Den dvoustý dvacátý pátý – výstup na Roys Peak

Albert town campground 2 (Wanaka) a okolí

Autem 70,9km po okolí kempu

 

Pěšky Roy’s peak (1578)
15,9km 1230/1230m (nahoru/dolu)

 

Vstávám v šest čtyřicet. Budím holky, ale Míša se jen otočí na druhý bok, za to Klárka vystřelí ze stanu jak dělová koule. Necháváme tedy Míšu ať se vyspí a my jedeme do Wanaky na svítání. Ale tak nějak vychází slunce na druhé straně než jsme doufali, takže u Wanaka tree to asi nebude úplně ono. Vyjedeme tedy rychle nad město, ale času už moc není. Tomu taky odpovídá naše místo. Ale i tak je to moc hezké a všude okolo je spoustu zajíčků. Když se vynadíváme, jedeme se podívat ještě na strom. Je u něj houf fotografů se stativy a cvakaj jak blázni. Ani se nedá ke stromu pořádně zajít, aby jim člověk nevešel do záběru.

 

 

Když už jsme tu, zajedeme natankovat, skoro nikdo tam není, takže žádný adrenalin jako moje první tankování. Pak sjedeme do Albert town do pekárny, jen abych zjistil, že jsem si to popletl a ta správná Adam&Eve’s je v podstatě u benzínky. Koupíme ve four squer aspoň něco na mazání na chleba a jedeme do správné pekárny. Kupujeme chleba a konečně se vracíme do kempu za Míšou. To už reaguje. Uděláme si malý piknik a posnídáme. Je krásně. Naši pohodu, kolem desáté, nabourá příjezd kontroly, zda máme zaplacíno. Načtou si naši značku a zase jedou. Máme zaplacíno. A něco mi říká, že ti co ne, tak tu do desíti nečekali.

 

Pobalíme věci ze stanu, ale stan tu necháváme. Připlatíme si další noc. Bylo to tu klidné, takže se není potřeba nikam hnát. Míša při placení bojovala s automatem na karty a boj prohrála, platíme tedy cash. A to nám pro změnu vydává lísteček co máme dát na stan. A pak už konečně jedeme. Jsme moc zvědaví jestli, až se večer vrátíme, bude stan mokrý nebo ne. Od páté hodiny má totiž lejt.

 

Jedeme na parkoviště k Roy’s peaku. Máme štěstí, že ranní směna už odjíždí, takže je pro nás na parkovišti místo. Kontroluji předpověď a má stále pršet ažv pět. Do té doby má žhnout slunce. Vyrážíme tedy jen s vodou a jídlem. Nepromoky necháváme dole. A holky si neberou ani nic proti zimě. Tak snad nám ta předpověď výjde. Roy’s peak je kopec. Má 1578 m.n.m. Takže je to furt nahoru. Holky jedou jak mašiny a mě zdrží pobíhající ptáčci. Mají malé a ještě takové úplně nejmenší. Jsou velmi kouzelní. Ale holky dohnat, to se mi nepovedlo. Míša si pak počkala na vodu, ale Klárka hnala dál. Nakomec jí ale doháníme. Zastavuje v cípu ohybu neb jde po cestě, kdežto my to bereme zkratkou. Je to sice víc do kopce, ale kratší a celkově rychlejší. Volá na nás, že potřebuje napít. Tak na ni počkáme a napojíme. A pak jdeme dál, ale Klárka začíná zaostávat a nevypadá moc dobře. Ráno jí bolelo bříško. Tak zastavuji a dáváme znovu pauzičku, znovu pijeme a posilňujeme se tyčkou. Trochu jí to pomůže a oklepe se. A pak jdeme dál. Mraky se začali zatahovat a občas i spadne kapka, jedna či dvě. Vyvstává otázka jestli to stihneme.

 

 

Po cestě mají záchod, tak si s Míšou odskočíme a Klárka pokračuje dál. Až nahoru jí náskok vydrží a doráží na vrchol první. Je to tam moc anténí. Musím říci, že ty kříže z Evropy mě trochu chybí. Nebo i to, když tam nic není. Ale tady vždy, když něco zdoláme, tak je tu vysílač, který to dost hyzdí. Ale výhledy to vynahrazují, ty jsou tu opravdu parádní. Ze zhora dolů obcházíme i vyhlídky, které jsme cestou nahoru vynechávali.

 

 

Na první si dáváme čokoládu a vyhání nás krápání. Jak sestupujeme, dešti utíkáme. Skoro dole mají takové posezení, tak se naobědváme a i tamní pohodu nakonec narušuje deštík. Dá se říci, že cestu dolů sbíháme nebo spíš popobíháme, včetně Míši.

 

Když jsme konečně dole, sestup se zdál nekonečnější než výstup, tak se zajedeme vykoupat do jezera. Dost nás překvapilo, jak je mělké. Člověk šel a šel až to vzdal a musel si vystačit s vodou po pás. Osvěženi a umyti jedeme do Wastebusters. Ano, už jsme tam byli a jsme tu zas, podívat se, jestli se nenajde něco, co by se dalo zrecyklovat. Každý odtama odcházíme se žabkama. No neberte to za dva dolary za kus. Taky objevujeme CD Offspring a Roxette. Nic jiného kloudného bohužel nemají.

 

Stavíme se u studánky pro vodu a pak zamíříme na návštěvu za Terkou. Vítek bohužel pracuje na nějaké chatě. Chtěl se s námi setkat včera po cestě ,ale nějak nám to nevyšlo. S Terkou se zapovídáme skoro až do deváté hodiny večerní. Utíká to s ní velmi rychle. To s dobrými lidmi už tak bývá. Věříme, že se za nimi ještě jednou stavíme a snad zvládneme i trek. Když jsme odcházeli, vybavila nás na cestu dvěma obříma cuketama. Nezapomínáme ani na prkénko, které jsme posledně zapomněli.

 

Do kempu je to kousek. Po tmě ale málem netrefíme cestičku ke stanu. Ve stanu je sucho, takže zabydlujeme. A pak sedíme v autě, internetujeme a dopisujeme příběhy. Co je na Wanace skvělé, tak že tu nejsou sandflies. A když, tak jen velmi poskrovnu. Venku leje jak z konve, takže i čištění zubů a přesun je ve zrychleném tempu. Na stan dopadají kapky vody a stále se zrychlují. A s tím zvukem usínáme.