Od Žebrákovský potok k Jickovický potok, 19,2km 474/445m ( nahoru/dolu )
https://mapy.cz/s/gokuhorepe
To vám byla noc. Hvězdy nad hlavou září a usíná se opravdu rychle. O to víc vás překvapí, když někdo odhodlaně buší na váš spacák a vám se zdá, že jste zrovna šli spát. “ Vstávej, vstávej, něco , někde tu je !“ A taková slova vás opravdu probudí. Všude je ale klid, nikde nikdo, nikde nic. “ Co kde je, co se děje ?“ Ptám se rozespale. „Asi je tu myš, něco tu chroupe a já bych ji nerada zalehla!“ Vybafne na mě Míša. Rychle jsem našel čelovku a zkoumáme okolí, ale pořád nikde nic. Taková myš by se mohla za něčím k snědku prokousat i do báglu. Ale opravdu, nikde nic, svítíc čelovkou převracím celý ležení. Myš jsme nenašli a jdeme znovu spát, tedy přesněji, Míša se otočila na bok a usnula a já se zadíval na hvězdy. Je jich opravdu úchvatné množství, dvakrát jsem je přepočítal…Nakonec se ale přece jen povedlo usnout.
Probouzeli jsme se do ranní rosy, které tentokrát bylo požehnaně, a tak jsme ještě chvíli poleželi, aby měli spacáky čas uschnout. Dneska se balíme bez snídaně, máme to asi tři kilometry do městečka a tam nakoupíme a posnídáme.
 |
| Takhle to u nás vypadá po ránu |
Cestou jsme ještě přeprali v potoce a na to, že se blížíme k městečku, pořád velký klid. To se totiž má tak, když zaměníte Kostelec nad Vltavou s Kostelcem nad Labem. Tady panuje klid a pohoda, je to taková maličká vesnice, kde v krámku jsme rádi, že vůbec něco nakoupíme. Kupuji ke snídani posledních 5 rohlíků, lučinu, sýr a dva bílé jogurty a na večeře poslední fazole a poslední zeleninu. No moc toho nemáme.
 |
| Takhle se pere v potoce, jako za starých časů |
 |
| Cestou Míša potkala pořádnou kládu |
 |
| Snídaně na kostelní lavičce |
 |
| Kostel v Kostelci nad Vltavou |
 |
| Místního hastrmana mají zvířátka ráda, i krteček (kdo ho najde ?) |
Posnídáme na lavičce u kostela a měníme plány. Chtěli jsme na zámek Orlík, pak přejet parníkem na hrad Zvíkov, jenže, ono je pondělí a to mají hrady a zámky zavříno. Orlík tedy vynecháváme a na Zvíkov dojdeme pěšky. Podle mapy to tam nevypadá úplně hezky na nocování, takže asi skončíme o kousek dřív. Což si zase říkám, že bude moc krátké a budeme tam brzo.. šeredně jsem se pletl.
První půlka cesty byla idylka. Krásná cesta se zastavením u loveckého zámečku a na koupačce a opalovačce u přehrady protkané jezením malin.
 |
| Lovecký zámeček |
 |
| Koupačka |
Jenže pak se dramaticky změnil ráz cesty. Museli jsme se v 30°C prodírat křovím a vysokou trávou, všude miliarda komárů, mokro a kluzko. Míša si jednou ošklivě sedla na zadek a tak, když jsme došli na Vartu, byli jsme úplně zničení. A to jsme šli po červené značce, jenže tudy šel před námi asi jen jediný člověk, díky tomu jsme aspoň věděli kudy. Prostě masakr.
 |
| A tímhle parníkem jsme mohli plout |
 |
| Mají tu vyhlídkový místa, na která nikdo nechodí |
 |
| Páreček ještěrek se přišel podívat, jestli nejsme k snědku |
 |
| První vyhlídka na Zvíkov |
Popošli jsme ještě kus, abychom se přiblížili co nejvíce vodě. Táboříme ale ještě na louce doufajíc, že tu bude méně komárů. Nechávám Míšu odpočívat a jdu pro vodu, do potoka. Cestu si musím k vodě řádně prosekat, ale našel jsem hezké místo, kde jsem se dokázal i umýt. Vzal jsem radši víc vody, aby měla Míša dost na umytí. Když jsem se vrátil, Míša byla ve stejné poloze jako jsem odcházel. Vzala za vděk vodou a šla se umýt. A já z posledních sil začal vařit.
 |
| Vaříme večeři |
 |
| Vše je zalité sluncem a i motýl se na nás přiletěl podívat |
A pak se začali rojit komáři. Náš repelent Predátor vůbec nepomáhá. Rychle jsme pojedli a i přesto, že slunce ještě nezapadlo, zavrtáváme se do spacáků, každý otvor utěsňujeme a ven čouhá jen nos, který je chráněn síťkou proti komárům. Je to strašný pohled, jak vidíte ty desítky komárů lezoucích po síťce a navíc hrozně bzučí, tohle je peklo a né ráj, který jsme si vysnili.
Ve spacáku začíná být vedro, neskutečné vedro. Pot stéká úplně všude, ale co s tím, když jsou všude komáři ? Míša na teplo není tak háklivá, teplo má ráda a povedlo se jí usnout, já trpím jako hrom. Nedá se nic dělat, odvážným přeje štěstí. Rozepínám spacák, prudce vstávám a odháním všechnu havěť. Daří se my vyvětrat a znovu uléhám, ale tentokrát používám spacák už jen jako přikrývku, je to risk, kde jaký komár může najít skulinku. Hlava stále kryta síťkou a mě se konečně daří na chvilku usnout. A pak začne to troubení. Evidentně si tu místní vysoká nacvičuje orchestriální vystoupení. Ale nakonec i toto dokážu zaspat. Je vidět, že jsem řádně unaven.
