Den sto třicátý devátý – poprvé v Půlnočním království

Z pension La Fuente (Abrucena) pod Hauza de la Cuesta, 26,9km 1550/809m (nahoru/dolů)
https://mapy.cz/s/fefadokufo

Tak nakonec jsme se dobře vyspali. Hlomoz z hospody ustal kolem jedenácté a jediné, co bylo opravdu rušící, když někdo otevřel dveře, neb je to tu na takovou divnou zástrčku a ať děláte co děláte, vždy to vydá zvuk jako když se hroutí celý barák. Naštěstí tu byl ubytován jen někdo vedle nás a jinak prázdno, kdyby tu bylo plno, tak si to ani nedokážu představit.

Probudili jsme se před sedmou. Než jsme se ale stačili popytlíkovat, bylo osm, čas snídaně. Tak aby na nás dlouho pan majitel nečekal, kór když jsme původně chtěli snídani na sedmou, jdeme dolů a dobalíme později. Musíme uznat, že se pan majitel snaží, anglicky vůbec neumí, krom pár základních slov, ale dohání to pantomimou. Třeba houbu předvedl dokonale. Ke snídani jsme dostali obrovskou topinku se zeleninou směsí a hlívou. Bylo to fakt výborný. A samozřejmě teplý čaj. A platili jsme opravdu jen tři eura za porci.

Po snídani jdeme dobalit, nezapomeneme ani doplnit toaleťák, sníst bábovku, topinka byla velká, ale my už jíme jinou ligu, vrátit klíč od pokoje a řádně se rozloučit, pan majitel použil asi dvacet slov v různých jazycích a pak už vyrážíme. Je čtvrt na deset, v tak brzký odchod jsem ani nedoufal.

Vyrážíme vstříc Půlnočnímu království, tak Míša přejmenovala severní část treku. Začátek není úplně nejlepší, prvních pět kilometrů musíme po asfaltové silnici a jen kousek byl veden po trail runningové cestě. Zkoušeli jsme i stopnout dvě auta, ale jedno bylo plné a to druhé prostě nezastavilo, jen nám řidič zamával. Moc hezké od něj.

Área recreativa La Roza, místo, kde spoustu hikerů přespává. Je neděle a tak je tu dost živo. Děti, grilování, prostě místo, kde chcete spát. A mimo jiné je to tu zase zakázáno. Někde s budeme muset zeptat jestli je zakázáno i přespání nebo jde jen vyloženě o táboření jako u nás. Asfaltka pak pokračuje ještě asi půl kiláku, kde končí a my se napojujeme konečně na GR240.

Cesta pak pokračuje děsně dlouho do kopce, chvíli po cyklo a pak lesem. O vodu tu není nouze, i když i vyschlé koryto potoka se najde. Oběd dáváme ještě pod kopcem, zkoušíme novou kombinaci tortila v podstatě s lečem. Chuťově opravdu výborné. Energeticky to zas taková hitparáda není, ale zas si aspoň opravdu pochutnáme.

Slunce nám svítí, ale vedro není, a tu a tam přejdeme i do míst, kam se nedostane a tam vyloženě mrzne. Je to zvláštní jít v krátkém a potkávat jinovatku a zamrzlé kaluže. Ale rozhodně lepší než potkat bejka. Míša jej přivítala slovy: „Jé kravička“. No na kravičku má fakt pěkně velký koule. Chvíli na sebe koukáme a je vidět, že se bojí. Nakonec začne lézt do kopce a moc mu to nejde, tu a tam i podklouzne. A my toho využíváme a podklouzneme pod ním.

Vodu nabíráme u studánky. Ale i tak ji raději filtrujeme, beztak to bude jen svedený potok do hadice. Dneska jsme měli v plánu se jen vyškrábat na kopec a pak někde najít místo na spaní, sotva patnáct kilometrů, jenže jsme tam byli moc brzo, a teď už notnou dobu nemůžeme najít nic vhodného, kde by se dalo spát. Ale nějak nám to nevadí, šlape se dobře.

Díky výhledům vidíme, co je před námi. A tak na chvíli opustíme značku a zajdeme si asi kilometr po cyklo k sedýlku, kde to z dálky vypadalo, že se něco na spaní najde. A našlo, sice to bylo od kravinců, ale uschlých, ty se dobře odstraňují. Horší se ale ukázaly takový malý bodláky. Nevypadaly na to, ale píchaj zdatně. Odstraňuji je v rukavicích, ale ani ty moc nepomáhají a navíc jsou za chvíli plné trnů. Ale místo se upravit musí. Stavíme už za tmy. Ale můžou za to i motorkáři. Nechtěli jsme budit jejich pozornost, tak jsme chvilku čekali než odjedou.

Postavený tarp, uvařená večeře, zabydleno. Jen jsme zjistili, že Míša spí na hrbu a tak ji karimatku podkládám různými obaly. Venku je krásně teplo, takže i mytí není žádná pohroma. Napapat a spát. Ani příběh jsem nestihl napsat, jak jsem byl unaven.