Den třicátý osmý – když se rosnička splete

Z Miesbichlscharm na Niedersachsenhaus, 7,9km 636/440m (nahoru/dolu)
https://mapy.cz/s/befulavadu

 

Venku vane mírný vánek, dělá se krásně. Spalo se nám náramně a tarp stojí. Míša se tedy tarp pokusila alespoň podpálit, když se svrhnul ešus z vařiče, ale včas si to rozmyslela a tarp stojí dál. Na druhý pokus už nic nespadlo a snídaně byla připravena.

Balíme a jsme moc rádi za suchý tarp, komu by se taky chtělo tahat tarp plný vody ? Dnes nás toho moc nečeká. V plánu je jen osm kilometrů se zastávkou u jezírka na koupačku. Prostě jen relax.

Cesta vede dolů a vítr začíná zesilovat. Taky začíná mírně pršet, tak bereme nepromokavé bundy. Na zbytek zatím kašleme, však pršet pořádně má až v jednu a to budeme už na chatě. Ani jsme se nenadáli a pršet začalo trochu víc, ale pořád věříme předpovědi. No a taky jsme líní a nechceme se potit v nepromokavých věcech. Takže jsme za chvíli durch mokrý, vítr i déšť stále zesiluje. Snažíme se najít nějaké místo, kde by se dal postavit tarp, že bychom to přečkali pod ním. Nakonec se nám podaří najít místečko skoro až u jezera.

 

Stavět tarp ve vichru a dešti není žádná prdel. Po prvním pokusu jsem si myslel že jsem bez šance. Stavím triangl, tedy jeden roh, druhý roh, zbylé dva k sobě, zalézt dovnitř a postavit hůlku, vylézt, žuch a je to dole. Nevzdávám se, dokola dávám všech deset kolíků, aby tím vítr nemohl tak lomcovat, znovu stavím hůlku a vida, drží to! Lezu ven a pomáhám Míše dovnitř, hážu tam své věci a lezu zpět za ní. Je to tu moc fajn. Převlékneme si mokré věci a bereme na sebe konečně ty nepromokavé. Taky pod tarpem rozjíždíme burákovou párty.

 

 

No asi po pěti minutách je venku klid a svítí slunce. Dáme tomu chvíli, ale fakt, zas je krásný slunečný den. Balíme, rozvěšujeme na bágle mokré věci a vyrážíme dál v nepromokavých věcech a bavíme se tím jací jsme idioti. Když prší máme normální věci, když svítí slunce máme ty nepromokavé.

Dorážíme do sedla pod kopcem Bockhart. Je tu početná skupina rakouských důchodců a suší se na sluníčku.  Shazujeme bágle, rozmisťujeme mokré věci na sluníčko a nalehko se vydáváme nahoru. Potkáváme zde skupinku, co bydlí v hotelu a vyráží na jednodenní výlety.  Jejich průvodce se nás ptá, trochu pohrdavě, na co ty velký bágle. Tak říkám, že jdeme malý výlet z Prahy do Andalusie a toho zaujalo, takže změnil tón a přátelsky jsme si pokecali. Taky běhá ultramaratony, takže mi jeden doporučil, jen škoda, že jsem jeho jméno zapomněl.

Opět výhledy a my sušíme kde se dá

Nahoře jsme jim udělali fotku a oni nám. Rozloučili se s tím, že jdou do „naší“ chaty na oběd a že ve tři má přijít déšť. My ještě chvíli zevlíme a Míša mi ukazuje, kde všude byla s Klárkou minulý rok na dámských horách. Času máme dost, pršet má až za čtyři hodiny a cesta je to tak na dvě flákací pauzy.

variace na Bockhartu

Sejdeme dolů a já Míše závidím, že má zvlášť dlouhý kalhoty a kraťasy, takže se může převléknout. Závidím ji až natolik, že se navleču do ještě stále mokrých kalhot s tím, že to na mě doschne. Začíná děsný pařák. Vyrážíme na cestu a zas si to řádně užíváme. Po hodině mě ale začnou znervózňovat mraky, co se valí přes hory k nám. Domluva je jasná, s první kapkou se zase navlečeme.

Netrvá to ani moc dlouho a stane se tak.

Cesta na Niedersachsenhaus.. sušíme gatě, potkáváme ovečky a ještě věříme v předpověď

Míjíme takovou kopcovatější loučku a Míša se ptá, jestli nezkusíme postavit tarp. Mě se to tam moc nezdá a do chaty max hodinka, tak velím k postupu dál, čehož za pár minut notně lituju. Začali lítat blesky a padat kroupy. To prostě chcete. Míšu děsily blesky a mě zas poryvy větru, které přicházeli znenadání, zamávaly s vámi a zase zmizely. Když jsme se dohrabali na poslední úsek, kde se jde po hřebínku, přestalo bouřit, ale o to víc foukat. Je to zvláštní pocit jít po hřebeni za takového větru, ale prostoru je tu víceméně dost, aby nás to nesfouklo dolů.

Před chatou přestává pršet a foukat.

cesta okořeněna nejen výhledy, ale i bouřkou

Zalézáme do chaty a vychází sluníčko. Jdeme rovnou do sušárny, kde rozvěsíme vše co můžeme a teprve pak do hospody. Prvně se ubytujeme, kdy paní naši potvrzenou rezervaci prostě nemá, ale míst má dost. Spíme v lágru, ale jsme tak pěkně odděleni a navíc jsme tam sami.

Venku se zase zatáhlo, tak si jdeme dát do restaurace teplé špenátové knedlíky a polívku s nudličkami z palačinky a čajíček. Dneska jsme si vyhodili z kopítka. Potkali jsme tu i naše známé z Bockhartu, ale mají dost svých starostí, takže se s námi jen došli rozloučit, když se zase udělalo na chvilku hezky. Moc jim nezávidím a jsem rád, že nikam nemusím.

 

Naše manželské lože a k obědu místní specialita špenátový knedlík s parmazánem

Míša si procvičuje němčinu s jednou paní a vytahuje se, že jsme mívali kočky Olívii a Gilberta, které nás už dávno zaprodali. Nakonec si popovídáme i trochu s paní domácí, která se mi směje že už ve tři zívám.

 

Jdeme si na chvíli lehnout (asi na tři hodiny) a přemýšlíme jak to tu uděláme s jídlem. Venku je tak zle, že si vodu neuvaříme a že bychom tu chtěli tři dny projíst v restauraci se říci nedá. Nějak to nakombinujeme. K večeři se Míša rozhodla zkusit přípravu pomocí namáčení. A musím říci, čekal jsem to horší, ale vlastně to bylo dost dobrý. Pak se už jen umýt a jít zase spát.