Den sto dvacátý třetí – relax u moře

Slesperit (Lloret de Mar)

Už včera jsme v podstatě byli rozhodnutí zůstat v hotelu ještě jednu noc. Jednak přijela teta Irma, jednak jsme rozlámaní a taky mají být bouřky. Takže Míša šla zařídit prodloužení ubytka a já šel nakupovat jídlo, ať máme co jíst.

Cesta do Lídlu byla pěkně ošklivá a vůbec je to město ošklivé jakmile nemáte v dohledu pláž. A taky tu jezdí hromada aut. Takový provoz už ani nepamatuji. No moc jsem si to neužil. Zpátky nesu plný desetilitrový baťůžek z dekáče, ale ten je plný v podstatě hned, stačí tam dát jednu housku, a obě ruce plné. To je tak, když se jde nakupovat a člověk má hlad.

Ubytování se povedlo. Sice to nebylo úplně jednoduché, ale nakonec můžeme zůstat v tom samém pokoji a je to ještě levnější než včera, takže plná spokojenost. Na recepci paní mluví španělsky a rusky, anglicky moc nee. Ale už se dokážeme domluvit všema řečma světa i včelím tanečkem. Stejně jsme si oba předsevzali, že se budem učit španělsky. Jednak je to praktické pro cestování a druhak se nám ta řeč líbí.

Najíme se, vypereme další věci a hurá do moře. Teda do moře jdu jen já, ale Míša mě aspoň doprovodila, takže jsem musel do vody chcá nechcá. Ale mě se stejně chtělo, kór když na chvilku vysvitlo slunce. Na pláži je příjemně a navíc tady skoro nikdo není. Místa po turistech zaujímají racci, kteří tady v klídku odpočívají.

Po opalovačce jdem na hotel, poobědváme a zbytek dne ODPOČÍVÁME. Sám tomu moc nevěřím, ale je to tak. Taky si voláme s Davidem ze Zélandu, konečně jej poznávám. Je to moc sympatický kluk a moc se těší až jej přijedeme vyžrat do Aucklandu. Prý nás vezme i na kajak, to zas bude mrtvejch..

A pak už jen večeře a spát.

Když to shrnu, tak rozlámaní jsme furt, Irma tu s náma ještě chvíli bude a bouřky nepřišly.