Den sedmdesátý osmý 27.9.2022
Když jsem se okolo půl osmé probudil, sám jsem se tomu divil. Tělo pořád protestuje, že je unavené a že by ještě spalo, ale mozku už se nechce. Mozek bohužel vyhrává a tak se vzdávám a brouzdám po internetu.
Ve čtvrt na deset musím probudit šípkovou princeznu. Snídaně se podává jen do desáté. Něco po půl dorazíme a čeká na nás sladká snídaně. Samé koláče, mafiny, bábovky a spousta keksíků. Žádný chleba ani houska. Nejvíc se tomu přibližovali balené malinkaté topinčičky. Aspoň že měli trochu kukuřičných lupínků a jogurt. Kdybychom teď tak nechodili asi bychom to vzdali, ale takhle ? Míša tedy jedla s rozumem a já se rozhodl je vyžrat.
 |
| na zdraví! |
Kupodivu jsme nebyly poslední. Po nás ještě přišli dvě slečny. Koukali na to stejně vyjeveně jako my. Každá snědla po jednom koláčku a pak radši šli. Musím uznat, že je to dobrý tah. Mám snídani v ceně a nikdo, teda až na mě, toho moc nesní, takže tahák na klienty a ještě ušetří. No nevím jak tohle zvěrstvo někdo může hodnotit kladně.
Po jídle jsme udělali check-in a jen městu jsme museli nechat deset euro a u nás se lidi vztekaj za desetikačku. No, není čas ztrácet čas a jdeme si až do dvanácti dáchnout. Z postele se zvedá ztěžka, ale po dvanácté to dokážeme a vyrážíme směr malý Carefour a pak větší. Cestou ještě potkáme bio obchod. Nakoupíme zásoby na cestu tak, abychom měli na pět dní jídla. Už se těšíme až opustíme civilizaci aspoň tu velkou. Nezapomeneme ani na dnešní oběd a večeři a odneseme to dom, kde se najíme a trochu odpočineme.
 |
| oběd!! |
Byla by ale škoda z Turína nic nevidět, unaveni jsme pořád řádně, nějak to na nás dolehlo. Po třetí hodině vyrážíme směr památky. Turín je středisko obchodu, průmyslu a kultury regionu Piemont, v minulosti bylo dokonce i hlavním městem. Žije zde přibližně milion obyvatel a druhý milion v okolních městečkách. Turín je známý automobilkou Fiat (výroba spuštěna 1899), odtud také pochází výrobce kávy Lavazza nebo výrobce vermuthu Martini a Rossi. Je tu chrám Duomo San Giovanni Battista, kde bylo uloženo také tzv. turínské plátno – jedna ze slavných křesťanských relikvií.
Viděli jsme monument Emanuela Filiberto, Královský palác v jehož zahradách se dá zabloudit, ale vede odtud jen jedna cesta, Mole Antonelliana největší zděná stavba na světě či Castello del Valentino, kam jsme došli po místní náplavce okolo řeky Pád, kde se i přes vysoké teploty, dnes až třicet stupňů, takřka nikdo nepotlouká.
 |
| Královský palác – potkali jsme veverky a sochy zvířátek |
 |
| zahrada plná soch: velryba, jelen a divná okřídlená věc |
 |
| ráz města – podloubí, sochy a parky |
 |
| Náměstí San Carlo z 17.stol., údajně nejkrásnější náměstí v Itálii s jezdeckou sochou Emanuela Filiberta, jak po bitvě u St. Quentina (1557) zasouvá meč do pochvy. |
 |
| 167 metrů vysoká věž Mole Antonelliana. Původně měla sloužit jako synagoga, dnes je v ní muzeum dějin filmu. |
 |
| náplavka u Pádu a momentka na téma “ usmívej se jako, že se ti to líbí“ |
 |
| jeden kousek street artu |
A pak už zamíříme na hotel. Sice jsme chtěli ještě navštívit obchod se sportovním vybavením, ale už jsme fakt hotoví, takže jsme rádi, že se plazíme a nakonec ležíme v posteli.
Míša v jednom článku četla, že Turín je přirovnáván svým vzhledem k Paříži – jsou zde velké bulváry, zahrady ve francouzském stylu, podloubí a cafeterie připomínají salónky. Po procházce zhodnotila, že podobnost by tady byla – přeci jen jsme cca 70 km od hranic s Francií.
 |
| typické symboly Turína – kavárna, Lavazza a turínská čokoláda |
 |
| italská siestička po česku |
Musíme uznat, že návrat do civilizace prožíváme se smíšenými pocity. Dost často se přistihneme, že prostě tak „čumíme“ a spíš nám ta velká města nechybí. Míše sice udělá vždy radost kávička, ale není to nic bez čeho by se nedalo žít. Vlastně se nám trochu zdá, že je všechno komplikovanější:
- chodíme po asfaltu a bolí nás z toho záda
- hledáme wc a nakonec zjistíme, že je placené
- vodu si musíte kupovat
- pořád dávat pozor, aby nás nic nepřejelo
- a vůbec…zpátky do lesů 🙂
Čím dál víc se tedy zase těšíme do lesů, tam zase řešíme jiné situace (kde nabít mobil, medvědy v lese, šotolinu, zimu..) a zatím si vše pořád užíváme.
V posteli pak Míša sní třista gramů buráků, těžko se pak divit, že večeře moc nesnědla. Měla by před večeří jíst s rozumem, třeba já si dal jen dvě čokolády a večeři jsem dojedl a to i po Míše. Na večer si voláme s Klárkou, dozvídáme se spoustu novinek, ale ještě stále není rozhodnuta kam za náma doletí, prostě nás napíná. Ale teď už musíme jít spát. Zítra musíme stihnout zabalit, snídani a check-out do desáté hodiny. Jak to známe, tak to bude dost na těsno.