Den dvoustý dvacátý první – Aotearoa z ptačí perspektivy

Z Woodstock domain (Hokitika) do Orange Sheep (Franz Josef)

Autem 31,3km z Woodstock domain (Hokitika) na Hokitika George

Pěšky Hokitika George
2,1 km 80/80m (nahoru/dolu)

Autem 171,3km z Hokitika George do Orange Sheep (Franz Josef)

Ráno vstáváme a koukáme na komáry. Sand Flies jsou tu tři, ale těch komárů tak dvacet a pěkně velký, vypasený, ale na nás si žádný nepochutnal. Rychle vylezeme, aby si nás žádný nestihl všimnout. Venku se dělá moc krásně.

Uděláme si snídani, pobalíme se a vyrazíme na raky. Jenže žádný rak v tůňce není. Všici se pečlivě schovali. Takže jsme včera večer měli vlastně obrovské štěstí. Za to jsme našli ten slibovaný tunel. Byl asi o tři metry dál než díra, na kterou jsme předtím koukali. Je to nízké, útlé, ale i tak zkouším kousek jít. A je to pořád stejné jen nohy bolí víc a víc. Obdivuji, že tu dokázali něco dělat v tak malém prostoru.

Nasedáme do našeho fára a jedeme do Hotikita Gorge. Je to taková malá procházka pralesem po upraveném chodníčku s nádhernými výhledy na přemodralou řeku. A je fakt studená. Mají tu i varování, že je to studené a velký proud a máte zvážit jestli chcete riskovat život. Samozřejmě tam lidi lezou a není to tak hrozné jak se zdá. Ale varování je určitě na místě, když vidíme jací lidi a s jakou výbavou tu jsou. Třeba paní v sandálkách a takových velice módních načančaných kraťáscích se tu snaží vylézt na skalku aby měla lepší rozhled. A vůbec jí nevadí, že se jí to smýká. Radši se nekoukat.

Jedeme do Hotikita nakoupit. Prvně se stavujeme v Mitre 10 a kupujeme plyn. Zase nám dochází. Pak přeparkujeme k New Worldu, kde se chystáme dokoupit jen pár věcí. Bereme si jen malý košík, který se zachvíli zaplní a ještě toho hodně neseme v rukách. Eště že jsme tři. Takže zase nákup jako hrom. A pak jdeme pro vodu. Nejbližší je na pláži. Je tam takový kohoutek, co nevzbuzuje moc důvěru, ale voda teče a to je hlavní. Odneseme vodu do auta a jdeme se najíst. U pláže byl takový galery koutek se stolečkama, takže to máme tentokrát i s uměním. Míša pak jde zjistit kolik stojí točená zmrzlina a najde u toho nové pítko, které už vypadá opravdu dobře. Tak holt příště. Točená zmrzlina je drahá, ale kdo ví, kde na další narazíme. Samozřejmě si udělám hezkou fotku na pláži, abych měl co prezentovat přátelům.

Z oběda jdou holky okouknout OP obchod, jestli tam není něco užitečného. Je to něco jako secondhand. Hledáme hlavně žabky. Já se mezitím vypravím do knihkupectví shánět novou microSD kartu do telefonu. Včera při západu slunce se má původní zaplnila. Paní prodavačka byla děsně zmatená, ale nakonec jsme jednu našli, ale s malou kapacitou. A tak se po dlouhém zamyšlení rozhodla, že mě pošle jinam. Prvně to zkusí přes názvy ulic, ale skončíme u toho, že je to třetí obchod napravo. Cedule u tohoto obchodu hlásá „BED“ tedy postel. To ve mě nevzbudí důvěru, ale hned při vstupu pochopím, že krom postelí tu mají všechny možné domácí spotřebiče. Ani se nenaděju a příjde ke mě Ind, prodavač. Ten už ví co je to SD karta a hned mi nabízí všechny velikosti. Dokonce tam má i jednu extra drahou, ale od té mě odradí, že AData 64 GB je lepší. A tak beru tu. A zas můžu fotit.

S holkama se potkám v OP obchodě. Míša zde koupí krásné nové legíny a špulku nitě. Nit je všude extrémně drahá a tady ji dostáváme jen za jeden dolar. V Evropě chtěli i osm euro. A pak obcházíme všemožné krámky a hledáme žabky. Mě se rozbili už docela dávno a Klárce včera. Uspějeme jen napůl ve sportu. Moji velikost bohužel neměli, ale aspoň že je má Klárka. Původně jsme chtěli jít i do muzea, ale je v rekonstrukci či co a provozní doba velmi omezena a dnes mají zavříno, takže už není třeba se zdržovat a vyrážíme dál.

