Den třístý třicátý devátý – do kláštera

 

Pěšky kousek od lovecké chaty u Žiare do Kláštor kapucínov
31,5km 1097/891m (nahoru/dolu)

 

Poprvé mě probudilo slunce v pět patnáct. To se mě ale zdálo moc brzo, tak jsem se otočil na druhý bok a spal až do sedmé hodiny. Dýl už to prostě nešlo. Míša ale ještě pořád spí. Špunty v uších, maska na očích, ta má ještě půl noc. Včera byla hodně unavená, tak ji nechávám spát až do osmé. Pak už ji probouzím hlomozem při dělání snídaně. Kdosi nám mává z cesty. Určitě si říká, co jsme to za čundráky. Tolik hodin a pořád mají přístřešek. Najíme se, pobalíme a v půl desáté jsme připraveni vyrazit. Možná bychom byli rychlejší, kdyby nebyla taková zima. Dnes máme v plánu něco přes dvacet kilometrů. Chceme skončit u Medvědího pramene. Cesta to má být pohodová a ani né tak kopcovatá. Tak jsme zvědaví.

 

 

A opravdu hned první kopeček je velmi pozvolný a cesta široká. Ani se nenadějeme a jsme u chaty Štyri Chotáre. Má tu být studánka, tak se jdu podívat, i když vody máme dost. Ukázalo se, že bych musel z kopečka dolů a ještě se prodírat smrčkama, a to se mě vůbec nechce. Pokračujeme na Chrenovské Lazy. Tady je baráček na samotě. Potkáváme kočičku, asi vlastník, dva dobrmany a jezevčíka. Lidský obyvatel asi není doma. Podle všeho je to někdo, kdo má rád cestovatele neb nabízí pro snpéčkaře ubytování. Na to je ale trošku brzo. Koukneme se aspoň po studničce co má být pod barákem. Sice tu je, ale přístup je zarostlý a celé je to podmáčené. Tady vodu taky nabírat nebudeme. V nouzi bych se obětoval, ale to zdaleka nejsme.

 

 

Potkáváme veselého chlápka bez batohu. Žertuje o medvědech a na vše se vyptával. Než jsme se stačili zeptat my, tak se rozloučil a odešel. Na Jalovských lazech nám už voda došla. Posledně v dešti nám to stačilo na celý den a teď je teprve čas oběda a jsme na suchu. Slunce docela pálí. První značená studánka má být čtyři sta metrů od cesty. Podle mapy, má být jedna i malý kousek odtud takřka u cesty, tak si zacházku neděláme. Je tu chatová osada a u jedné je velký ukazatel na studánku. Z cesty je to špatně vidět, ale když člověk příjde blíž, tak je to moc hezký ukazatel. Studánka teče, tak nabírám vodu a u další chaty najdeme posezení, vhodné k obědu.

 

 

A jak jsme stoupali nahoru, tak teď zase klesáme dolů. Svědčí to o tom, že zase budeme stoupat. V blátě jsme našli stopu a zvažujeme, jestli je medvědí nebo ne. Než záhadu rozlouskneme, přižene se motorkář na terénní motorce. Ustupujeme z cesty, on takřka zastavil a opatrně projel kolem nás. A pak se přihnalo jeho pět kumpánů a jako bychom tam nebyli. Moc děkujeme za ohleduplnost a zničení stop. Po cestě máme další studánku. Míša ji nazvala Pod pařezem, protože je nad ní velký pařez. Klesání končí na Sklenianských lúkách a odtud je to zas nahoru. Tentokrát trochu víc. Na Bradlové Skále je ošklivý vysílač, ale je tu i výhled do kraje a ten je moc pěkný. A odtud je to jak na houpačce. Na horu a dolů. S každým kopcem je to víc a víc nahoru. Kopce jsou ale zarostlé a není z nich nic vidět. Kousek před Guľatým vrchom mají vyhlídku. Ale musel jsem se docela přemlouvat. Je docela hic a každý metr se počítá.

