Den třístý čtyřicátý třetí – po dvoutisícovkách

 

Pěšky z útulny Ďurková do útulny Terezka
28,9km 1772/2034m (nahoru/dolu)

 

Ve čtyři deset odcházeli poláci Bolek a Lolek. Hlasitě si povídali a Lolek se ještě hlasitěji smál. Další odcházeli až v půl šesté. My jsme stávali až všest a než jsme se popytlíkovali a najedli. Zůstali jsme tu už jen my a Němci. A ti zůstali asi ještě dlouho poté. Už jsme je pak ani očkem nezahlédli.

 

 

Slunce zase pálí a do toho fouká studený vítr. Obléci se správně do takového počasí prostě nejde. Buď se místy potíte a nebo je vám zima. Takže Míša jde v kraťasech a já dlouhejch kalhotách. Aspoň že košile pěkně řeší vršek. Buď jsou rozeplé s krátkym nebo je zapneme a prodloužíme rukáv. Košile jsou fakt k nezaplacení.

 

 

Hned ze začátku musíme vyšlápnout krpál, abychom se z útulny dostali zas navznačku. A odtud to zas vede do kopce. Kopec Chebenec měří 1955 metrů. To už jsme skoro na úrovni nejvyšší hory nízkých tater Ďumbiéra, kam dnes směřujem. Jen škoda, že tu nadmořskou výšku ještě párkrát stratíme.

 

 

Než vyjdeme na další kopec, samozřejmě předtím si dáme sešup dolů, tak potkáme první sníh. Už jsme jej dřív viděli, ale teď si na něj můžeme konečně i sáhnout. A taky potkáme dva kamzíky. Chudáci o nás dlouho nevěděli, takže jsme si je mohli prohlédnout pěkně zblízka. A když už se o nás dozvěděli, tak s úprkem rozhodně nepospíchali. Chvíli jsme si mysleli, že jsou ochočení, ale nakonec přece jen utekli. Vzali ta srázem dolů přes sníh a dost si to užívali.

 

 

A pak zas dolů a zas nahoru a pořád dokola. Začínáme se docela péct. Nakonec dojdeme přes všechny ty kopce až k cestě z kamenů. Kdysi to musela být parádní rovná cesta, ale teď už je to pěkně hrbolatý a vyklavý. Navíc je to oproti hlíně dost tvrdý, takže se pitom nejde moc dobře. Ale aspoň je to suché a neklouže to. Dostáváme se pod první dvoutisícovku Dereše. Je to v podstatě jedna velká hromada kamení. A my na ni pochopitelně musíme vylézt. Vrchol je označen místo kříže tyčí, ale aspoň je oranžová.

 

 

A to už jsme kousek od Chopku, kam jezdí lanovka. Takže turistů haba děj. Dojdeme pod vrchol k chatě a u stolečku se prvně najíme. Na vrchol se nám moc nechce. Je tam dav lidí. Nakonec se přece jen odhodlám. Míšu nechám pracovat na vydávání příběhů neb je tu signál a vyběhnu nahoru. Je to jen na pár minut. Rychle udělám nějakou tu fotku a zas peláším dolů. Tolik lidí naráz na tak malém místě není nic pro mě.

 

 

Dalším bodem naší výpravy je samotný nejvišší vrchol Nízkých Tater, Ďumbier s 2045 metry nad mořem. V Krúpovo sedle si necháme batohy, snad nám naše smradláky nikdo neukradne. Zároveň se tu rozloučíme s poláky Bolkem a Lolkem, zrovna se z Ďumbiera vrátili. Jejich cesta podél SNP tu končí, odpojují se směrem na sever. Na vrchol je to rychlé. Rozhled hezký a mají tu jednak sloup a jednak kříž. Zrovna tu jakýsi starší pán poučuje mladšího kluka a předává mu moudrosti světa a mladej se zájmem poslouchá, to se jen tak nevidí. Uděláme pár fotek a tradá dolů. Dolů se nám to zdá děsně dlouhý, ale nakonec do sedla a k batohům přeci jen dojdeme. Chvíli si tu odpočineme čokoládu sníme a vypijeme poslední zbytky vody.

 

 

Rozejít se po odpočinku je hodně těžký. Kdyby nás někdo viděl, myslel by si, že jsme dva retardi. Navic kamenitá cesta tomu moc nepomáhá. Na chatu Rostislava Štefánika se nám to opět zdá celá věčnost. Natočíme tu vodu, ale jinak nic nedáváme, mají to tu trochu dražší než obvykle, radši peníze utratíme někde smysluplně.

 

 

Odtud už vede cesta daleko lepší. Sice mi mapaříkala, že už půjdeme jen z kopce, ale sem tam se nějaký ten kopeček najde, třeba hned na začátku. Ale je to tu parádní. Jen škoda, že nad Vysokýma Tatrama je velká oblačnost, tak nejsou tak dobře vidět. Jinak by to bylo ještě parádnější. Taky se musíme podívat, co to znamená, když vám přes cestu přeleze zmije. Byla taková malinká a děsně rychlá.

 

Do Čertovice dorážíme kolem šesté a moc se nám tu nelíbí. Je tu velká silnice, motorest, penzion, pár dalších ubytoven a velká parkoviště. Vše připraveno na lyžařskou sezónu. U penzionu na zahrádce sedí mlaďoši, co jsme je potkali na začátku Nízkých Tater. Jsme rádi, že žijou a neztratili se. My zamíříme do motorestu. Bohužel zrovna zavírají, ale ještě nám dají aspoň birella a stihneme i nabrat vodu. Posedíme venku na zahrádce a pak prozkoumáme, kde se tu dá stanovat. U domku horské služby se to zdá býti trošičku z kopce a za motorestem je jen parkoviště, tak nevíme jak to mysleli. Potkáme několik snpéčkařů a všechny je posíláme do domku horské služby. Ubytovávají tam za dvacet euro a prý je to tam super. V automatu s mléčným sortimentem koupíme za euro půl litru jogurtového borůvkového mléka. Je to s birellem dost zajímavá kombinace.

 

Vyrážíme pryč z Čertovice. Jdeme zkusit útulnu Terezku, která je dva kilometry z Čertovice. Máme trochu pochybnosti zda bude volná. Podle všeho se tam vejde maximálně šest lidí. A další útulna je daleko. Máme štěstí. Útulna leží padesát metrů od rozcestí a je prázdná. Šest lidí se sem určitě nevejde, leda dětí. Je to pro dva, možná pro tři. Každopádně zabíráme.

 

Je s podivem, že lidi co jdou okolo se sem ani nejdou podívat. Všichni směřují rovnou do Čertovice. Zajde sem jen jeden kluk. Zrovna jsem se chystal umýt a jsem jen v trenkách, když dorazil. Sedl na pařez před útulnou a začal si s námi povídat. Tak jsem se zase oblékl a šel si tedy povídat. Je trochu zvláštní, ale vcelku fajn. Dozvíme se, že ta další útulna je plná a že by tu klidně zůstal, ale nemá vodu a potřebuje dobít, protože se mu vše vybilo v bouřce. Chvíli ještě tak tlacháme, udělá si několik fotek útulny a moc se mu líbí jak je pidi. Podezřívám ho, že je zhulenej, ale kdo ví. Pak už nás zanechá našemu osudu a já se konečně umeju. V útulně ale nejsme sami. Jsou tu ještě velcí lesní mravenci a miliarda otravných much. Doufáme, že mouchy půjdou spát a mravenci, že nás nesežerou.

 

 

Uvaříme, pojíme. Rozděláme ležení na širokých lavicích a jdeme spát.