Den dvoustý padesátý pátý – kolize

 

Autem 176,9km z Farewell Gardens do The

Brook Valley Holiday Park
https://mapy.cz/s/modajanapu

Pěšky Cape Farewall a Pillar point
5km 196/196m (nahoru/dolu)
https://mapy.cz/s/fajasemoke

Pěšky Wharariki beach
2,3km 67/67m (nahoru/dolu)
https://mapy.cz/s/rasotulelo

Probouzíme se před osmou. Venku je oproti včerejšku krásné teplo a dokonce stan je úplně suchý, teda až na podložku. Snídani vaříme v kuchyňce. Přidá se jedna slečna a zabere si stoleček, na kterém mám věci. Nevadí, přemístím je na druhý. Musím si odskočit do auta a když se vrátím, zjišťuji, že se slečna přesunula a moje věci dala na původní místo. Myslel jsem si, že jí to bylo blbé, tak se přemístila, ale kde že. Jen u druhého stolu je lépe daná zásuvka na nabíjení a ona si chtěla nabíjet a zároveň v mobilu něco studovat. Posnídáme a pobalíme. Holky ještě spí a nás moc mrzí, že se stan musí vyklepávat a sem tam u auta otevřít a zavřít dveře. Vždyť by se mohly tím kraválem probudit. No, neprobudily..hm

 

Odjíždíme na Cape Farawell. Je to zas gravelkou jako včera, jen se uhybá o kilometr dřív a tam je cesta docela rozbitá. Ale je to jen kousíček. Zastavíme a namažeme se, dneska to vypadá na dost sluníčka a přeci jen je tu ta ozónová díra. Ještě než vyrazíme, přijede i slečna přemisťovačka z rána. Zjevně má stejný cíl. Cape Farawell není daleko, sotva tři sta metrů. Jednak je tu krásný výhled, dokonce vidíme i dva lachtany jak dovádí v moři, a druhak je to nejsevernější místo jížního ostrova. Fotíme se tu a vymýšlíme jak se vyfotit s cedulí oba dva. Povede se, ale taky už přišla dívčina, tak nás vyblejskne a my na oplátku ji.

 

Odtud se vydáváme na Pillar point. Je tam maják a chceme se trošku projít. Jsou to jen dva kilometry, ale docela do kopce. Potkáme dravce, který dnes zahajuje moji sbírku ptáků na jedné noze. Maják jako takový stojí dost za prd. Není od něj nic vidět. Člověk by řekl, že by to měla být vyhlídka. Popojdeme ještě kousek po hřebeni a vyhlídku přeci jen najdeme. Je tu krásně vidět Fadawell spit. Pak se vrátíme na parkoviště více méně stejnou cestou.

 

Jelikož je přiliv, tak jsme se rozhodli kouknout na Whararili beach. Když už jsme tu, ať máme porovnání.

 

A je tu opravdu hodně vody oproti včerejšku. A taky tu nejsou lachtani, jejich jezírko je těžce pod vodou. S pohledem na bouřící moře se naobědváme. Získáváme nového přítele racka. Všechny ostatní rocky drží pěkně od nás, my jsme prostě jeho. Až když odcházíme, tak se musí o místo dělit, ale nadávají si zplna hrdla. A i on si u nás vystál důlek na jedné noze. Jdeme se ještě projít po pláži. Větší čast je ale pod vodou. Potkáváme do třetice jednoho Oystercatchera na jedné noze. Dneska je prostě den, kdy se má používat jen jedna noha.

 

 

 

 

Přejíždíme ještě na skok k Farewall spitu. Zajímá nás jak tam vypadá moře za přílivu a je to fakt rozdíl oproti včerejšku a to už začal před hodinou odliv. Teď by se tudy nedalo projít suchou nohou. Ale nějak krosnout by se to asi dalo. Takže musíme uznat, že paní domácí z kempu nám to včera všechno moc krásně vymyslela.

