Den sto třicátý druhý – dobývání Mulhacénu

Z Refugio-Vivac de la Carihuela do Hotel Rural Alfajía de Antonio (Capileira)
21,3km 479/2212m (nahoru/dolu)
https://mapy.cz/s/daropuhavu

Míša měla velký strach, že nám bude v noci zima. Šla spát oblečená asi ve všem co našla. Já to vzal jako test spacáku a oblékl jsem se normálně, ale její obavy mě přiměli nechat si navíc aspoň lehkou mikinu. A musím říct, že bylo fakt teplo, Míša nakonec vrstvy sundávala taky, i přesto, že byly tak mínus tři stupně.

Ale být tak málo oblečen má jednu nevýhodu. Hrozně dlouho trvá než se pořádně navlečete, abyste mohli vyrazit ven na záchod. Jít tam jen v podvlíkačkách, tak se asi ani nevrátím. Což samozřejmě i znamená, že se dlouho přemáháte, abyste ven nemuseli. A v noci tam fakt pěkně fučelo a teplota klesla tak (-15 až -20), že jsem byl opravdu rád za tak krásný bivak. Ta představa, že spím venku, ve stanu..

Na ráno jsme neměli ani natažený budík, jsem si říkal, že naším budíčkem budou spolubydlící. A taky že jo. Hezky v šest jednomu po druhém zvoní budík. Trochu mě ale překvapilo, že jej jen zacvakli a spali dál. V půl sedmé mě to už nedalo, vstal jsem a začal vařit snídani. S uvařenou snídaní jsem zase zalezl do spacáku, ať se hezky najíme v teple a to byl teprve čas, když ostatní začali vstávat.

Najedli jsme se, pobalili a připravili na odchod. Jeden nocležník odešel ještě před náma. Vrací se zpět do Pradollana. Se zbylýma si ještě chvíli povídáme. Jeden z nich onemocněl a dostal kašlík, takže vzdávají výstup na Mulhacén a půjdou jen na chatu Refugio Poqueira. Tam míříme i my. Venku pořád docela fučí a jít na Mulhacén by asi byla blbost. Pacientovi dáváme naše fishermanky, cucací bonbóny. Popřejeme šťastnou cestu a vyrážíme ještě před nimi.

Jsme navlečení takřka do všeho co máme, i spací věci máme na sobě a je nám v tom všem opravdu moc dobře. Nezapomněli jsme ani naše nesmeky, tady se nám opravdu dost hodí. Jdeme po stopách jednoho ze včerejších návštěvníků, nikdo jiný tudy nešel. Ale ztratit se tu opravdu nedá, je to taková velká cesta, jen tu a tam je na ní kámen, ale je tu i dost ledu a sněhu, závěje jsou nám občas až po pás a brodit se musíme sněhem až nad kolena, kdo to zná ví, že to není zas taková sranda. Ale oproti včerejšku opravdu tolik nefouká.

U laguny filtrujeme vodu a pak že tu žádná není, je to necelý kilák od bivaku, včera cesta maximálně na dvě hodiny, dneska vcelku pohoda. Tady nás kluci předchází a my je pak předcházíme, když se převlékají a oni nás když.. no prostě na střídačku, až nakonec skončí v bivaku Villavientos, do kterého my nejdeme. Takže jsme se střídali v tom, kdo prošlapává stopu, což bylo moc příjemné.

Došli jsme do bivaku pod Mulhacenem – Vivac de la Caldera. Je v něm docela narváno. Posvačíme a plánujeme co dál. Cesta až sem byla dost záživná, ale nebyl to takový marast jako včera, takže nás přepadla chuť jít na horu – jsme jen 500 výškových metrů pod vrcholem. A máme dvě možnosti, buď přímo na horu nebo ještě kus popojít a jít mírnější cestou. Jak se tak rozhodujeme, dá se s námi do řeči jeden z návštěvníků. Na rozdíl od ostatních vypadá jako zkušený horal. A od něj jsme se dozvěděli, že strmá část je celá ledová, a že mají podobné nesmeky jako my a tak to vzdávají a byli i u té druhé, jednodušší jenže tam je vítr 70km v hodině a tak trošku víc znesnadňuje život, třeba že vás žene úplně jinam než vy chcete. Všechno nám to pak ještě ukazuje v aplikaci na mobilu. S naší výbavou by nám to nedoporučoval, ale rozhodně nám v tom nebrání. A jak to tak vypadá, on je tu s nějakou skupinou, které dělá průvodce.

