Den dvoustý sedmdesátý devátý – poslední noc na Zélandu

 

Pesky Warens track
2,7km 162/162m (nahoru/dolu)

 

Autem 33,4km z Akapoua Bay Campsite do Medlands Beach Campsite

 

Přes noc docela fučelo a tu a tam sprchlo. Obal od spacáku, kterým zakrýváme díru, je pryč. Sakra! Jdu jej hledat, ale obávám se, že jsme to nevymysleli nejlépe. Stan je opět trochu hnutý. A to fouká maximálně padesátkou. Nechci ani vědět, co by se stalo, kdyby opravdu pořádně foukalo. Ze stanu jsem opravdu zklamaný. Už máme prasklé očko, tyčku a díru v síťce. Přežít v něm už musíme jen jednu noc. Míša básní o reklamaci, ale já si myslím, že nám to omlátí o hlavu a vinu, za tenhle kšunt, hodí na nás. Obal se naštěstí dostal pod stan a vydržel tam. Byla by ho škoda.

 

David si už vaří snídani, já se jdu ještě podívat k pláži. Zrovna tam hejkaj kačeny, takové ty zélanské obří, chtěl jsem je vyfotit, ale bojí se tak, že i na sto metrů letí pryč. A pak už jdu dělat snídani i já. Když mám navaříno dojdu pro Míšu, že už je čas. Po snídani zabalíme a jen tak tak to stihneme, než začne pršet. David se snaží i přelít vodu z ešusu do petky, ale na tyhle věci není moc šikovný. Je vidět, že je ze stejné vesnice jako Míša. Naštěstí má nás, tak mu vodu do petky přelejeme z kanystru. Chvilku pak čekáme v autě než se přežene deštík. Spadlo jen pár rychlích kapek. A pak se to několikrát opakuje. Nakonec ale přestane a my vyrážíme na Warens track.

 

 

Jde se po udržované pěšince podél potoka, pak se musí i potokem na druhou stranu, ale jde se suchou nohou. Je málo vody. Prvně byli takové malé vodopády, ale za rohem už byli trošku větší. Tak velké jsme ani nečekali. Po cestě zpět k autu potkáváme pár Kaka, ale vždy jen v dostatečné vzdálenosti někam přelítnou a děsně u toho nadávají. U auta jsme chtěli jen rychle posvačit a vyrazit dál, ale při družném hovoru nám to trvá přes hodinu.

 

 

Stavíme se v Port Fitzroy. Je malý, ale mají tu burgrárnu. Škoda, že je zavřená. Opravdu by mě zajímalo, jak vypadá zdejší burger. Na molu je pět rybářů. Jeden chlap a čtyři ženský. David říkal, že počkáme až něco chytí, ale nevypadalo to na profesionáli a po pár minutách odjíždíme i přesto, že nic nechytili. Později jsme je potkali, a bylo dobře, že jsme nečekali. Nic nechytili, ale prý si to užili. Hlavně v tom větru.

 

 

Přejíždíme k druhému treku na strom Kauri. Překvapí nás, že je areál oplocený s názvem Glenfern Sanctuary. Naštěstí tu nechtějí žádný vstupný. Vstup je přes dvoje železné branky, kdy jen jedna může být otevřená. Nevíme přesně co tu je, ale určitě to musí stát za to. Před odchodem se ještě naobědváme a přežene se další krátký deštík. A pak už vyrážíme. Samozřejmě tu mají i stanici na desinfekci. Je s podivem, že auta hostů, kteří tu bydlí v hotelu, můžou projet jen tak, asi něco nedomysleli.

 

 

Trek začíná na krásné upravené cestičce. Po pár set metrech nacházíme označení, že se terén trochu zhorší. To asi dvě paní, které jsme tu potkali nebudou mít moc radost. A cesta se opravdu změní, ale není to nic drastického. Jen je to víc do kopce a občas je ponechán přírodní úsek. Po cestě potkáváme pár vzrostlých stromů, ale kvůli nim tu přeci nemají ty branky. Nebo že by jim mohli utéct ? A nebo je to kvůli funtailům, kterých je tu požehnaně? Nic dalšího jsme tu ale nezahlédli.