 

Teď už směřujeme do Nelsonu. Musíme se přiblížit Pictonu, odkud nám zítra jede trajekt na severní ostrov. Cestou se zastavíme v Takaka na záchod. U toho zaparkuju na jakém si kořenu, což pěkně dře o spodek auta. Při prvním ohledání bylo vše ok, ale jen co ujedeme sto metrů, začnou se ozývat prapodivné zvuky, jako bychom táhli něco po zemi. Zastavujeme tak rychle jak jen je to možné. A zjišťujeme, že se nám rozbil plastový kryt, co je zespoda auta. Když na to tak koukám, tak nejsem první. Je to tam už pěkně zadrátované. Nic naplat, žádný drát nemám, takže to lepím páskou fix it all. Na výsledek jsem celkem hrdý a moc doufám, že to vydrží. Stavíme se ještě pro zeleninu u stánku a pak už bez zastávky až k Pak’n save v Richmondu.

 

Nakoupíme co nám chybí a držíme se zkrátka. Taky koupím holení, pokud se poštěstí a budu se potápět, tak přes vousy netěsní maska, takže by mě do ní teklo. Takže už máme nůžky a holení, teď ještě najít nějaké místo a čas, kde to použít. Stavuju se ještě ve Warehousu a kupuju rychloupínací pásky. Je jich čtyřista kusů, tak snad tím ten plastový kryt někde chytnu.

 

Jedeme se podívat na freečko v Nelsonu, ale i když má začít fungovat až za hodinu, jsou všechny místa obsazená. Ono jich je je deset a je to takové ošklivé parkoviště. Jeden člověk zabírá místa dvě, ale kdo by se s ním hádal. Jedeme radši dotankovat. A přemýšlíme jestli pojedeme do Doc kempu sto dvacet kilometrů nebo to vezmeme už tady v Nelsonu. Vyhrál Nelson. Už je šest a než bychom někam dojeli, byla by tma. Cestou znovu štrejchnu tím plastovým blbincem o silnici na jednom hupu, kterého jsem si nevšiml. Dneska mě to vyloženě jde. Ale tentokrát nikde nic neplandá. Pak už v poklidu dojedeme do kempu. Recepce je už zavřená. To dá rozum, vždyť teď začali přijíždět lidi. Prvně za náma příjde stará paní, aby nám řekla, že si máme postavit stan, kde chceme, pak nám to příjde říci ještě jeden pán. Tak zaparkujeme auto a postavíme stan. Ja se pak jdu věnovat opravě a Míša zabydluje stan.

 

Si tak pod autem přemýšlím co s tím budu dělat, když příjde starší pán, co jako že mám za problém. Tak jsem mu to popsal a byl rád, že je to taková drobnost. No a pak si se mnou začal povídat. Takže vím, že má rád buš, už tři roky žije v autě a to i přes zimu, protože tu jsou mírné. A taky má rád čechy a slováky. Opustil mě, když už mě zbývalo jen pár minut světla. Nožem jsem rychle udělal pár nových děr a chytil to rychloupínákama, tak jako někdo už několikrát přede mnou. S posledním jsem potřeboval Míšinu pomoc, aby mě držela telefón a já přes kameru mohl sledovat, co pod podvozkem dělám. To je fakt velká nevýhoda nízkého podvozku. Pořádně se pod něj nevejdete. Ale povedlo se. Teď jsem na sebe opravdu pyšný.

 

Míša šla vařit večeři. Mají tu obrovskou kuchyňku a ještě větší jídelnu a společenskou místnost. Nějací dva kluci tam koukají na televizi a u toho ještě pouštějí cosi na telefonu. Jak to obojí stíhají sledovat je nám záhadou. Povečeříme. Dopíšeme příběh a jdeme prozkoumat jak vypadá sprcha. Teplá voda se tu dá vzít v kuchyni, za teplou sprchu se musí platit na recepci a tam zrovna nikdo není. Ale i u sprchy v umyvadle teče teplá voda, takže se zase pořádně umyjeme. A já se navíc oholím. Prvně to vezmu nůžkama a pak už holítkem. Trvá to pekelně dlouho a Míša mi pořád něco nosí a kouká jak postupuju. V půl jedenácté je hotovo a může se jít spát.