Den osmdesátý sedmý – vražední oslíci

Z Apartement Cosy Briançon za Les Vigneaux
21,6km 791/938m (nahoru/dolu)
https://mapy.cz/s/kalajujaku

Další noc, kdy se nám spalo dobře. Míša si teda musela vzít špunty do uší, aby neslyšela tikot hodin, ale mě bylo všecko jedno. Vstávali jsme až kolem osmé, zatemněná okna jsou prevít, pořád si myslíte, že je vlastně ještě noc. Míša udělala úplně famózní snídani. Míchaná vajíčka se zbytkem rýže k tomu topinky a sýr. Jako zákusek palačinka s crém brûlèe, což je vanilkový puding s karamelem. Frantíci na tom prý dost ujíždějí. Narvali jsme se k prasknutí a stejně nám sýr s topinkama zbyl, ale nevadí, poctivě balíme, aspoň bude oběd a jedno crém jsme nechali majiteli v ledničce jako pozornost.

Pobalit, uklidit a odejít před jedenáctou byl docela výkon. Tydle ubytka jsou vážně nebezpečná. Bylo to tu vcelku fajn, jen se nedalo otevřít okno, tikaly tu hodiny a došel hajzlpapír, ještě že máme z předešlého ubytka. Ale vlastně nic z toho nevadilo.

Pokusil jsem se naplánovat cestu tak, abychom šli co nejmíň městem a po asfaltu, sice si trošku zacházíme, ale vyklubal se z toho příjemný obchvat. A to i přesto, že v nejužším místě nám zatarasilo cestu stádo ovcí a koz. Bylo to roztomilé, hlavně když tam okusovali místní kytku. O kousek dál jsme pak potkali jehňátka, ti byli zvědavá a hezoučká a úplně nejvíc roztomilá.

Ve vesnici La Villaret jsme potkali Lídl, inu když už jsme tu, tak se jdu kouknout jestli nemají Rittersky (čokošku). No nemaj. Ve Francii ji evidentně nemají rádi, tak kupuju alespoň nějakou místní na zkoušku. Míša se zatím peče venku na sluníčku. Dneska ráno bylo tak deset, ale má být až dvacet šest stupňů a slunečno.

Za další vesnicí jsme potkali oslíky, jen jsme se přiblížili k ohrádce, už k nám běželi a evidentně doufali, že něco dostanou, jenže my nic nemáme, tak je aspoň podrbeme, což se jim moc líbilo. Ale jak se ukazuje, tak osel je velmi nebezpečné zvíře. Míšu to málem stálo ruku a nohu a mě život. To se má tak, Mísa drbe o sto šest a přichází nová várka oslíků a Míša na ně chce lépe dosáhnout, tak udělá krok vpřed, jenže tam je strouha! Noha nenachází pevnou půdu, Míša hledá balanc, ale zapomíná, že má batoh na zádech a tak jak hruška padá k zemi na krofky. Skučí bolestí a leží v nepřirozené poloze. Oslíci se zájmem pozorují celé divadlo. To je konec naší pěší výpravy. Alespoň to jsem si pomyslel, když mě málem trefil šlak. Rychle jdu Míše pomoci na nohy a zjistit co vše má zlomené a odřené. S batohem na zádech mám co dělat, abych se sehnul a zvednul hůlky a teď si vemte, že mám zvednout opatrně Míšu i s jejím batohem. No jako jsem fakt frajer, že sem to dokázal. Zlomeného nic není, odřené taky ne, jen naražený loket a trochu natažený sval, ale nic co by bránilo dál pokračovat. Tak se rozloučíme s oslíkama a radši jdeme.

Užíváme si krásný den a krásné výhledy. Hory v dáli mají sněhovou čepičku a vypadají úchvatně, ale tak vypadají i ty menší. Prostě je pořád na co koukat. Před vesničkou Bouchier jsme našli úplně super místo na spaní, ale je ještě brzo, teprve dvě. Poobědváme topinky se sýrem a říkáme si, že bychom mohli zůstat, ale nemáme dost vody. Museli bychom někam pro vodu a tak jdeme dál. Vodu jsme potkali asi po padesáti metrech, že by znamení ? Ale né, když už jdeme, tak pokračujeme v cestě, stejně tam foukalo a určitě nás čeká lepší místo na spaní. Navíc nás u vsi zdraví z dálky kočička na výpravě.

Dalším zastavením byla vesnice Les Vigneaux, tady jsme měli nabrat vodu, jenže neteče. Za vesnicí má být ještě další možnost, ale taky prd. Procházíme pak kempem, který je zavřený a taky prd a ještě tam daj cedulku, že se tu nesmí kempovat. No nevadí, teče tu řeka a tak jdeme filtrovat. Je pět hodin, podle mapy jsme žádné místo naspaní nenašli, ale to nic neznamená, jen to bude dobrodružnější.

Máme pár výpadů, ale nic, až Míša jde napřed kouknout do předu, když já jdu zkontrolovat jedno místečko. Když se pak snažím Míšu dohnat, tak to trvá hrozně dlouho, trochu mě to znejistilo a říkám si jestli se nešla někam podívat, radši tu a tam nakouknu do míst, kde to vypadá, že by se něco mohlo najít, ale Míša nikde. Jenže Míša prostě vystartovala dopředu a šla děsně rychle. Čekala na mě s potutelným úsměvem. Je jasné, že něco našla. A já jsem rád, že jsem našel ji.

Dovedla mě ke svému objevu. Jsou tu hned dvě možnosti. Jako není to úplná rovinka, ale už jsme spali na strmějším a tady je to vážně hezké. Vybíráme to lepší místo, postavíme tarp, zabydlíme se a užijeme si teplého počasí hlavně při mytí. Pak koukáme na nějaké možnosti ubytka po cestě. Od soboty se má zas kazit počasí, tak ať známe možnosti, ale i tak se chceme snažit spát co nejvíc venku, tak uvidíme.

Večeři už vaříme skoro za tmy. Je vlastně velká škoda, že se rozednívá tak pozdě a stmívá tak brzo, ale co naplat. A pak už klasika, najíst, vyčistit zuby, vyčůrat, Míša spát a já psát.