 

 

Na vrcholu kopce na nás pak čeká překvapení. Opravdu tu mají velký Kauri strom. I když je v porovnání s jinými, který se dají potkat na ostrově, vlastně mladík, má jen šestset let. Ale vede k němu mostík a na stromě mají udělanou vyhlídku. Je to sympatické, jen škoda, že kvůli tomu strom tu a tam poupravili.

 

 

Když se vynadíváme, jdeme dál. Čeká nás Sunset rock. Je to taková hezká skalka s památníkem. Bohužel nemáme západ slunce, ale aspoň tu opravdu hodně fučí. Chvílema je opravdu těžké se udržet na nohách na místě. Užijeme si tu dost legrace při focení. A taky je tu hezký výhled. Z památníku jsme se taky dozvěděli, že je to ptačí rezervace, ale pořád mi v tom neštimujou ty dvoje dveře.. A pak už jen dolů vcelku ošklivou cestou. U auta se posilníme a vydáme se na další trek s názvem Old lady track. Něco pro Míšu

 

 

Chtěli jsme jít takový hezký okruh, ale po tom, co jsme se vyškrábali na vyhlídku, která byla fakt hezká, tak byla cesta uzavřena. Nezbylo než se stejnou cestou vrátit zpět. Pravda, cesta byla trošku bahnitá. Když jsme se škrábali nahoru, tak mě to na jednom úseku pěkně klouzalo, že jsem udělal krok dopředu a skončil o metr níž. Několikrát jsem si to zopakoval, než se povedlo. Ale nikdo mě neviděl, takže se nemohli zasmát.

 

 

Další zastávkou byla Awana beach. Dost fouká a na vlnách je to fakt znát. Na to se dá dívat a pár lidí to ví. Mají tu postavené baráky s velkými okny, aby si tu parádu užili. Když s schováme za kopeček, tak je hladina klidná. Trochu se tu projdeme a užijeme si moře místo pralesa. Cestou zpátky se David brouzdá příliš blízko moře a jedna vlna jej dostane. Voda až nad kotníky. I my s Míšou jsme měli co dělat, abychom utekli suchou nohou a měli jsme to tak tak. David je ale už v podstatě Kiwák, takže mokré boty mu přece nemůžou vadit. I když nevypadá moc nadšeně.

 

 

Z pláže jedeme na letiště. Dobíráme tu pitnou vodu. Taky kontrolujeme, že i přes vítr letadla lítají. A lítají sice s malým zpožděním. Taky se napojíme na internet a odbavíme si let do Malajsie. Už se nám to blíží. David si taky sjede lekci Španělštiny. Už se jí rok poctivě drtí a sní o tom, že pojede do Španělska na kurz, aby se i rozmluvil. Míša mu v tom hodně pomůže neb byla už s jednou agentůrou na jazykovém pobytu. Takže předá kontakty a i vyberou destinaci. Granadu.

 

Z letiště už jedeme do kempu. Doporučoval nám jej pán, co nám pronajímal auto. Popravdě je stejný jako všecky ostatní. Jen tu dnes dost fouká, takže si chvíli hledáme správný flek a parkujeme auto tak, aby nás chránilo před větrem. Stany pak stavíme tak, aby vydrželi co největší nápor větru. Zabydlíme se a jdeme vařit večeři. U večeře potkáme mladý pár kiwáků. Jsou docela mluvní a pohostinní. Ulovili několik humrů. Pro mě s Míšou to ale není. David si velice rád dá. Prvně dostal jednu půlku a nakonec ještě jednu. I tak měl David hlad, ale už si nechtěl kazit chuť rýží a tuňákem. Trochu se u toho pokecal, ale Míša mu hned zkušeně poradila jak dostat mastnotu z kalhot dolů.

 

 

Měla tu být teplá sprcha, ale bohužel, staré informace. Jelikož přijela teta Irma, tak si Míša ohřeje vodu a jde se umýt. Když jsem chtěl jít já, tak začalo lejt. U toho jsem zjistil, že ve sprchách není strop, takže jsem se běžel schovat pod střechu, ať nemám oblečení durch. A pak už se k tomu nějak nedostanu. Povídáme ai dnes dlouho. Však je to tu náš poslední večer. Spát jdeme za skučení větru a občasného deštíku.