Den sto čtyřicátý – bivak: hřejeme se u krbu

Od Hauza de la Cuesta do Refugio vivac de las Chorreras, 20,3km 835/603m (nahoru/dolů)
https://mapy.cz/s/kesutelasu

Dneska se mě zdál sen. Zdálo se mi o naší Tóně a kočkách Gilbertovi a Olívii, které nám Tóňa hlídá. Ve snu jsme se vrátili domů. Ráno jsme se loučili s Tóňou, která šla do práce a těšili se, že si užijeme kočičky. Tóňa si je ale vzala s sebou. Nevěřícně na to koukáme a jdeme za nimi. Tóňa jede autobusem a obě kočky po ní lezou, jsou zvědavé a cestu si náramně užívají. I naše bázlivá Olívie. Pro nás je to šok.

Jinak noc byla klidná, ráno se ozval zase vítr, ale než jsem se stačil víc probrat, Míša už plachtu přidělala, tak jsem spal dál. Když zvonil o půl sedmé budík, vítr pořád fičel. Vůbec se mně nechtělo vylézat. Nakonec jsem to dokázal až v sedm a buďme upřímní, kdyby se mně nechtělo na záchod, ležím tam ještě teď.

Ke snídani zkoušíme novou směs z Abruceny. Vodu vařím v tarpu, venku pořád hodně fouká. Celkový dojem ze snídaně? Není to zas tak zlý. Sice né tak výživné, ale na těch pár dní to bude stačit. A pak už zase balit a jít.

Vítr se trochu uklidnil, ale Půlnoční království je opravdu podstatně chladnější. Když to srovnám se Slunečním královstvím prince Milana, tak tam bylo teplo a sem tam se našlo chladnější místo a tady je to přesně opačně. Jsem zvědavý, jestli dnes sundáme mikinu nebo aspoň bundu. Dokonce ani do kopce není žádný hic.

Pauzičku s čokoládou dáváme na plácku se sluníčkem, ale i tak tam mrazivě fouká. Nám to ale nevadí, posilnit se musíme. Cesta je stále do kopce a my jsme stále navlečeni. Sem tam potkáme zamrzlou kaluž, ale když potkáme zamrzlý vodopád, trochu znejistíme. Tolik přece mrznout nemůže!

Potkáváme náš první bivak El Toril. Vypadá docela útulně, jen na první dobrou, když jsme otevřeli dveře, tak se na nás vyvalil smrad ohniště. Po vyvětrání je tam moc fajn a dáme si tam i oběd. Aspoň jsme v závětří, když už né na sluníčku. Tortila s lečem je stále výborná, zato s kakaovým krémem na sladko, to zas takový hit není. Pauzu využíváme i k tomu, že přendáme lečo ze sklenice, která váží alespoň 200 gramů, do krabičky a skleničku máme v plánu vyhodit u infocentra. Chvíli se bavíme představou jak se nám lečo vykydne do báglu a navíc u ička žádný koš nebude. A pak už vyrážíme to zjistit.

Cesta k informačnímu centru a taky prý půjčovně běžek, je na mapách tečkovaná. Stejně tak pak pokračování až do bivaku. Má to značit náročnost, ale je to normální cesta. Celé centrum Puerta de la Rague je zavřené, ale aspoň tu můžeme vyhodit odpad a to se taky počítá. Hned za centrem je opět zákaz průchodu kvůli honu, naštěstí včerejšímu.

Potkáváme zase borovice s konci omotanými pavučinou. Některé jsou i tak, že při nepozornosti do nich můžeme narazit hlavou a jsou plné housenek. Housenek je i habaděj na zemi. Nacházíme i spadlé chuchvalce pavučin jak z nich housenky vylézají. A opět dělají vláček a někam putují. Moc by nás zajímalo, kam putují a jak vlastně vypadá další fáze jejich života. Ale trochu si myslíme, že jsme trochu na jejich tajemství přišli.

Cesta pak vede do kopce a z kopce. Kousek před bivakem nabíráme vodu, ale bylo to zbytečné. U bivaku teče potok také. Bivak vypadá jako ten předchozí, ale tenhle je útulný a čistý. Je tu i nějaké dřevo, ale jelikož jsme tu brzo, tak ještě velkou haldu doneseme, snad zbyde i pro ostatní návštěvníky. Dneska si v krbu zatopíme, ať zbytečně nemrzneme a je to moc fajn i přesto, že budeme smrdět.

Míša si u tepla zašije rukavice i ponožku, nějak se jí tam udělaly díry jak vrata od stodoly. Posedíme u ohně s čajem a večeří. Napíšeme příběh, naplánujeme další cestu. Musíme brzdit, ať nejsme v Granadě moc brzo a užijeme se krásy hor. A je nám moc fajn.