Po snídani vyrážíme ( ano, opět malinová kaše, ale je fakt výborná ) směr hrad Zvíkov. Hned na začátku jsem si poklepal na rameno, že jsem včera šel pro vodu jinudy než po značce, začíná se mi zdát, že turistické značené cesty jsou v tomto kraji pojímány jako až ty poslední o které by se někdo měl postarat nebo jimi vůbec jít. Postupně jsme se začali opět prodírat křovinami a vysokou trávou až k chatové osadě, odkud už těch 500 metrů mají k silnici relativně hezky upravených. Jedna rodinka zrovna snídala, slušně jsme pozdravili, ale nijak je to nepřimělo, aby nás přizvali ke stolu a to měli takovou tu obrovskou Nutelu! By mě zajímalo, jestli se nám někdy stane, že by nám někdo něco sám o sobě nabídl, nějak pomohl. Zatím jsme pro ostatní jen další otravní lidi.
 |
| Ale aspoň řeka je pořád v pořádku |
Hrad Zvíkov jsme prolezli horem dolem, abychom měli nějakou tu kultůru. Škoda, že prohlídka je jen bez průvodce a na tak význačný hrad je i expozice vlastně celkem chudá, ale rozhodně návštěvy nelitujeme.
Nakonec jsme v areálu hradu našli i poněkud zastrčené občerstvení a za stálého obtěžování vos, jsme spořádali kulajdu a langoše. Jeden klučina si mamince postěžoval, že se mu tam s vosama nelíbí, ale maminka v tom měla jasno. „Seď, najíst se musíme“.
 |
| Hrad Zvíkov a dva zvědavci |
 |
| A takhle to tam vypadá |
 |
| A takhle to těm dvěma sekne |
Ze Zvíkova do Písku vede několik cest, rozhodujeme se, že půjdeme po červené, jako jediná je totiž označená jednak jako E10 ( už jsme zase na ní) a jednak jako Sedláčkova cesta, takže by se o ni mohl někdo starat. No, moje předpoklady se zatím s realitou vůbec neslučují. Pan Sedláček byl evidentně nějaký místní masochista. A tak když to jde, tak jdeme jinou neznačenou cestou.
 |
| Přes cestu nám tu chodí i hadice |
Vedro je fakt velký, kousek jsme museli jít po silnici, a to jsme málem umřeli, ve stínu je prý 35. Když to jde, zastavujeme a odpočíváme ve stínu nebo ve stínu u potůčku nebo ve stínu u malin. Kus cesty jsme se museli prosekat ( ano, podle mapy se zdálo, že se turistická značka nedá obejít ). Až se vrátím nechám si patentovat nové hůlky s integrovaným křovinořezem a kosou.
Po cestě jsme objevili takové záhadné místo, něco jako bývalý tábor. Přes deset domečků, v každém bývala kamna, celé je to obehnáno příkrými kopci nebo řekou, takže pěkně kryté a uprostřed lampa, takže i elektriku tu asi měli, jen je to celé zchátralé a rozbité, ale úplně bych si to tu dokázal představit zvelebené a plné života ve středu ticha a klidu.
 |
| Záhadné místo duchů |
Na mapách marně hledáme, kam až dojdeme abychom nabrali vodu a zároveň se vyspali mimo les. V lese je miliarda a jeden komár, takže bychom rádi zkusili něco jiného, kde jich je třeba jen deset miliónů i když ve své podstatě, stačí i jeden abyste se nevyspali. Nakonec vybíráme studánku Houžvička, vypadá to, že by u toho mohla být i nějaká louka. Poučeni z předešlých chyb, vymýšlíme trasu tak, aby se co nejvíce vyhýbala turistické a především červené Sedláčkově značce.
 |
| Odpočinek ve stínu |
Kousek od studánky je i kouzelný přístřešek. Když do něj vejdete, komáři zmizí. Nerozumím tomu ! Jako fakt ne ! Vyjdete ven a jste jimi obsypáni, jste vevnitř a nic. A to není žádný ultra krytý přístřešek, ale dost otevřený, dalo by se říci vzdušný. Ale rozhodně si na tento úkaz nestěžuji !!!!
 |
| Bez komárů je hej |
Skáknu do studánky pro vodu, uvaříme, jíme a jelikož louka je neposečená a tady je ten kouzelný altánek, tak dnes spíme pod ním. Ale už jsme více venku, takže se nějací komáři přeci jen ukáží.
Hororový doplněk: při večerním rozjímání (a psaní blogu) se ze tmy najednou ozve hrozivé bzučení, pak náraz do přístřešku a najednou něco obrovského spadlo na zem..další děsivé zvuky a blíží se to k nám. Ustupujeme..hledáme baterku a objevíme chrousta jako prase:) Asi si dal šlupku o přístřešek a sbírá síly..uff, to jsme rádi, že nás nechce sežrat 🙂
Celou noc jsem se pak budila s tím, že mám chrousta ve vlasech…(zaznamenala Míša).
