Den dvoustý dvacátý osmý – další lekce speologie u Clifdenu

 

Pěšky dokončení Gertrude Saddle Track

2,1 km 25/61m (nahoru/dolu)

 

Autem 230,8km z parkoviště k treku Gertrude Saddle do Thicket Burn Campsite (lake Hauroko)

 

Vstávám něco po déváté. Kolem zrovna prochází skupinka horolezců. Venku je zima a děsný mokro. Je tam i dost velká jinovatka. Vyspali jsme se moc dobře, ale únava je znát. Uvařím snídani a pro jednou dovolím jíst ve stanu, zahrabaný ve spacácích. Pozorujeme u toko kolem procházející lidi. S některými si i zamáváme. Tak přesně takhle by se stanovat nemělo. Správně bychom už alespoň dvě hodiny měli být pryč. A místo toho odcházíme až po jedenácté a to zas jen proto, že potřebujeme na záchod a tady pořád někdo cajdá. Na parkoviště je to na štěstí kousek a za světla trefíme i správnou cestu.

 

Na parkovišti zahodíme báglíky a jiné tíživé břímě a jdeme se ještě podívat na chatu, co tu je. Včera jsme o ní chvíli uvažovali, ale taková krize nebyla. Homer hut patří Alpine clubu Nového Zélandu a i ti to mají dost drahý. Jako nečleni bychom se ani nedoplatili. Takže jsme udělali dobře, že jsme přespali, kde jsme přespali. A to už nás sžírá hlad. Ale nechce se mě vařit tady. Radši bych aspoň kousek popojel. Míjíme několik odpočívadel až skončíme na přeplněném parkovišti The Divide, kde začíná i grate walk Routeburn. Původně jsme chtěli kousek jít, ale po včerejšku jsme docela unaveni a nechci riskovat zhoršení Míšina kotníkového problému. Takže si jen uvaříme a pojíme oběd a vyrazíme dál.

 

Zastavujeme se u výhledů kde se dá. Bohužel před Eglinton Valley srážíme malého ptáčka. I když jsem se fakt hodně snažil, tak jsem neubrzdil. Vlétl mi přímo před auto. Dost mě to zasáhlo. Nutno říci, že se to dalo čekat, že k tomu jednou dojde. Místní silnice jsou poseté mrtvolami ptáků a jiné zvěře tak běžně jako jsou výmoly na D1. Je to neskutečný hřbitov. Je to škoda, takových zmařených životů. A navíc se dravci slétají k mršinám a mnohdy nakonec skončí pod koly aut i oni. Tohle mi opravdu chybět nebude.

 

U vyhlídky na Eglinton Valley potkáváme dva borce, co se natáčí do půlky těla nazí. Ale nějak jsme nepřišli, co to mělo být. Vypadalo to dost hrozně. A natáčeli, jak jdou směrem od kamery asi pětkrát než usoudili, že to je ok. No ale výhled na údolí bylo hezké. A pak už razíme do Te Anau dotankovat. Taky se pokoušíme Míše koupit nové ponožky, ale nemají správnou velikost. Neuspěli jsme ani s krémem proti sandflies, za to jsme koupili další dvě CD. Vanesssa Mae a čtyři tenory..přeci jen radio často ztrácí signál, a tak je vlastní hudba proti únavě dost důležitá.

 

Naše cesta vede směr Clifden. Míšino přání, že ještě stihneme místní jeskyni se naplnilo. Našli jsme Clifden cave. Jsme zvědaví jestli se vymácháme nebo ne. Bereme čelovky a vyrážíme. Kdysi to asi byla moc hezká krasová jeskyně. Bohužel lidi mají touhu všechno zničit a označit, že tam byli. Ale i tak je to moc zajímavé. Místy se musíte plazit. Jezírko, které čeká na konci se dá obejít z levé strany, ale je to docela napínavé, kór když jdete první a netušíte, kde vám to uklouzne. Jinak byla cesta dost bahnitá a na světlo boží jsme se dostali pěkně zasraní, ale šťastní, že jsme to zvládli. Je to velmi zajímavý zážitek, děkujeme moc za tip „našim pánům domácím z Wanaky“.

 

 

A pak do kempu Thicket Burn Campsite (lake Hauroko). Vede tam asi 12km gravelka, ale je v perfektnim stavu. Kempik je moc hezký, je posekaný, ale pravděpodobně proto, že od zítra tu má být nějaký dvoudenní event. Ale nevíme jaký. Chvíli zevlíme v autě, když příjde pán od vedle, že svítíme. Naše auto má super vychytaný automatický svícení, jen když zaparkujete a vytáhnete klíčky, tak svítí dál dokud nevylezete. Dnes to byl druhý člověk co mě na to upozornil. Postavíme stan a jedeme se pokochat jezerem Hauroko, což je nejhlubší jezero na Novém Zélandu. Doufali jsme v krásný západ slunce ale hory byly proti. Tak jsme si aspoň uvařili večeři. Jíme zase v autě, protože tu jsou opět sandflies. Né nijak moc, ale rády lezou do nosu, takže při cestě od auta k jezeru máme síťku. Pobavení rybáři se nám vzdávají, že vypadáme jako lupiči.

 

 

A pak už do kempu, než stihneme vystoupit, přiletí na moji stranu ptáček a usadí se na zpětném zrcátku. Delší chvilku posedí a pozoruje mě. Může to znamenat odpuštění? Doufáme, že ano. Ochlazuje se a tak zalézáme do spacáků. Zítra nás čeká další dlouhá cesta do Queenstownu, kde nás po měsíci opustí Klárka a poletí domů.