Dlouho jsme přemýšleli. Strmá část je bláznovství, nahoru ještě možná, ale dolů s naší výbavou nic moc a navíc by i tady nahoře začal vítr a jít větrnou stranou víme už ze včerejška že to není žádná prdel. Nic jdeme to okouknout z blízka, ale prakticky víme, že i přesto, že Mulhacén není žádná těžká velehora, ale vlastně je to velmi primitivní výstup, tak jsou chvíle, kdy ani tak není výstup bezpečný. Vzdáváme to, ale je nám to líto. A je zajímavé, že na fotce to vypadá ještě jednodušeji než když se na to koukáte a teprve když to skučí vítr, tak zjistíte, že je to kurňa náročný.

No nevadí, aspoň nám ukázali že je schůdná stezka do chaty kolem potoka a je to moc hezká cesta. Ono vůbec dnešek byl celý takový úžasný, snad až na konec, kdy mě začali bolet nožičky, ale k tomu se ještě dostaneme. Na jednom hezkém místě, už kousek od chaty jsme poobědvali a zase trochu zapřemýšleli. Koukli jsme na počasí a v následující tři dny to nemá cenu kvůli větru zkoušet s výstupem. Zároveň bychom rádi zvládli aspoň část GR240 okolo Sierra Nevada, takže padlo rozhodnutí, kašleme na chatu a dojdeme až do městečka Capileira, tam přenocujeme a dokoupíme zásoby a buď vyrazíme rovnou další den nebo pokud bude fakt hnusně, tak ten další.

K chatě jsme to měli ždibíček a už i nastal čas sundat nesmeky. A chata vypadala lákavě, ale jsme tu brzo a pokud by se zítra opravdu hodně zkazilo počasí, tak bychom tu museli zůstat a ztratili bychom drahocenný čas. Takže jen pozdravíme a vyrážíme dál dolů. Je to stále podél potoka a je zajímavé jej pozorovat jak z malého pramínku vzniká dravá řeka. Na jednom místě jsme měli dvě možnosti kudy jít, teda ukázalo se že jen jednu, protože jedna cesta byla zalitá potokem. Druhá cesta je sice víc do kopce, ale určitě bude hezčí.

Dokonce tu potkáváme první známky značení, sice né moc dobré, ale aspoň nějaké. Ano, cesta na Mulhacén byla celou dobu neznačená. A taky tu maj divoké kozorohy. A moc se nebojí. Takže je můžeme pozorovat z blízka. A taky tu už fouká relativně teplý vzduch, takže než dojdeme dolů, tak jsme zase oděni dosti na lehko.

Jediný problém je, že mě bolí nožičky, ale tentokrát docela dost. Začalo to asi pět kilometrů od cíle a postupně zesilovalo. Normálně jsem si myslel, že závěrečné stoupání prostě nedám. Ale vidina toho, že buď tu zůstanu nebo se doplahočím do hotelu, mě dodává dalších sil. Asi jsem už fakt starej, ale klesání přes dva tisíce metrů mě nějak dostalo. Tak doufám, že zítra už to bude dobrý, však stačí namasírovat a myslet na Thajsko.

Taky nesmím zapomenout zmínit, že jsme potkali kocourka a ten si šel rovnou pro pohlazení a drbání, nedělal s tím žádné caviky. Prostě tady jsem a drbejte. Když jsme se pokusili poprvé odejít, tak hned vyběhl rovnou Míše před nohy. A to pak máte jen dvě možnosti, buď zašlápnout nebo drbat. Na podruhé se nám to už povedlo, musel se chudák podrbat a narazil na trávu, takže přesměroval svůj zájem jinam.

Z Capileira toho moc nevidíme, má to být hezké městečko plné bílých baráčků, jenže náš hotel je hned na začátku. Na recepci narážíme na mladou holku co se tam snaží učit do školy. A asi jí to jde neb umí i anglicky. Chvilku se snažila zajistit nám někoho, kdo nás ubytuje, ale mamka neumí anglicky a taťka je na informacích, takže jí nezbývá než nás ubytovat. A vezme to z gruntu. Dostaneme plánek města, kde nám vyznačí všecky důležitý body, restaurace, sport, obchod, autobusovou zastávku a dodává i svá doporučení. Taky s námi zavádí takzvaný small talk, takže jí hned vyklopíme cože jsme to za šílence. No a pak nás zavede do pokoje a ještě nám ukáže společenskou místnost s krbem a velkou terasou. Jako fakt to tady mají parádní a hodnocení 9,6 si asi opravdu zaslouží, ale uvidíme jaká bude noc.

Pořádně se umyjeme a ve společenské místnosti, kde je i malá kuchyňka, si připravíme večeři a pak posedíme s čajem u krbu. Je to zajímavý kontrast, jeden den v bivaku v zimě, druhý u krbu v hotelu. Ale ani jednoho nelitujeme.

A teď už jen vyčistit zuby a spát.