Den dvoustý padesátý devátý – rozmary počasí a zapomenutá cesta

 

Z Mt. Lees Homestead (Bulls) do Whangamomona Campsite

Autem 270,1km z Mt. Lees Homestead (Bulls) do Whangamomona Campsite
https://mapy.cz/s/pemapudose

Pěšky Dawson Falls a Wilkies pool loop track
4,1km 197/197m (nahoru/dolu)
https://mapy.cz/s/babamaneza

Vstáváme o půl sedmé. Je to docela těžké, ale zvládáme to. Míše se teda moc nechce páč se prý moc nevyspala. Ta tam jsou její naspané hodiny. Uvaříme snídani, pouklidíme auto, umyjeme nádobí a napustíme vodu. Chvilku počkáme než nám uklidí záchody. To nás mile překvapilo a už před devátou vyrážíme směr Egmont park. Je to ještě kus cesty, ale dneska to bude jen taková ochutnávka.

 

Jedeme takřka bez zastávky. Krajina je na severním ostrově taková víc evropská. A převažují tu hlavně pastviny. Trvá opravdu dlouho než uvidíme vysněnou sopku. Teda.. ještě předtím než ji „vidíme“ tak pronesu něco v tom smyslu, že máme štěstí, že je tak krásně. No a pak se vynoří sopka zahalená v mracích. A ani to jsme nevyfotili, pořád jsme si říkali, že se to zlepší. No a nezlepšilo. Jsme u její úpatí a už víme, že uvidíme prd. Že já nedržel hubu.

 

Cesta na parkoviště k Dawson Falls je taková úzká a velmi nepřehledná. A samozřejmě jsme museli potkat magora, co to zkoušel sjet co nejrychleji dolů. Měli jsme to opravdu o Gilbertův fousek a byl v nás. Kdybych neznal lidi, myslel bych, že pak už jel dál opatrně. Parkoviště je docela veliké a je tu opravdu dost lidí, to mě překvapilo. Chvilku si odpočineme a poobědváme a pak vyrazíme. Prvně jdeme k okruh k vodopádům. Je to krátké, hezké, ale na vodopád se můžeme podívat jen z vyhlídly a ještě takové, no spíchnuté na koleni. Dolů k vodopádu se bohužel nemůžeme dostat, protože jsou schody v rekonstrukci a jinudy se nedá. Prostě pech. Tak aspoň navštívíme elektrárnu. Je to taková chatička a čudlíkem, který vám osvětlí vnitřek, teda kdyby fungoval..

 

A pak ještě dáme okruh Wilkies pools. Je to docela hezký trek. Velmi upravený. Dojde se k potoku, kde jsou kaskády a na jednotlivých patrech jsou tůňky. Je ale dost zima. Jeden odvážlivec se ale do jedné přesto ponořil. Vylétl tak rychle, že ho tam slečna hnala znovu, protože nestihla fotku. A podruhé, už nebyl tak odvážný jako na poprvé, kdy se tam ponořil celý. A pak jako mávnutím proutku, všichni odešli a my si mohli vychutnat tu opravdovou krásu přírody.

 

Od tůněk jdeme ohruhem zpátky k autu, po cestě je spousta malých ukrytých vodopádů a ten pravý Gobblin’s les! To se nám moc líbí, navíc krosujeme i řeku..těžká pohoda pro nás, pro skupinku Indů velký outdoorzážitek. Pobaví nás jak balancují na kamenech s hrůzou v očích..hm, takhle asi na nás pobaveně koukal Vítek s Evou na společném treku 🙂

 

 

Nad námi se honí mraky, stále není nic vidět. Přesto vyšlápneme na parkovišti na vyhlídku. A opravdu, je vidět prd. A tak jedeme dolů a přemýšlíme co zítra. Jestli bude takto, tak to vůbec nemá smysl. Dole koukáme na počasí a předpověď se dost zhoršila. Ne jen že má být zatažíno, ale má i pršet a být bouřka. Dlouze se rozhodujeme co dál. Nakonec to vzdáváme. Vymyslíme něco jiného. Zkusíme Tongariro Alpine track. Tam počasí vypadá lépe. A tak jedeme dál,ale prvně se zastavíme ve Stratfordu.

 

Ve Stratfordu mají věž. A ta věž je s hodinama. A my máme kliku, že tu jsme před třetí, protože ve tři se spustí Shakespearova hra Romeo a Jůlie. Jmenuje se Stratford Glockenspiel. Čas krátíme na internetu hledáním informací o Tangariro Alpine tracku a taky vydáváme inzerát na prodej auta. A pak to začne. Věž je přes silnici, takže nám před očima míhají auta, ale jen ty velké nákladní nám hru zastíní. Repráky dali po novu i na tuto stranu silnice, ale hluk aut je i tak dost velký, že toho moc neslyšíme. Přesto si to užijeme a je to zážitek.

 

A pak jedeme po silnici číslo 43 jménem Forgotten World Highway. Je plná zatáček ale výhledy jsou parádní. Jen není kde zastavit. Míše se dělá i trochu zle, tak zpomalíme. Až se dostáváme do nové země. Do republiky Whangamomona. Kdysi patřili do jednoho okresu, ale pak došlo k přerozdělení a zničeho nic bylo spoustu lidí v jiném okrese, tak se na protest osamostatnili. Je to samozřejmě jen recese a oficiálně tvrdí, že samostatní jsou vždy jen jeden den v roce a mají i prezidenta. První byl zvolen muž Ian, ale nevěděl o tom :). Druhý prezident byl kozel Billy, potom pudl Thai a nakonec i želva Murt. Aktuálně vládne prezidentka Vici, která byla zvolena proti své vůli, protože se zrovna v daný okamžik zdržela v kuchyni.

 

A my tu ve vesničce bydlíme v kempu.Kemp je takový zvláštní, ale je tu vše co potřebujeme. Místo na spaní a mají tu i kuchyňku s jídelnou a dokonce i teplé sprchy. Prvně postavíme stan, pak dojdeme prošmejdit město a cestou potkáme kozu, co si zaklínila hlavu v plotě. Spolunocležníci z kempu ji pomáhají vykroutit rohy – koza spolupracuje, asi se ji to nestalo poprvé 🙂

 

Po obhlídce republiky jdem vařit véču a je to příjemné vařit v teple. Taky zjišťujeme, že počasí se tu opravdu rychle mění. Takže Tongariro Alpine Crossing je také v ohrožení. Ale hlavně na něj musíme mít převoz. Prostě tam nemůžeme jen tak přijet a jít. Parkovat se tam sice smí, ale jen čtyři hodiny a místa jsou velmi omezené. A trek trvá asi sedm hodin. A bohužel je zase jednosměrný. Achjo, tenhle ostrov nás zatím nechce vůbec příjmout. Hází nám tu vše klacky pod nohy. Docela nás to deprimuje. Nakonec se rozhodneme, že co budeme dělat zítra uvidíme až ráno, podle počasí. A vstávat budeme zas před sedmou.

 

A pak se jdeme umýt. Já se ještě holím, kdy zase potkám teplou vodu a zrcadlo, že. Ale byla to chyba. Všude tu totiž mají cedule, šetřete vodou a Míša se sprchovala snad hodinu (pozn Míši: asi 10minut). Takže voda přestala téct. Abych se umyl já, tak jsem si musel donést zbytek vody z kuchyně v mističce. Ale aspoň byla teplá. A pak už jdeme spát. Myslel jsem si, že budu psát příběhy, ale místo toho šmejdím na internetu a zjišťuji jak prodat na NZ auto tak, aby to člověka nestálo víc než auto samotné. A pak znaveně a usínám.