Den sto třicátý třetí – větrná hůrka Capileira

Capileira, 3,4km 163/163m (nahoru/dolu)
https://mapy.cz/s/pevudevubu

Ráno jsme vstali těsně před budíkem o půl osmé. Spali jsme v kuse a v neuvěřitelném klidu. Nohy stále bolí, takže přesvědčuji Míšu, abychom ještě den zůstali, stejně má být venku hnusně, potřebujeme koupit nějaké ty zásoby a tak vůbec. Dalo mě to opravdu hodně zabrat, ale nakonec během mrknutí oka souhlasí, a tak se ještě chvíli válíme v posteli.

Dojdu pak na recepci to oznámit, ale nikdo tu není, máme ale číslo na whatsapp. Je srandovní, že ve španělštině mají dvě, ale v překladu do angličtiny už mají jen jedno. Dostáváme zprávu, že můžeme a tak lebedíme dál. Hlad nás ale nakonec vyžene a jdeme hledat snídani. Nic moc nenacházíme, tak nakonec skončíme v supermarketu. No jako je to o trochu lepší než vesnický krámek v Česku, neohrnujeme nos a bereme co mají. Ke snídani máme tousty se sýrem a k obědu a večeři kus kus se zeleninou a sýrem a je to dobrý.

Po snídani si zase chvíli dáchneme, abychom načerpali sílu na procházku městečkem. Není to moc velké, ale zabere nám to hodinku neb se couráme sem a tam. Užíváme si výhledů a krásného slunečního dne a pak začne foukat a víc a víc. Ulice se začínají vylidňovat.

Capileira (1436 mnm) je nejvyšší ze tří vesnic v tzv. Barranco de Poqueira. Místní jsou hrdí na  výhledy na soutěsku Poqueira a Sierra Nevada – vyhlídky tady mají na každém rohu.

Historicky odlehlá poloha Capileiry znamenala, že maurská nadvláda sem dorazila poměrně pozdě, stejně jako nadvláda křesťanů. Na počátku 16. století nařídili katoličtí panovníci stavbu vesnického kostela Iglesia de Nuestra Señora de la Cabeza na místě bývalé mešity. Původní kostel byl v 18. století nahrazen současnou budovou v mudéjarském stylu. Vesnička je plná cestiček a různých zákoutí, taky narážíme na bary a restaurace – většinou zavřené. Trochu nás překvapuje, že tu v sezóně bude opravdu čilý turistický ruch.

Vracíme se na hotel a uděláme si oběd. Sotva dojíme přichází majitel a vodí nové hosty. Prvně jednoho staršího pána, ale ten musí pracovat, takže si s námi moc nepovídá. A pak mladý pár a ti už si s námi rádi popovídají.

Nakonec se s nimi rozloučíme a jdeme zase odpočívat. Já to ještě vezmu přes obchod, abych dokoupil co jsme zapomněli. Válíme se až do večeře. Posloucháme jak vítr zesiluje, ale nakonec utichl. Pohled z okna nám, ale prozradil, že jen začalo foukat v jiném směru a taky začalo pršet. Tarp by to určitě zvládl, ale i tak jsem moc rád, že jsme zase schovaní. Občas mi to příjde, že máme opravdu kliku.

K večeři máme to samé co k obědu. Venku fouká o sto šest, podle předpovědi jen třicet kilometrů v hodině, ale něco nám říká, že nárazově to bude o trochu víc. Místní kostel je moc hezky nasvícený, tak jsem zkoušel jestli není otevřená terasa, ale dveře se ani nehnuli, škoda. Za chvilku se zase změní směr větru, řádně zafouká a dveře na terasu se rozletí. Rychle je chytáme a s nemalým úsilím je zavíráme a pevně držíme. Vítr se je snaží vytrhnout. Trochu nás to překvapilo, ale vysvětlení je vlastně logické. Předtím foukalo k nám, a vítr není žádný máslo, takže se jen zdálo, že jsou zavřené. No ale co teď ? Přece to nemůžeme držet věčně a zamknout se to nedá. Míša běží pro mobil a píše majiteli. Ten hned přiběhne, zamkne a moc moc nám děkuje. Kdybychom tam nebyli, tak jsou dveře jisto jistě rozflákaný.

Při jídle posloucháme zvuky větru a trochu se strachem koukáme na okno, které se klepe jako by mělo každou chvíli vypadnout, ale zatím drží. Stejně se radši dekujeme do pokoje, tam je větší klid.

A pak už spát, zítra už jisto jistě vyrazíme. Přeci jen procházet se krajinou je trochu příjemnější než být v hotelu a jen se válet v posteli. Čeká nás vlastně pět až šest dní do dalšího městečka Abrucena. Zítra sice ještě budeme procházet Trevélezem, ale pokud nebude vyloženě hnusně, pouze profrčíme. A pak už jen příroda. Zásob máme dost, sejít se taky dá v podstatě kdykoliv, ale věříme, že to nebude potřeba a užijeme si pár dní bez elektriky a signálu.