Den dvoustý dvacátý šestý – Fjorland

Autem 304,7km z Albert town campground 2 (Wanaka) do Upper Eglinton campsite (Milford Sound)

 

A leje a leje. Lilo v podstatě celou noc, ale tentokrát to nespadlo vše naráz, ale leje konstantně a vytrvale. Stan vydržel bez problémů. Tak je otázka jestli tomu pomohlo pořádnější vypnutí nebo že to nebylo tak rychlé. Klárka jde odvážně vařit pod kufr auta. A zvládá to skvěle. Má velké štěstí, že Míša včera uklidila celé auto, jinak by se nevešla. Jen jí dojde namíchaná snídaňová směs, tak toho s klidem vaří míň. Musím jí říct, ať přisype, že tam všechno je, jinak bychom se asi moc nenajedli. Ještě než se nasnídáme, tak zabalíme stan. A balit tento stan v dešti je fakt zážitek. Ale nějak zabalíme, tak uvidíme v jakém stavu to bude, až jej budeme stavět. Najíme se v autě, tam je sucho a příjemně a u toho řádně zamlžíme okýnka. Dobrých deset minut se je snažíme odmlžit. Zajedeme do Wanaky na záchod a umýt nádobí. Taky obejdeme lékárny a health shop jestli nemají repelent na sandflies, co jsem dostal na vyzkoušenou, ale bohužel, nemají. Tak snad nějak v Milfordu, kam budeme směřovat, přežijeme.

 

 

Klárka nám v autě buď spí zabalená do deky, nebo si čte. Já ji závidím. Dnešní cesta je opravdu úmorná. V dešti se neřídí dvakrát dobře, ale když svítí, je vám líto, že nejste venku.

 

Člověk si nevybere. Zastavujeme v Mossburnu, abychom natankovali. Na dlouho je to aspoň trochu levnější benzín.

 

 

Další zastávku děláme v Te Anau. Takové malé městečko. Trochu se projdeme, odskočíme si. Zkusíme i místní obchod, ale pekárna má podstav, tak nepečou a jinak nás tam nic nezaujme. Taky jsme neodolali a zašli se podívat na kavárnu Sand Fly. Má prostě úžasný název, dovnitř ale nejdeme. Mají draho a navíc zavříno.

 

V Te Anau už směřujeme na Milford. Je neskutečné, jak se to musí celé objíždět. Už se musím dopovat čokoládou,  abych nepolevoval v ostražitosti. Zastavujeme na malou procházku u Mirror Lakes. Je to moc hezké a milé zastavení. Sice krátké.

 

 

 A pak už jedeme do kempu. Bohužel nás vyhlídnutý kempík má zavříno. Dali tam nějaký jedovatý návnady. Tak objíždíme další. Je jich tu spoustu. Nakonec skončíme v Upper Eglinton campsite. Je to opravdu miniaturní né příliš upravené a záchod by potřeboval vyvézt už před čtrnácti dny. Nejhorší je, že za tohle nic, chtějí patnáct dolarů na hlavu. Tentokrát platíme, ale určitě jim zašleme vytýkací dopis. Nás stan se tak tak vejde. Po nás přijíždí ještě další auta, ale když to vidí, jedou pryč.

 

Jsem úplně hotovej. Nevím proč, ale řízení na Novém Zélandu mě vždy hrozně unaví. A to jsem se toho v životě už hodně nařídil. Na návštěvu za náma příjde místní slípka Waka. Prostě pták na nožičkách bez křidýlek. Najdu jej v kufru auta. To asi ví, že nemá, takže jak mě zmerčí utíká, ale pak se pořád ochomýtá kolem. Když Míša vaří, tak jí přiletí zkontrolovat ještě jeden ptáček. Dostává hrášek, a ten mu opravdu chutná, ale cuketou pohrdne.

 

 

Jíme opět v autě. Není tu žádný stoleček, což je škoda. Sandflies jsme tu zatím nepotkali, takže se dalo jíst venku. Pak ještě musím udělat snídaňovou směs. Prý jsem jediný odborník, v podstatě spasitel světa, protože smíchat několik ingrediencí v rozumném poměru je nadlidský výkon. Trochu mě to sere, protože jsem už fakt hodně unavený, ale Klárka prý zítra ráno uvaří snídani. Takže je to takový směnný obchod.

 

A pak už konečně spát. Ale zítra ráno musíme opravdu brzo vstávat, abychom stihli dojet do přístavu včas. Pojedeme se projet po zálivu. Je to prý neskutečný zážitek. Alespoň všichni říkají. Terka tuhle hodně vysoko položenou laťku trochu shodila dolů, ale né o moc. Jsme zvědaví.