Den devadesátý sedmý – hadí stezkou

Od Sisteron za Aubignosc, 17,5km 725/940m (nahoru/dolu)

Nu, tak místo jako takové špatné nakonec nebylo, ale o půl třetí ráno mě probudila hlasitá hudba. Sisteron je jen dva kilometry a evidentně tam mají diskotéku. Hlasitost trochu polevila až kolem čtvrté, ale pro změnu začal štěkat srnec. Tenhle zvuk už důvěrně znám a v klidu znovu usínám. Vstávám kolem půl osmé a dopisuju příběh, u kterého jsem včera usnul. Míša zatím spí jako andílek, zakuklený andílek.

Míša se probudila v osm a od čtvrt už vaříme snídani a balíme. Poslední dobou mívám hlad už pár hodin před snídaní, takže se na ni opravdu těším. Jenže sotva si k ní sedneme, ozve se cinkání zvonce a psí štěkot, přibližuje se. Co by tady dělal pes ? Svah příkrý, všude křoví, od kterého jsme pěkně podrápaný. Na chvilku štěkot ustane, tak asi dobrý. A pak začne celý koncert. Psi štěkají ze všech stran, tu se přibližují, tu vzdalují. No do prdele práce, co teď ? Vůbec, ale vůbec to není příjemné a pohled na vyděšenou Míšu mluví za vše. Balíme, snídaně počká. Zkusíme se dostat aspoň na značku, ať jsme na cestě. Jenže tady to není vůbec jednoduchý. Pořád je to tu příkré, plné křoví. Nakonec uslyšíme i myslivce s tuberou, pořád kašle, tak snad nás nezastřelí. Míša prvně škobrtne o kládu, jak přestala dávat pozor na nohy a nakonec se nepohodne ani s klackama a padá k zemi. Což nám v podstatě zachraňuje život. Míša začala hlasitě a rozrušeně nadávat. Přiběhne k nám jezevčík, dvakrát zaštěká a běží pryč. Opodál pak uvidíme myslivce, pozdravíme se, zamáváme a aspoň o nás ví. Čert ví co si myslí, hlavně když nás nezastřelí.

Cestou do Sisteronu ještě potkáme dalšího loveckýho psa se zvonečkem. Párkrát štěkne a uteče. Pak už dojdeme na silnici a postupně se nám otevírá výhled na Citadelu a řeku. Využijeme místní vyhlídky a na chvíli si sedneme. Konečně posnídáme. Ale pořád v nás zůstává takový nepříjemný pocit. Ono je vůbec zvláštní jak se zakazuje v lese dělat hluk, aby se neplašila zvěř a pak jim tu na noc pouští diskóteku a myslivci tu pořádají nájezdy se štěkajícíma psama sem tam si vystřelí. Tak nevím kdo víc plaší zvěř a kdyby jen plaší.

Sisteron vypadá jako hezké městečko, má starou část, které vevodí citadela, ale jinak tu v neděli „chcípl pes“. I všechny obchody mají zavřeno až na jeden – U Express. Projdeme se a pokocháme městem a pak do něj zamíříme. Je otevřen a je děsně drahý. Nicméně i tak nakoupíme sváču a oběd. Sváču pojíme na dětském hřišti. Občas si příjdeme jako dva úchyláci, protože často svačíme u dětských hřišť, no co – jsou zárukou laviček. Míša si vždy vzpomene na kolegyni Martinu, která na Novém Zélandu spala v autě u škol nebo školek.

Ze Sisteronu do Peipinu to vede přes kopec. Nebo spíš přes krpál. Dává nám dost zabrat. Míša je úplně splavená. Je vidět, že by si potřebovala odpočinout. Od příjezdu tety Irmy sice spí, ale moc si neodpočine a celkově je vyčerpanější. Tak uvidíme, snad se to zlepší a když ne, tak si někde dáchneme na delší čas. Na hoře na kopci si dáváme oraz a lehce pojíme. Poslední dobou zase jíme o dost víc. Půlkilový kuskus už je jen na třikrát, ale aspoň už nehubneme. Místo toho zas chodíme častěji na záchod a taky musíme kopat daleko hlubší jámy, aby se tam všechno to nadělení vešlo. Hlavně si představte ten stres po ránu, kdy musíte vyrazit včas kvůli hloubení záchodu.

Nakonec zjistíme, že jsme odpočívali jen na mezi vršku, ale nahoru už to po odpočinku nebylo tak náročné a je samzřejmostí, že co jsme si vyšlápli, tak zase sejdeme. Dolů se valí daleko rychleji, ale stejně musíme pořád dávat pozor kam šlapeme a taky na hady. Dnes již druhý.

Peipinem jen procházíme, s malou zastávkou na hřbitově. Jednak je od tama hezký výhled na zříceninu kostela a jednak je to evidentně poslední možnost, kde nabrat vodu. A taky, i když do toho se nám moc nechtělo, jsme tam umyli misku od snídaně. A pak už pelášíme do Aubignosc. Ten taky jen procházíme, ale prvně nás zastaví pár, který zrovna jde do kopečka, takže aby si odpočinuli tak si chtějí povídat. Ale anglicky neumí, zato pán je z Polska, tak to vezmeme Česko Polsko Francouzsky.

Pak už ale fakt valíme, začíná být dost hodin. Za vesnicí na nás ještě volá paní, že jestli jdeme Compostelu, tak jí to odkýveme a tak nám mává a popřeje šťastnou cestu (Bueno Camino).

To co na mapě vypadalo jako hustý les, tak je spíš takový suchý lesík. I stromy tu mají co dělat, aby přežili. Je tu opravdu hodně sucho a evidentně to není jen dnešním krásným počasím. Ale to už nám napověděli i olivovníky, které tu všude rostou. Je tu děsné vedro i v polovině října – teče z nás jako před třemi měsíci na začátku putování.

Míša se jako první vrhá do lesíka hledat místo na spaní, ale děsně dlouho se nevrací, tak začínám mít strach, že se zase ztratila. A samozřejmě šla bez telefonu. Dám tomu ještě chvíli a půjdu na kopec volat „Míšó“ přes všecky kopečky, co tu jsou. Ale sotva na to pomyslím, tak přišla a něco našla. Tak se tam jdeme podívat společně.

Míst je tu povícero, ale jsou trochu menší a musí se odklidit. Jsou tu všude velké šišky a spoustu spadaného dřeva. Vybereme to největší a dál od cest. Cesty jsou tu všude. Hodně se tu jezdí na kole. Postavit tarp je trochu oříšek, ale nakonec se povede, takže nám žádná padající šiška nebo větev neublíží. A přišla se na nás podívat i kudlanka. Naposledy jsme ji viděli kdesi na Slovensku před dvěma rokama. Ale aby to nebyla jen idylka, jsou tu komáři. A né jeden, ale opravdu dost, na štěstí máme ještě z Rakouska repelent, i když jeho použití je spíš pro nás dobrý pocit než, aby nás komáři nechali být. Ale stejně si užíváme tu pohodu, kdy máme postaveno a uvařeno ještě před setměním – včera to bylo víc hardcore.

Rychle se umyjeme, uvaříme, vyčistíme zuby a zalezeme do spacáku, aby na nás nemohli. Síťku na hlavu máme v pohotovosti, tak uvidíme jestli bude nutná.