Den sto dvacátý druhý – komunitní příbytek

Od Call d’en Romaguer do Slesperit (Lloret de Mar), 28,2km 752/991m (nahoru/dolu)
https://mapy.cz/s/hobefukamu

Kolem půlnoci se zvedl vítr. S větrem jsme nepočítali nebo spíš tiše doufali, že nepříjde. Některé kolíky totiž drží jen na dobré slovo neb jsou v písku. Na štěstí fouká hlavně zezadu, takže nám jednak nenaprší dovnitř a jednak zrovna tam jsou dva kolíky, co drží fakt fest. A pak se k tomu přidal déšť. Myslel jsem si, že moc neprší, tak když jsem šel na malou, jsem si ani nebral bundu. Byla to chyba. Ukázalo se, že i když to nedělá na tarpu kravál, tak tam prší fakt hodně, jen ty kapky jsou takové drobounké, ale zas jich je hodně. Zadní díl tarpu dělal kravál, prvně na mé straně a když jsem to napravil, začalo to na Míšině straně, ještě že máme dost flašek s vodou a je to čím zatížit a pak už byl klid.

Ráno zazvonil budík a venku se už převaluje jen lehký vánek a neprší. Panuje tam zlověstné ticho, tak doufám, že né před bouří. Vyspaní jsme do růžova i když Míšu musím o třičtvrtě na sedm tahat ze spacáku. Dneska měla štěstí, že máme zase konec bomby, tak se snídaně vařila místo pěti minut asi půlhodiny. Po snídani se zabalíme a vyrazíme na cestu. V dáli jsou slyšet výstřely, tak přece i tu se loví, ale není to taková kanonáda jako ve Francii, spíš ojedinělý výstřel.

Po cestě samozřejmě potkáváme hezká místa na spaní, ale popravdě jsou trochu dál a taky mají svoji chybu. Buď jsou moc z kopce, nebo na písku, popřípadě je to parkoviště, kde by dost foukalo, takže nelitujeme. To začneme až o pár set metrů dál u cedule „shelter and food.“ Ano, opravdu takovou ceduli potkáváme. Je to 200 metrů mimo cestu a Míše se nechce zacházet, tak mě vysílá samotného.

Už při vstupu je vidno, že Can Rifa nebude místo ledasjaké. Vstup hlídají piráti. Jsou tu porůznu rozesety bizarní věci, asi pokus o umění. Zaparkované auto je v podstatě vrak, ale naznačuje, že tu asi někdo je. Zvědavost mi ale nedává a jdu dál. V tom se rozštěká pes a už se ke mně žene. Plot přeskakuje jako by nic a začne po mě skákat. Nehladím ho, pro jistotu. Počkám na majitele, který si mě všiml a snaží se Buba odvolat. Majitel umí anglicky, takže když zjistím, že Bubo nekouše, tak se s ním rychle vypořádám. Drbání, poplácání a aport zabírá na většinu psů.

Majitel, bohužel jsem se zapomněl zeptat na jméno, ale připomíná mi mého dobrého kamaráda Páju, takže jsem si jej tak pojmenoval, mě hned uvítá a bez všech okolků mě provede svým panstvím. Je to v podstatě komunitní záležitost. On je tu již pátým rokem a občas sem někdo příjde, ať už známí nebo turista. Snaží se o soběstačnost a díky znalosti přírody a jejich darů spolu se zahradničením a chovem drůbeže, ovcí, oslů a čert ví čeho ještě se to vcelku prý daří. Zaujalo mě, že se snaží pěstovat rostliny v symbióze, v podstatě parakultura. Budova je celkem velká, ale v rekonstrukci a s přístupem který tu je, se bude rekonstruovat dlouho, ale určitě to nevadí. Mají tu vodu i elektřinu, vaří na plynu z bomby. Venku mají velké posezení a dokonce i karavany, takže žít tu může určitě vícero lidí. Uvnitř jsem dostal horký nápoj. Vypít nebo nevypít ? Rozhodl jsem se ani neptat a rovnou pít. Stejně tak jsem neodmítl hrsti lískových ořechů, kterých tu má tři velký krabice a právě od loupání jsem jej vyrušil. Prý tu klidně můžeme zůstat a to vše zadarmo. Je tu princip, když chceš zaplatíš nebo něco uděláš a nebo taky prostě tu jen jsi. Je to na tobě. Škoda, že jsme sem včera nedošli, klidně bych se dozvěděl víc, ale Míša na mě už dobrou půlhodinu čeká a na dnešek jsme zrovna rezervovali hotel neb dochází energie. Škoda. Vroucně se rozloučíme. Pája je super. Je vidět, že je to hodný člověk, co má rád svůj klid a k životu toho opravdu potřebuje málo.

Vrátil jsem se za Míšou, která už přemýšlela, že se půjde podívat, zda mě tam zamordovali nebo co se děje. Podělil jsem se s ní o zážitek a jsme domluvení, že se sem někdy ze zvědavosti vrátíme. Přiznám se, že bych se rád víc dozvěděl o fungování a principu života na takovém to místě. Ale určitě o tomto místě musím říci svému kamarádovi Pájovi, tohle by se mu moc líbilo.

Cesta ubíhá vcelku rychle a k obědu docházíme do Tossa de Mar. Zrovna tu mají trhy, teda měli, zrovna balí. Navštívíme obchod Maxi Dia, kde si koupíme oběd a u dětského hřiště pojíme. Opravdu nejsme úchylové, jen je tu voda, kterou také potřebujeme.

Když Tossa de Mar opouštíme, potkáváme holčinu, už z dálky na nás mává, tak jí to oplatíme. Když dojdeme k sobě, hned anglicky spustí odkud že jsme, tak jsme ji oblažili naší story a zároveň jsme jí dali tip na Pájův příbytek a upozornili na nutnost obcházení řeky u L‘ Espritu. Jde totiž také GR92, respektive, také cestu trošku upravuje. Bohužel nám žádné tipy dát nemůže. Začala teprve včera a jde na lehko po ubytkách.

Do Lloret de Mar prvně chceme jít podél pobřeží, ale zase je to neznačená a dosti strmá cesta a naše nohy jsou bolavé a unavené, tak volíme nakonec snazší variantu po značce. Neznamená to, že by to byla ošklivá cesta, jen je jiná a lépe schůdná a občas se vyskytne silnice, ale i tady se hodně snažili, aby to byla pěkná cesta. Celkově musíme říct, že se nám GR 92 líbí. I když je někdy více náročná než jsme čekali.

Do města přicházíme před pátou. Hezky se ubytujeme na hotelu, Míšu nechám ať si volá s kamarádkou  Martinou novinky z Brna a sám vyrazím vykoupat se do moře. Kupodivu to dnes není tak ledové, ale jak člověk vyleze, tak je rád, že se může schovat v teple hotelu a dát si teplou sprchu. A když už jsme v hotelu, tak kromě nabití a toaleťáku, nezapomeneme si i vyprat.

Uvaříme si večeři, doplánujeme cestu, zavoláme si s Klárkou a unaveni jdeme spát.