Den sto třicátý osmý – katastrofy v Abruceně

Od Dique de la Rancia do pension La Fuente (Abrucena), 28,3 km 968/1534m (nahoru/dolu)
https://mapy.cz/s/dadobokube

Dnešní noc byla mrazivá, ale klidná. Vítr se neukázal, ale za to hvězd bylo na rozdávání. Spalo se nám nadmíru dobře, a to i přesto, že jsme byli trochu z kopce. No možná trošku víc a to né jen na jednu stranu. Je zajímavé, že jak jste večer unavení, tak ty plácky vypadají rovnější.

Uvařit snídani bylo dnes trochu obtížnější, respektive trvalo to trochu déle. Sice nefoukal vítr, teda moc, ale bylo kolem nuly. No nebojte, vařič jsem jen vyndal z tarpu a nechal ho, ať si dělá co chce a já zůstal v teple spacáku. Ale trochu se nám tím vstávání protáhlo. Půl litru vody trvalo uvařit dvacet minut a vařili jsme to dvakrát, jednou do vloček a jednou čaj. Ale i přesto jsme byli najezení, zabaleni a připravit vyrazit už v osm hodin a osm minut.

Dneska prvně kousek scházíme dolů, abychom nožičky trochu rozehřáli. Nabereme u toho za dozoru psů vodu. A pak se vydáme na třinácti kilometrové stoupání. Není to ale tak strašné. Střídá se nám horská cesta s prašnou silnicí, což nám dává možnost si ty horské cesty opravdu užít a pak si trochu odpočinout.

Po pěti kilometrech, hodině a dvacet minut, do kopce začínáme potkávat hezká místa na spaní. Sem bychom ale včera už nedošli, teda né tak, abychom si to užili. Taky jsme potkali velký starý kaštan. Je to moc zvláštní dotknout se něčeho tak starého.

Samozřejmě by to nebyly hory, kdyby nás to i při výstupu občas nevzalo zase kousek dolů. Ale tentokrát se opravdu vůbec nezlobíme. Ráno byla zima a až se stoupáním jsme postupně sundávali vrstvy, zato teď nás to přivedlo do údolíčka s potůčkem a sluníčkem, že jsme neodolali a minimálně půl hodinky tu zevlili a opalovali se.

Asi největší zajímavostí co jsme potkali, byl vláček housenek. Putovali pěkně v řadě za sebou přes silnici. Nikdy jsme neviděli nic podobného. A taky je vedla oproti jiným taková docela vyzáblá housenka. Chvíli jsme zvažovali, že jim pomůžeme, aby je tu něco nepřejelo, ale konečně jsme v národním parku, a tady už fakt nic nejezdí tak jsme je nechali svému osudu a škrábali se dál nahoru.

Nahoru jsme se vyškrábali tak akorát k obědu. Na vršek Polardy to ale je zacházka z cesty ještě tak na hodinu a navíc odtama neuvidíme nic, co jsme neviděli, tak tam nepůjdeme. Zevl u potůčku a housenky nás zbrzdili a my musíme dneska nakoupit. Taky jsme tu dokončili další oficiální etapu. Tu další, ale už nepůjdeme tak, jak je kreslená, ale musíme to vzít přes Abrucenu.

Do Abruceny je to teď zas pro změnu třináct kilometrů dolů. Hned na začátku je přes cestu páska s cedulí, že je tam zákaz vstupu. Trochu v nás hrklo. Naštěstí je hon a tím pádem i zákaz až zítra. Tfuj. Ta představa, že ti skejsneme nebyla moc příjemná. Ale je dobré vědět, že v neděli a o svátcích vám tu bez náhrady zavřou cestu a dělejte si co chcete. Když nám ji zavřou někde po cestě zítra, tak už to tak vadit nebude, jídla bude snad dost.

Když se naše cesta oddělila od GR240, tak podle mapy to měla být pěšinka, ale byla to mega široká prašná cesta, která nás dovedla k odpočinkovému místu. A zrovna byl i čas na čokoládu, ale vyklubala se z toho jakási hospoda a spousta lidí. Obloukem jsme se tomu vyhli a čokoládu snědli na skalce u cesty v klidu a tichu. Španělé strašně rádi takhle někam vyráží o víkendu. Ale jsme moc rádi, že jsme je potkali až tady. Taky jsme potkali dva trempy funící do kopce, ale vůbec si s náma nechtěli povídat.

Velká, široká cesta, ale nevydržela až do konce. Po dlouhém klesání nás zase bolí trochu nožičky, a tak suťovou cestu nevítáme už úplně s nadšením, ale nedá se nic dělat. Postupně se nám ukazují městečka a vesničky v okolí, jen Abrucena se stále schovává. Ale nakonec i ona na nás vykoukne. Trochu nás překvapí, že je na kopečku.

Podle mapy jsme měli přijít úplně jinudy, místo toho jsme se vyloupli u pensionu La Fluente, kde jsme si udělali rezervačku. Bohužel je tu i hospoda, tak uvidíme jak moc se tu bude dělat bordel. Při přebírání klíče od pokoje se snažíme objednat i snídani. Myslíme si, že se nám to povedlo, ale něco nám říká, že nebude stát tři eura. Pan majitel toho anglicky moc neumí, a tak nám ukazuje obrázky. Ale snídaně až od osmi, co se dá dělat, budeme si muset přiležet.

Náš pokoj je.. no jako né úplně podle našich představ. Ani spojené postele nemáme, záchod a koupelna je venku. Navíc chudák Míša se sprchuje ve studené vodě a až když jdu já, tak už je teplá voda, tak to jde Míša zopakovat. A není tu ani topení, takže naše představa o praní, nedej bože umytí bot, který fakt smrděj, vzala za své.

Nákup. No. Co říct ? Vlastně je to katastrofa. Nemají v podstatě nic, na co jsme zvyklí, krom kuskusu. Je to velká improvizace a navíc dost těžká. A zítra s tím vším samozřejmě půjdeme do kopce. Ale nákup jako takový je vlastně dost velký zážitek. Je to takový malý krámek, v podstatě takoví Vietnamci, mají vše a přitom nic. Lidí je tam ale habaděj a všici si tam hrozně nahlas povídají. Je to neuvěřitelné. Kdybychom uměli Španělsky, určitě bychom si to užili víc. Takhle ? Takhle je to vlastně po chvíli dost otrava. Ono jim to díky tomu povídání totiž dost trvá. Ale nakonec dostaneme aspoň jeden banán zdarma.

Při návratu zabloudíme do centra městečka. A hned nám připomenou, že budou Vánoce! Taky se tak těšíte? My ano, tou dobou budeme v Thajsku, daleko od všeho toho shonu a budeme si jen užívat.

Na ubytku si uvaříme večeři, čaj a nějak se pokusíme přebalit jídlo. Opravdu jsem moc zvědavý, jak se nám s tím zítra půjde. I normálně to bývá první dva dny těžký, ale teď ? Tak nechme se překvapit.