Den třístý dvanáctý – vejlet do přístavu

 

Ze Santa Grand Signature Kuala Lumpur (Kuala Lumpur) do The Cozy Place by Nestcove (Melaka)
https://mapy.cz/s/nosabugohu

 

Je zvláštní, že lidi tu největší bordel dělají mezi desátou a jedenáctou hodinou večerní, a to včetně dětí. Před tím a ani potom o nich nevíte. Příjde mi to jako malajský fenomén. Ale jinak se spalo dobře. Vstáváme v devět. Míšu trochu bolí hlava, tak snad to bude dobré. Pořádně se nasnídáme. Dneska je velký boj o vajíčka a sladké pečivo. Po pečivu se vždy jen zapráší a je fakt, že to tu mají dobré. Mě nejvíc chutnají škořicoví šneci. Míša favorita nemá, ale bereme co je.

 

Pak pobalíme a ve třičtvrtě na jedenáct se loučíme s luxusem. Jedeme směr Melaka. První metro bylo ok, ale máme přestoupit na druhé. Jenže tady jsou všude zábrany, že tudy né. Bylo nám porazeno, že musíme na druhou stranu a nahoru. Tam nám bylo řečeno, že lístek koupit v automatu a odtama doprava. Tam zas, že pojedeme dvě stanice a pak přejdeme na druhé nástupiště a konečně tam, že máme jet až druhou soupravou. Líbí se nám, že všude stojí označení zaměstnanci a ti nás dirigují kam nastoupit a kam zase ne.

 

Moc času nám z naší rezervy nezbylo…asi tak 10 minut. Na autobusák je to pak kousek, dokonce tu měli i směrovku. Jenže tam panuje zmatek. A vůbec netušíme co dělat. Jdeme se tedy ptát security a čas pomalu běží. Pán nám vysvětlí, že si musíme vystát frontu na boarding pass i když máme rezervaci. To se nám v Asii ještě nestalo – většinou je všude chaos a jízdenky prakticky neřeší a teď tady taková štábní kultura.

 

 

Stojíme dvě fronty, to kdyby se jedna hejbala rychleji než ta druhá, ale více méně je to stejné. Máme tři minuty do odjezdu, i když čas odjezdu je v Asii dost relativní, sázíme tedy na to. Před náma byli taky jedni zmatení turisti z Finska. Z nějakého důvodu paní za přepážkou nestačil otisk obrazovky, tak musíme najít email, kde je potvrzení o koupy lístku celé. Máme boarding pass! Běžíme na nástupiště číslo 17. Je to dobré, autobus tam ještě je, ale jak se ukázalo, není náš. Náš přijíždí až za dvacet pět minut. Tak přece jen měla Míša pravdu, že není kam spěchat a vůbec jsme se nemuseli stresovat. Autobus je opět bez záchodu, ale jinak extrémně pohodlný a spousta místa.

 

Autobus jede na čas. Osm kilometrů zastavuje na benzínce tankovat, tak toho někteří využívají na čůrpauzu. Melacké autobusové nádraží je dost velký a taky ještě docela daleko od historického centra. Vyšli jsme ven, že si objednáme Grab, ale je tu cedulka, že tady Grab ne, že tady jen taxikáři, ale jeden taxikář nám hned, sám od sebe, poradil, kam na Graba jít. A za chvilku už sedíme v klimatizovaném autě a frčíme směr hotel. No frčíme, spíš se snažíme vyhnout všem zácpám, ve kterých tu a tam skončíme. Překvapilo mě, že tu jezdí podle aplikace Waze. Za půl hoďky jsme na místě.

 

Koukáme na prosklené dveře hotelu a nápisem vítejte v mnoha jazycích. Je u nich krabička a kódem, jenže mi jsme žádné instrukce nedostali. Ale je pravda, že jsme tu o tři minuty dřív. Míša o ně napíše a za chvilku jsme uvnitř. Uff, venku je fakt hic a tady je příjemně. Jen náš pokoj číslo F ještě není připraven. Paní uklízečka tam rychle vlítla a my si zatím hovíme ve společných prostorách. Trochu se nám zdá, že nepřevlíkla povlečení, prostě jen ustlala, ale přímý důkaz nemáme. Nedávali jsme pozor, ale i tak je to čisté. Koupelna, záchod a kuchyňka jsou společné pro všechny. Ale kde a jak tu chtějí dávat snídani, nevíme. Máme ale podezření, že to má být tousťák s marmeládou, co se tu povaluje, značka udělej si sám..a je toho i málo. No, nevadí – my jsme jako vždy připraveni, směs vloček i konzervu liči máme.

 

Dávám si sprchu ať trochu vychladnu a pak jdeme najít něco k jídlu. Mapa mě tu ukázala vege restauraci takřka na proti. A je to táckárna. Jsme zase v ráji. Jídlo je dobré, je ho hodně, je vegetariánské, i když u veg fish by jste si byli opravdu hodně nejistí a je to levné. Oba jsme se najedli za dvanáct ringitů, tedy šedesát korun. Melaka si nás právě získala.

 

 

Jdeme se projít městem. Melaka je koloniální přístav, významný zejména v 16. a 17.století. Historická část města je i v UNESCU. Vedli se o něj nejedny boje, přístav postupně obsadili Holanďani i Portugalci a každý tu zanechal po sobě nějaké památky.

 

 

Obecně se doporučuje město navštívit o víkendu, kdy se konají místní trhy a nám návšteva přesně vyšla. Trochu nám to tu připomíná Georgetown na Penangu, barevností a jídlem. Ovšem je to tady mnohem menší, akorát tak na ten víkend.

 

 

Co nás moc mile překvapilo, tak je tu čisto – takřka žádné odpadky a jak se snaží památky udržovat. Ale za to tady jezdí něco jako rikša, akorát jsou v podobě různých hrdinů nebo postaviček z animáků a pěkně si u toho hlasitě pouští muziku. By mě za chvilku asi jeblo. Taky tu chodí mimoň. No prostě je to tu úplně střelený.

 

 

Obejdeme i památky a street art. Jdeme kolem řeky, kde jsou zbytky opevnění a hradeb.

 

 

Vyškrábeme se zdejší kopec s kostelem a pevností. A rozluštíme záhadu, jak to, že protější věž chvíli prstenec má a chvíli ne. Vůbec přijít na to, že je tu něco špatně je dost těžký. Prostě civíte na věž a víte, že na ni něco chybí. A jinak tu mají asi miliardu muzeí, ale už je všude zavřeno, je kolem šesté. Dost nás překvapil nález filtrované pitné vody před policejní stanicí. To se jen tak nevidí, tak si hned nabereme a jsme spokojení.

 

 

A pak se jdeme projít slavnou Jonker Street, je tu noční trh se vším možným. Zahajujeme cestu ochutnáním typické portugalské pochoutky Pastel de Nata, dědictví po portugalské nadvládě. Ovšem stánek s vyhlášeným “ Stinky Tofu“ (smrduté tofu) míjíme obloukem.

 

Vedlejší ulice je pro změnu samý chrám – mají tady Street of Temples: potkáte zde vedle sebe mešitu, hinduistický i buddhistický chrám. Trhy se plní a my jsme přehřátí, jdeme zpět do klimatizace.

 

 

Na večeři zas táckárna a pak už se schovat. Venku začalo lejt. V posteli je dobře, zítra máme čas až do tří, tak si projdeme muzeum námořnictví.