Den třístý třicátý čtvrtý – kroupy jako pětikoruna

 

Pěšky z pod Hnilickou Kýčerou (1028 m) do Bystrička, Lázky (Martin)
20,5km 909/1414m (nahoru/dolu)

 

Autobusem 5,8km z Bystrička, Lázky (Martin) do Penzion Maja (Martin)

 

Vstáváme na sedmou. Polák co spal vedle nás vyrazil na cestu už v šest. Nám to ještě chvíli trvá. Dochází plyn, tak vaření trvá déle, taky se ještě stavujeme pro vodu a jsme rádi, že už na devátou vyrážíme.

 

Měli jsme radši zůstat dole. Na Hnilickou Kýčeru vede totiž cesta tak blátivá až to není vůbec hezké. Ještě že to nescházíme, ale vycházíme. Tohle bych jel po prdeli dolů i já. Nahoře jsme úplně vyřízení. Ještě že jsme to nešli včera, kdy to bylo ještě víc bahnité než dnes. Ale je tu krásně.

 

Odtud už vede cesta v podstatě normální. Až pod kopec Horní louka je to mírně nahoru a dolu. Jde se opravdu hezky a tu a tam jsou i výhledy a všude miliarda Medvědího česneku. Výstup na Horní louku už je horší, je to fakt do kopce. Tady nemají, jako v Rakousku, cesty cik cak, ale prostě šturmem hore, ale aspoň to není blátivé.

 

Na Horní Louce je krásný výhled , dáváme si oběd a odpočíváme. U toho pozorujeme mraky jak se kolem nás honí a přemýšlíme jestli se vydáme na Veľků lúku nebo ne. Jednak záleží na tetě Irmě a jednak na počasí. Teď to tam vypadá dost temně. Kde se vzal tu se vzal, přijel z toho směru cyklista. Mladej kluk z Martina. Před půl hodinou prý na Veľké Lúce krápalo, ale podle slovenských předpovědí pršet nemá. Chvíli si povídáme o místním úžasném okolí. Po očku sleduju mraky jak od nás pomalu odchází směrem k Veľké Lúke.

 

A jak si tak povídáme, z ničeho nic se černý mrak otočí, zrychlí a míří k nám. Všichni tři se začneme rychle balit a navlékat nepromokavé věci. Během minuty začíná pršet. Cyklista se loučí a sotva ujede první metry, začne brutální slejvák s kroupama. Utíkáme se schovat zpátky do lesa. I tady na nás voda padá, ale aspoň trochu je bržděna listy stromů. Míšu ale tíží další problém. Musí na záchod a zrovna moc vhodných míst tu není. Už to nejde odkládat, popojde tak daleko jak jen je možné a náš vztah se dostává na další úroveň. Stále prší.

 

 

Netrvá to ale nijak dlouho a to nejhorší je za náma. Postupně přestává a my vylézáme ven. Vracíme se zase na kopec. Mraky už vypadají daleko lépe. Už nejsou tak černé. Vyrážíme směr Veľká Lúka. Cesta je docela v pohodě. Přestalo pršet a není to ani moc do kopce. Začalo foukat a my dorážíme na kopec s příznačným jménem Vetrné.

 

Cesta je tu a tam trochu zaplavená. Ještě, že jsme byli na Zélandu, na který teď často vzpomínáme, a umíme parádně obcházet vodu a přeskakovat potoky. Na vrchol Veľká Lúka dorážíme jedna dvě. Vysílač, jenž je na vrchu, se nám tu a tam ztrácí v mlze, stejně tak chatě Javorině chvíli trvá než se nám ukáže.

 

 

Chata nám byla doporučena, tak to jdeme prubnout. Docela jsme se těšili na vyprážaný sýr, ale ten tu nemají. Chatař je takovej od rány, trochu zvláštní, ale v pohodě. Musíme se spokojit se sladkým. Buchta a palačinky s pivem. Tak proč né, že jo ? Po našem příchodu se začala chata rychle plnit. Nejvíc nás překvapila skupinka s děckama, co se vrátili z ferraty. V tomto počasí nám to přišlo jako holý nerozum. Po chvíli si k nám přisedli dva kluci a povídáme si s nimi o naší cestě. Čas rychle plyne, kluci se odebrali ven najíst ze svého a my vyrážíme do Martina.

 

 

Z chaty jdeme po neznačené cestě. Je to zkratka asi o padesát metrů, ale hlavně jdeme jinudy. Padla nám mlha, tak jednu chvilku trochu bloudíme, ale nakonec se najdeme a najdeme i žlutou značku. Cesta je moc hezká, část i seběhneme, v jednu chvíli běžíme kolem chaty, kde paří skupinka lidí a poslouchají hlasitou hudbu, ale pěkně nám hrála do kroku. Cesta byla pěkná, ale jak překročíme potok a dostáváme se do chatové oblasti, začne to být nic moc. V jednu chvíli se nás pokouší zakousnout slepý pes, kterého se pokouší zahnat paní v košili a kalhotkách a gumákách. Gumáky byly děravé, ale zafačovala to stříbrnou páskou. Byl to moc zajímavý výjev.

 

 

Došli jsme do vesnice Bystřičky na autobusovou konečnou zastávku Lázky. Cesta odtud vede pět kilometrů po silnici a nevypadá to podle mapy moc hezky. Koukneme na autobus a máme štěstí. Jede za dvacet minut. Počkáme. Autobus za chvilku přijede z druhého směru. Autobusák vystoupí a na deset minut se vytratí. Vrátil se čistě převlečený a zná všechny, kteří odtud s námi jedou. A za chvilku už nastupujeme a ani se nenadějeme a zase vystupujeme. Autobus se za tu dobu docela zaplnil.

 

 

Autobusová zastávka je hned před naším penzionem Maja. Recepce je na baru a vypadá dost nevlídně. Ani paní není třikrát nejpříjemnější. Cedule, že nevrací peníze, pokud si pobyt zkrátíte, je tu hned třikrát. Moc důvěry to nevzbuzuje. Pokoj je ale docela fajn a máme štěstí, že máme okna na druhou stranu než je silnice.

 

Míša se jde osprchovat a já jdu sehnat něco k jídlu. Tenhle penzion nemá kuchyňku a ani rychlovarnou konvici. Do obchodu bohužel docházím pozdě. Právě zavřeli a další je až dva kilometry odtud. Prdím na to a vrátím se na hotel. Cestou se stavím na recepci, jestli nemají fén. Nemají.

 

Dám si taky sprchu a pak si normálně v koupelně uvaříme z našich zásob. Všude možně zase rozvěsíme prádlo a naděláme bordel. By mě zajímalo, co si o nás myslí uklízečky. Míša byla hrozně unavená když jsme přišli, teď se ale probrala a začala vydávat příběhy. Jde tak nakonec spát později než já. Až když se kdosi ubytuje vedle nás a začnou si hlasitě povídat, takže se jí moc špatně usíná.

 

Zítra nás čeká velká cesta!