Den dvoustý dvacátý devátý – velké drama

 

Autem 309,9km z Thicket Burn Campsite (lake Hauroko) na Bendigo Rest Area (Cromwell)

 

Ráno zvoní budík v sedm. Jsem schopný jej zamáčknout, ale už né vstát. Potřebuji ještě chvíli. Nevybíravě houknu na chudáka Klárku „Šup snídaně“ a spal jsem dál. Klárka se probrala a v samém šoku a úžasu, šla tvořit snídani. Pobalili jsme vcelku hodně mokrý stan. A teprve potom posnídali v autě. Z obavy, abychom nezamlžili okna, jsme si pustili klímu. Trochu jsme se dostali do skluzu, je osm dvacet. Chtěli jsme vyrážet v osm, Klárce to letí ve čtyři a na letišti chce být ve dvě. Je to okolo dvěstě padesáti kilometrů což odhaduji na čtyři až šest hodin. Tady člověk nikdy neví.

 

Otáčím klíčkem v zapalování a udělá to jen takové cuk chrr cuk a tím to končí. Všem zamrzá úsměv na tváři. Ale naděje tu přeci je, že ? Cuk chrr cuk a prd. No.. naděje není. Tohle nenastartuje. Jestli nám nic nepřekouslo kabel, tak je to baterka. Jdeme se tedy podívat. Otevíráme kapotu a no, je to tam hezké. Ale rozkousané nic není. Opodál se baví čtyři lidi z kempu a jako by nic. Je tam i pán ze včera, co mě upozorňoval na světla. Nezbývá než abych za nimi došel a požádal o pomoc. Všichni pořád dělají jako by se pět metrů od nich nic nedělo, až paní se na mě podívá a zeptá se, jestli mám problém s autem. Je těžké zůstat milý, ale co naplat. Musím hrát jejich hru. Takže ano, máme problém, asi baterka. Ukazuje na svého muže, že on je technik. Já vsázím na pána ze včera. Jdou se podívat všici. Otáčí klíčkem a ano, je to baterka. Tak jestli prý mám kabely. No doma mám už asi troje, tady ani jedny. Pán ze včera odejde do svého auta a přinese startovač. Tedy jak baterku tak kabely, zapojí. Nastartujeme a je to. A s nezájmem o poděkování zase odchází si povídat. Je to fakt zvláštní, ale i tak jsme jim opravdu vděční. Hlavně Klárka. A tak vyrážíme na cestu do Queenstownu. S jasným rozkazem nezhasínat motor.

 

Naší první zastávka je nedaleko. Některým se ráno nechtělo na záchod a teď už ano. Zastavujeme tedy u Clifden Suspension bridge. Což je nejdelší dřevěný most na NZ. A je fakt hezký. A i tady zjišťujeme, že se dalo spát zcela zdarma. Motor nevypínáme a odskočíme si jak na záchod, tak se pokochat mostem a pokračujeme dál v cestě.

 

 

Občas zastavíme na vyhlídce, ale je to jen rychle vyskočit, udělat fotku a jet. A v tomto tempu dorážíme až do Queenstownu. Během toho poslali Klárce, že se její let posouvá až na sedmnáct dvacet. A tak s námi jde nakupovat do Pak’n’Save. Tady už motor vypínám, na letiště se dá v nejhorším dojít pěšky.

 

Nákupy jsou fakt hrozná věc. Ale nějak jsme to přežili. Hodně se vyplatí plánovat a nakupovat v těhle velkých městech. Úspora peněz je opravdu enormní. K obědu kupujeme jakousi pizza věc a džus ve slevě. A užíváme si poslední společný oběd. U toho sledujeme pána opraváře, jak startuje auto nějakému mladíkovi. Telefonní číslo bohužel nestihnu zaznamenat. Ale nebylo potřeba. Nastartovali jsme. Dojeli k pumpě a i tady to vše proběhlo dobře. Dokonce jsme využili slevy z nákupu v supermarketu a šlo to jako po másle! Tak si holt jen dávat pozor na světla! Míša udělala vyúčtování a Klárku vyšel měsíc s námi jen na 886NZD. Plus tedy náklady na auto, ale to uvidíme, až jak se nám prodá a co bude stát WOF, tedy technická. Při nejlepším to výjde na nula, při nejhorším na hromadu peněz, ale pořád méně, než půjčení auta. Tak uvidíme za dva měsíce.

 

A pak už jsme na letišti a loučíme se. Je škoda že už odjíždí. Ale nedá se nic dělat. Dovolená jí končí a jednou skončí i nám. Z letiště se přesunujeme do Countdown. Další obchoďák, kde dokupujeme vše, co nám chybělo v Pak’n’Save. Mimo jiné jsme si všimli, že Novozélanďani jsou opravdu velcí nacionalisti. Všude kde můžou říkají co je z Nového Zélandu, popřípadě aspoň že je to vyrobeno z jejich surovin i když v jiné zemi. Už by mě jen zajímalo, jak moc se podle toho Novozélanďani orientují. Taky obejdeme místní outdoor obchody a najdeme Míšou vybrané ponožky Icebreaker ve správné velikosti a s třiceti procentní slevou. To je jasná zpráva, že je máme koupit. Taky koupíme nějaký mazací krém proti sandflies. Mosi guard se tu sehnat prostě nedá. Tak uvidíme. Aktuálně máme tři typy repelentů, sandflies třeste se! Jsme velkomagnáti!

 

A pak jedeme směr free kemp za Cromwell. Po cestě hledáme pitnou vodu, ale podle aplikace marně. Cestou místo vody potkáváme samoobslužný stánek s ovocem, po kterém celou dobu toužila Klárka. Mají i na ochutnání a je to neskutečně dobré. Bereme za dvacet dolarů nějaké broskve, ryngle a blumy, což je super cena. Ryngle jsem neměl od dětství, a tyhle by se daly jíst dny. Jsme z toho opravdu nadšení. V Cromwellu zastavíme u záchodků a kousek v parku najdeme pítko s vodou. Dobereme a jedeme.

 

 

Náš kemp je u jezera, takže jsme se moc těšili na koupání. Postavíme tedy stan a vyrazíme. Bohužel je tu všude mělko a je to zarostlé vodními rostlinami. Skončíme ve vodě jen po kolena, kde se aspoň žínkou opláchneme. Zítra přejedeme jinam. A pak už jen udělat večeři a jít spát. Dnes máme vařené brambory s fazolema v tomatě a párečky. Úchvatné. Ale já se opravdu potřebuji pořádně vyspat, začíná být chladno a tak se zapínáme do spacáků až po bradu.