Den třístý třicátý třetí – plazení bahnem na Úplaz

Noc byla klidná. I hvězdy byly vidět. Těžko věřit, že mají být bouřky. Ještě v sedm bych tomu nevěřil, ale s úderem osmé opravdu udeřily. Nikam naštěstí nespěcháme. Martin je za rohem a my máme dva celé dny na to, se tam dostat. Dnes bude stačit, když ujdeme patnáct kilometrů. Kdyby bylo úplně nejhůř, tak to máme dvacet kilometrů na nejbližší vlak a kousek na silnici, třeba by nás někdo vzal stopem.

Je devět. Mám dopsány všechny příběhy. Venku stále leje a Míša spí. Nedá se ale už nic dělat, musím ven na záchod. Míšu to probudí a tak začneme pomalu vstávat. Dojdu pro vodu a při návratu se málo skrčím a dostanu takovou ťafku od futer, že vidím všechny svaté třikrát. V deset už máme nachystanou snídani. Pomalu balíme, uvaříme si ještě kotel čaje, dáváme si na čas. Kolem jedenácté konečně začíná déšť pomalu ustávat a ve dvanáct vysvitne slunce. Hezky po sobě uklidíme a vyrazíme na cestu. O slunci se nám ani nesnilo.

I tak je cesta na Kľak daleko težší než včera. Chvíli jsme si i mysleli, že budou hezčí výhledy, ale ne. Dokonce byla chvíli dost hustá mlha. Z Kľaku dál pokračujeme po červené. Při odchodu zahlédneme dva turisty na lehko, co se sem za náma vydrápali, tak přece se jen někdo odvážil.

Dolů to jde ztěžka. Jak je mokro, je i blátivo. Musíme volit každý náš krok, abychom se nevymlátili. Představa že to jdeme za deště je dost děsivá. Kousek pod Kľakem nám přes cestu proběhne liška. Zastaví se o kousek dál a my ji můžeme pozorovat jak se řádně drbe. Když odběhne pokračujeme kousek dál. Míša ale musí na záchod. Já si jdu stoupnout na vyvýšený kámen, jestli přeci jen ještě lišku nezahlédnu. Ani se nenaději a zas přiběhne. Loví hlodavce. Míša se ke mě v pozorování připojí. Pokud dnes neuvidíme medvěda, tak máme za sebou nejhezčí okamžik dne.

Od útulny do sedla to byly čtyři kilometry. Já si myslel, že tu budeme za hoďku a půl maximálně. No sekl jsem se jen o hodinu. Pokračujeme hřebenovkou po červené. Takže je to nahoru dolů, ale víc nahoru. Kraj je tady ale fakt parádní. Skvělé výhledy, rozkvetlé louky, ptáci začali štěbetat a nikde ani živáčka. Moc si to užíváme. Když vystoupáme na Skalky, tak to vypadá, že jsme v obležení mraků. Nic si z toho ale neděláme. Mysleli jsme si, že půjdeme v dešti celý den a zatím nic. Taky na louce nacházíme spoustu medvědích lejn..když je lejno, musí být i někde medvěd, ne?

Ze Skalek se ale už na cestu přeci jen přioblékneme. Jednak začalo foukat, nahrnula se na nás mlha a začalo krápat. Prvně jsme si říkali, že jen kalhoty ať to pak netrvá dlouho, ale když už jsme byli v tom, vzali jsme to komplet. Ale pršet nezačalo. Na Jankové, na louce jsme si dokonce natrhali mateřidoušku na čaj a v lese zas medvědí česnek do jídla, ať nám to trochu obzvláštní.

Stoprocentně jsme to ohodnotili jako nejhorší cestu. Je to rozježděné od traktoru, smáčené vodou a tak parádně blátivé, že máme co dělat, abychom se posunovali v před. Navíc se bláto pěkně lepí na boty, takže to klouže o to víc a nohy pěkně těžknou. Je to pouhých čtyři sta metrů, ale boj neskutečný. Vyhráli jsme! Dostali jsme se nahoru.

Odtud už je to kousek do Sedla pod Hnilickou Kýčerou. Tady je studánka a odtud jsme chtěli hledat naše další ubytování. Ale je to tady přímo stvořené pro bivakování, takže se už nikam nepoženeme. To bychom se už opravdu hodně rouhali. A zítra uvidíme, kam až dojdeme. Rádi bychom na Velkou louku, ale je to docela daleko. Ale uvidíme.

Necháme si batohy u zvoničky a skočíme pro vodu. Když se vrátíme, popochází okolo mladej kluk. Je to Polák a dnes tu bude spát s námi. Dělal si zálusk na naše vyhlédnuté místo, ale my tu byli první. Postavíme tarp, uvaříme večeři a mateřídouškový čaj. Taky zjišťujeme, že opět přijela teta Irma. Že si nedá pokoj! Když jsme večeřeli, kdosi přijel terénním autem, ale Polák byl první na ráně a navíc venku, tak si spolu chvíli povídali a pak auto zase odjelo. Je tu nějak živo.