný zarostlí kousek, jsem od pasu dolů komplet durch mokrej. Míša za mnou si stěžuje na mokré boty a Klárka je na dovolené a vůbec si neuvědomuje co ve předu zažívám a proč jsem tak pomalý. Byla to chyba nevzít si nepromokavé věci na sebe byť neprší, ale teď už to nemá smysl. Voda ze mě teče jako by byla průtrž mračen. Do kopce a ještě takového se mě obědvat nechce, tak dáváme jen tyčku a posouváme se dál. Docela mě to vyšťavuje. Už nejsem mokrý jen od pasu dolů, ale od krku dolů. Vrchol, kam míříme se schovává v mlze. Už to vypadá, že se to trochu zlepší, ale prd. Jen už nejsou stromy a křoviny, zůstali jen kapradiny a ostatní kytky s hromadou vody. Míša už je taky durch od pasu dolů. Klárka cítí lehkou vlhkost na legínkách. Užijeme si posledního výhledu, nadopujeme se meruňkama a vyrazíme do mlhy. Myslím si, že cesta už nebyla pak tak drsná, ale už jsem dost vyšťavený a musím zvedat o nějaké to kilo vody navíc. Už si to moc neužíváme.

 Tak do půlky to bylo zajímavé, pak už jen vyčerpávající. A pak se zjevila chatka Tristram Harper memorial shelter. Dokázali jsme to. Jsme dvacet metrů pod vrcholem Little Mount Peel v malé chajdaloupce. Svlékám se do spoďárů a ždímám potoky vody z oblečení. Jediné co mám na převlečení, jsou nepromokavé kalhoty a bunda. Na holém těle to není nejpříjemnější, ale aspoň není zima. I Míša se převlékne. Ale hlavně se tu konečně pořádně najíme.

Než vyrazíme dolů, tak ještě vyběhnu těch dvacet metrů nahoru. Sám. Ostatní to vzdali. Podle obrázku v chatě tu měla být jakási konstrukce. Teď se válí prohnilá opodál. Výhled je bohužel jen do mlhy. Rychle seběhnu dolů a už společně scházíme dolů po Deer Spur tracku. Dost nás překvapilo jak je to krásně vyšlapaná a upravená trasa. Je to jako nebe a dudy. Dokonce tu mají dřevěné chodníčky. Postupně se vytrácí i mlha a otevírá se výhled do kraje. Jediné co hatí dobrou náladu je, že Míšu opět bolí kotník. A to je problém, kór pokud bychom chtěli jít čtrnáct dní divočinou Stuart Island. Dole se pak cesta rozděluje a my přecházíme na Allans Track. A tam idylka skončila. Zase je to víc bahnité a neupravené. Nakonec Míša ještě navíc uklouzne a narazí si rameno. Noze to samozřejmě taky nepomohlo. Naše cesta dolů se zpomalila. Radši pomalu a jistě, než rychle a po prdeli.

Nakonec se dostaneme dolů a poslední kilometřík už je po rovince a zase upravený, protože je tu i nějaká cestička na vodopád. Tam ale nesměřujeme. U auta jsme si všichni odfrkli. Jsme šťastní a celý od bahna a v báglu navíc spoustu mokrých věcí. Já se jdu na záchod umýt a převléci, holky to zvládají u auta.

Zvažujeme jestli zajedeme zpět do Woodbury Domain nebo zkusíme nový kemp Whitecliffs Domain, který je přes sto kilometrů vzdálený. Promyslel jsem jak moc jsem unavený a vyhodnotil jsem, že sto kilometrů ještě dáme. A tak se popakujeme, dáme čokoládu a vyrazíme. Cestou doplňujeme vodu v Mayfield. No a pak začne lejt. S tím jsem moc nepočítal. Snižuji rychlost a dávám větší bacha ať se nenahrnu do nějaké kaluže. Projíždíme silnicí 72. To je scénic island road, tedy vyhlídková, akorát je to vyhlídka spíš na pole a statky, takže takové nic moc, kór v dešti.

Dojeli jsme v pořádku, ale jsem úplně vyždímanej. S takovým slejvákem jsem úplně nepočítal. Kousek před kempem přestalo pršet, takže máme čas si vybrat místo a postavit stan. Míša je taky dost hotová, bolí jí noha a je děsně protivná, ale to já asi taky. Je vidět, že toho máme plné zuby. Navíc všecky hezký fleky pro stan jsou zabraný karavanama. Ale jeden jsme našli. Klárka zkouší postavit stan sama a jde jí to dobře. Poupravím jen drobnosti. Míša uvaří večeři, kterou opět jíme v autě, protože i zde jsou Sandflies. Venku občas poprchá, ale zatím nic velkého. Déšť očekáváme až v noci. A to už je čas jít spát.