 

 

A z kopce Vysoké je to už dolů k Medvědímu prameni. Ozdobené to tu mají hezky, za to pramen je slabý a plave tam spoustu komářích larev. Filtrovat se ale dá úplně v pohodě. Chvíli posedíme a přemýšlíme co dál. Jsou teprve čtyři. Další voda a možnost přespání je až za deset kilometrů u kláštera Kapucínů. A když tam dojdeme, co zítra ? Zítra je to hodně špatné s vodou. Jedna je po deseti kilometrech a další za dalších dvacet a je to hodně do kopce. Ale uvidíme. Dnes jsme plni sil, tak vyrážíme dál.

 

Po chvilce potkáváme dívčinu, náš dnešní první snpéčkář. Už má třicet osm kilometrů v nohách. Jak tohle ti lidi dělaj, je mi záhadou. A jde tady k jedné chatě, která má verandu. Nemá totiž stan. A nejde sama, připojil se k ní starší pán z ciziny. Je dobrej, že drží krok s takovou mladou holkou. Nicméně jsme byli ujištěni, že na Královu studňu je to bez vody, takže si to moc užijeme.

 

No a pak začneme bloudit. V mapách je sice cesta značená jako velká cesta, ale prd. Tohle nedá ani na čárkovanou a značení taky nula nula prd. Když už se vymotáme a najdeme správnou cestu a přejdeme přes ohradu s krávama, dostaneme se k rozcestníku, který značí kudy přesně přibližně jít. A mimochodem, mostík jsem nezaznamenal. A jak přejdeme pole, dostáváme se do Kunešova. Odtud už je to pět kilometrů po asfaltu. Co vám budu říkat. Nic moc cesta, ale odsejpá to rychle. Takže za chvilku jsme u Kláštora kapucínov. Jdeme podle instrukcí získaných na webu. Nakonec ale potkáme dělníky a ti nám zavolají hlavního dělníka. Opravdu, všici v pracovním, pěkně ušpinění a přitom jsou to svatí muži. Klášter pro změnu vypadá jak vila. Ale kostel je kostel, ten jedinej nás nepřekvapil. Pán nám vysvětlil jak to tu mají udělané pro poutníky. Mají tu u vstupní věžičky u kostela místnůstku na spaní. A tady u kláštera zas záchod, vodu a dokonce sprchu. Je to docela daleko od sebe, ale to je proto, že tu budují zbrusu novou útulnu a vše tak bude na jednom místě. A proč to dělají ? Taky kdysi hodně chodil. Teď už tolik né, teď už spíš kolo. A taky těch turistů chodí čím dál víc a klášter má i své povinnosti, né se jen starat o turisty

 

Do místnůstky nad vstupem do kostela se leze po žebříku. Je to celé takové vachrlaté. Žebřík byl krátký, tak jej někdo nastavil. A nahoře je takové podkroví. Vyspí se pohodlně tři lidi, když se neznají, nebo dva páry a nebo pět až šest kamarádů. Dolů se po žebříku leze fakt blbě. V noci to bude o ústa. A to se na záchod pak musí kolem velmi uštěkaného psa. To bude zábava. A ještě by bylo dobré nepošlapat hroby. Mezi tím, co se nahoře přebalujeme, tak přijelo několik turistů očíhnout kostel a hlavně navštívit geografický střed Evropy.

 

 

 

Pobalíme věci na sprchu a jídlo, ať nemusíme lézt dvakrát dolů. Míša jde napřed a já ještě oběhnu kostel a střed Evropy. Zrovna tam na lavičce sedí pár a dávají si pusinky. Proplešlý starý pán, tak pěta pade a podstatně mladší odkvetlá šťabajzna. Působí to hodně bizardně, tak je radši neruším a jdu za Míšou. Sprcha byla moc fajn. A ta večeře po třiceti kilometrech taky chutná úplně jinak.

 

 

Na chvilku si vlezeme do spacáků. Míša spí a já píšu. Když se Míša probere, protože jí přemohla příroda, vezmeme to i se zubama. A taky se musíme namazat. Vypadá to, že jsme se trochu opotili a máme dva malé vlky. Já ještě dám nabít powerbanku a dopíši příběh. A pak se připojím k Míše, která už tvrdě spí.