Den devadesátý šestý – hledání v temnotách

Od Nibles k Sisteron, 24,5km 954/848m (nahoru/dolu)
https://mapy.cz/s/juverepuze

V noci bylo opravdu teplo. Je to zas jako když jsme začínali v červenci. Rozepnutý spacák je nutnost, jen hlavu nechávám v kukle protože občas zafouká. Z polštářku, který pořád nevím proč používáme, mě začalo bolet za krkem, protože se zase vyfoukl. Musel jsem vstát a pořádně to promasírovat a protáhnout. A místo polštářku si dát dvě mikiny, pak už to bylo dobré. Míša oproti tomu měla pocit, že se pořád převalovala a měla divný sny, ale já ji viděl jen spát jak dřevo.

Vstáváme ještě před svítáním a uvaříme snídani. Mít kaši s čerstvým ovocem je prostě super, ale to už jsem asi psal, že? Nevadí, opakování matka moudrosti. Prostě je to boží. Pak už jen pobalit a vyrazit.

Krajina je tu taky boží. Opravdu se na to nemůžeme vynadívat. Nejsou to sice velehory, ale kopečky to jsou pěkné a podzim nám hraje prim. Navíc nám neprší a jen když to valíme do kopce, tak je nám větší teplo než by bylo nutné, ale zas na nás všecko cestou dolů uschne. Možná jen škoda, že už je tu vícero civilizace, ale s tím už nic nenaděláme.

V Chateâufort nabíráme vodu a obdivujeme místní kostel se hřbitovem a samozřejmě kočičky a psy. A pak nás zase čeká příroda a hezky do kopce. Když už jsme skoro nahoře, tak potkáváme psa se zvonečkem. Chudák šel po stopě a nás se lekl neb nás neviděl a přes zvonec neslyšel. Příjde mi, že ty zvonce musí zvířata hrozně stresovat.

A o kousek dál potkáváme ovce a kozy, utíkají před námi hezky do kopce. Prvně jich je pár, ale pak se začnou ze strany valit další a zaterasí nám cestu. Asi bychom se i prodrali, ale tady rádi používají pastevecké psi a ti to prodírání nemají moc rádi, a tak raději čekáme a co si budeme povídat, aspoň se vydýcháme. Proud ovcí a koz se zdá nekonečný a některé běží tak rychle, že málem padaj na držku. A pak se ozve zaštěkání a vyrojí se tři velcí bílí chundelatí psi a dva o něco menší černí. Je to dost zvláštní pocit, když se k vám hrnou a vy nevíte co bude. Taky je zajímavé, že mají radši Míšu. Ale naštěstí tu sebou měli i pastevce, takový starší pán. Chtěl si s náma pokecat, ale zas je tu jazyková bariéra, tak aspoň tancem těla jsme si řekli, že je krásně, a že jdeme nahoru. Chundeláči se k nám tulili a Míšu i sem tam olízli. Necháme jim náskok, na rozloučenou si zamáváme a valíme dál.

K obědu máme místo burákového másla zeleninovou paštiku ještě z Rakouska. Předposlední z našich železných zásob. Je to příjemná změna a navíc jablko a zdá se nám tato odrůda lepší než co jsme jedli v Itálii. Vychutnáváme si to na sluníčku a plánujeme u toho náš další postup směr město Arles, ať víme kde se dá nakoupit, a kde zhruba budeme potřebovat ubytko, abychom dobili telefony a sebe.

V Saint-Geniez jsme potkali před baráčkem starší paní. Opalovala se a četla si knížku. Dva cizinci ji ale zaujali a jala si s náma povídat. Prvně francouzsky a nakonec nás překvapila perfektní angličtinou. Opodál pak byla kašna, kde jsme chtěli nabrat vodu, ale je na ni napsáno „None Controlle“ a tak Míša šla poprosit paní o vodu. Ale prý mají tu stejnou, ale vodu dostala. Já mezitím přefiltruju kus vody z kašny, ale vše zase vyliju. Musím prvně aktivovat nový filtr.

A pak už si to štrádujeme směr Sisteron. U poslední řeky dobereme vodu a vezmeme i na vaření a za Les Meuniers začínáme hledat místo na spaní. Prvně jde Míša do lesíka a drahnou dobu se nevrací. Pak příjde se slovy, že se ztratila. Místo na spaní by tam bylo, ale potkala pána co venčil psa. Uměl anglicky a nasměroval ji zpět ke mě. O kus dál pak je ze silnice vidět velký kámen, jdu se tedy podívat za něj jak to vypadá. Kdyby tam nebyl kravinec, tak super místo, ale takhle bychom se museli šoupnout a byli bychom ze silnice kousek vidět. A pak dlouho nic. Až dojdeme na místo, které podle mapy vypadá jako poslední možnost. Míša se vrhá směrem nahoru a já dolu.

Trvalo to dlouho a už se šeří, když se vracím. Míša nic nenašla a já jen takové pofiderní místo s klackama, budeme muset odvést kus práce to tam zkulturnit. Nicméně cesta tam i zpět byla plná prodírání se, a tak není divu, že to teď nemůžu v šeru najít. Místo toho nacházíme jiné místo, ale zdá se mi horší, ale nechám tu Míšu, že zkusím najít to místo předtím. Naštěstí si beru čelovku. Na to původní vyhlídnutý místo dorazím nečekaně rychle, ale při novém pohledu je vlastně stejné né-li horší než to co jsme našli. Jenže při návratu zvolím zkratku a ztratím se. Najdu i pár známých míst, ale cestu k Míše né a né trefit. Naštěstí Míša začala svítit, tak tu a tam probleskne světélko , ale průchozí cesta nikde. No byla to dřina vrátit se.

Je už tma, když děláme ležení. Naštěstí je teplo a nebude ani pršet a jsme v lese, takže nebude rosa a stejně by tu tarp asi ani nešel postavit. Každý ležíme jinde a já musím pozici i trochu srovnat, ale nakonec se uvelebíme. Míša uvaří večeři, vyčistíme zoubky a máme kde spát. Takže nakonec všecko dobrý, jak moc dobrý, to se uvidí ráno.