Jedeme do děsně drahého kempu (za 15 NZD na osobu) ve Franz Josef. Ale ještě před ním nás zláká vyhlídka. A u vyhlídky mají stánek s nabídkou výletu helikoptérou. Chvíli se dohadujeme, ale nakonec nás přesvědčí. Důležitou roli v tom sehrálo, že se udělalo krásně a letět můžeme ve třech už za dvacet minut. Normálně chtějí mít obsazená čtyři místa. Máme trochu strach co že jsme to koupili a zároveň jestli to dá Míšin žaludek. Ale tak uvidíme. Dostáváme krátké školení jak se chovat a pak nás posílají se projít a kouknout na pláž. U toho najdeme ostružiny, takže aspoň někde ušetříme, když jsme si dneska tak nehorázně vyhodili z kopýtka.

A pak přiletí. Je to taková malá helikoptérka. Holky nasáčkují k pilotovi a mě posadí dozadu. Nasazujeme sluchátka a už letíme. Ve sluchátkách se ozývá jakési praskání, šum a cosi co říká do toho pilot. Moc tomu rozumět nebylo. Prvně letíme nad zelenou krajinou a před náma je mrak. Vlítneme do něj a to nás dost vyděsí, to jako že nic neuvidíme? Ale pak se to vše rozestoupí a je tu nádherný rozhled na ledovce a vrcholky hor. Teda holky mají takový rozhled.

Já toho vzadu do boku moc nevidím. Snažím se koukat na obě strany, ale je to fakt těžké vychytat kam se mám zrovna naklonit. Ale i tak je to pro mě velký zážitek. Občas to s náma pěkně zahoupá nebo pilot udělá pobliónský manévr a já vzadu mám co dělat, abych to přežil. Myslím u toho na Míšu. Holky mají občas taky trochu problém se žaludkem, ale rozhled jim to vše vynahrazuje. Ten mají opravdu parádní. A pak už se otáčíme a ukazuje nám i další krásy okolí. Přistávat na ledovci jsme totiž nechtěli, nějak jsme v tom nenašli moc výhod. Po přistání na zemi nám ještě udělají fotky u helikoptéry a pak už se balí, odjíždí a odlétají pryč. Byli jsme dnes poslední. Holky září nadšením a za to to určitě stálo. Kdyby jste to někdy zvažovali, určitě doporučuji sedět ve předu, jinak je to jen poloviční zážitek.

Dostat se pak do Franz Josef bylo už opravdu náročné, ale naštěstí to byl jen kousek. Byl jsem opravdu rád, že jsme dorazili v pořádku. Jenže kemp, který jsme vybrali není ledasjaký. Když přijedete do kempu Orange sheep, tak zastavíte u recepce. Tam vám ukáže, kde by jste jako mohli spát a vy se jdete podívat jestli se vám to líbí nebo ne. První místo kam nás poslal bylo až v podstatě mimo kemp, byl to takový kamenitý malý plácek, kde už stály dva stany, hrála tu hlasitá muzika a tři frajeři popíjeli pivko. Shodli jsme se na tom, že tohle místo by byla opravdu až krajní nouzovka. Další místo kam nás poslal byl altánek, kousek od hobitího domečku a kdyby se nám nelíbil, že si máme najít něco jiného. Altánek nám ale vyhovuje, máme u něj i vodu a stoleček s lavicema. Jdu mu tedy potvrdit, že flek máme, a po zaplacení dostáváme na auto nálepku. Vjezd povolen. Teď už jen se domotat úzkými uličkami a zaparkovat v malém prostoru tak, aby do nás nikdo nevrazil. Povedlo se.

Postavíme stan, uvaříme večeři a jdeme se osprchovat do teplé sprchy. Tak jako bylo to příjemné. Jsem se nesprchoval v teplé vodě asi měsíc. Míša dokonce našla ledničku, takže tam dává celou naší tašku a na mrazák dává chladítka. Taky tu mají dost zásuvek, tak konečně nabíjíme všechny powerbanky. Večer si ještě voláme s Honzou a Kačkou jak se jim na Zélandu daří a porovnáváme s námi. Vyměňujeme si typy a probíráme zážitky až do pozdního večera. Pak už jen vyčistit zuby a upadnout do hlubokého spánku. Dnešní den byl plný krásných a nečekaných zážitků. Moc se těšíme na další!

PS. Aotearoa = maorsky Nový Zéland 🙂