Den sto třicátý sedmý – voda z kanálu

Od Tajo del Barjeli nad Dique de la Rancia, 25,1 km 806/1133m (nahoru/dolu)

Míše se moc dobře nespalo. Přetáhla svoji hodinu a místo osmé, šla spát až po desáté. To mě se spalo dobře až do čtyř čtyřiceti, pak začal foukat vítr a plachta nám mlátila do tarpu. Když se staví triangl, tak u vchodu kus plachty přebývá a musí se přivázat, tím se i vchod uzavře. A když se chce pryč, tak se musí odvázat, což je opruz kór, když je to uvázané na druhé straně. Ale když fouká vítr, tak se musí. Takže jsem uvázal vchod a za chvíli spal dál.

Ze spacáku se mě vůbec nechtělo. Pořád tam fičelo, ale když se musí, tak se musí. Než jsem se vyhrabal, přestalo. Takže vaření snídaně zase žádný challange. Snídani jíme zase hezky ve spacáčku v teple trianglu. Se to nezdá, ale teplotní komfort je uvnitř opravdu znát. A pak už pobalíme a vyrazíme.

Dnes opět začínáme sestupem, tak se nám nožičky aspoň pěkně rozehřejou. Překračujeme silnici, dokonce po ní projede auto, a hurá šturmem dolů až k potoku. Překonáme most, o kterém by se dalo říci, že je trochu pokřivený a jdeme nabrat vodu. Nabrání vody byl trochu kaskadérský kousek, ale zažili jsme už horší. A koho by to překvapilo, teď se zase škrábeme nahoru. Je to pěkná horská cestička. Opět jsme narazili na tabuli hlásící konec a začátek etapy.

U cedule dáváme chvíli pauzu a řešíme jak se dostat do Valencie. Včera jsme si bookli hotel a vlak z Valencie do Barcelóny, neb se to vše dalo zrušit, jen příjezd jsme si chtěli ještě rozmyslet. Co nás překvapilo, tak že od včera večer jsou všechny místa pryč a nebo nám něco těžce uniká. Jako by nestačilo, že nechápeme od čeho se odvíjí a jak se mění cena jízdenky. Nakonec se nám podařilo najít spoj autobusem do Madridu a odtama vlakem do Valencie. No moc se na tu cestu netěšíme, tak snad to aspoň bude stát za to.

Dneska mě to do toho kopce moc nechce jít, ale přece se nenechám zahanbit a tak spěchám za Míšou co mě nožičky stačí. Počasí je příjemné, není ani zima a ani teplo. Míša dnes hraje hru „sundám/nandám“, myslím si, že jestli se v tom dělá nějaké mistrovství, tak by určitě vyhrála. Nahoře jsme ale oba řádně propoceni. Dáme oběd a kocháme se výhledy, zas je vidět i kousek Mulhacénu.

A pak ke to zas dolů. Potkáme stádečko ovcí a koz. Jsou děsně zvědaví a blíží se k nám. Tak si je tak fotíme a v tom se probudí pes. A to je křiku najednou. Radši jdeme pryč, teda Míša v podstatě běží. A pes i se stádem za náma, ale Míšinu tempu nemůžou stačit.

Na křižovatce pak na nás čeká nemilé překvapení. Velká červená cedule, že se tu loví od 16.10.2022 do 5.2.2023. Naštěstí ale jen neděle a svátky. Dnes je pátek, tak se nezdráháme a jdeme dál, ale fakt nevím, co bychom dělali, kdyby byla neděle. Objízdná trasa by nás stála minimálně dvacet kilometrů navíc.

Dole pak potkáme kluka s dvouma holkama a psem. Vypadají jako by šli do muzea. A hned se nás ptají jak dlouho jdeme, a když říkáme, že pět hodin, tak jsou notně vyděšeni. Nad mapou v telefonu si pak ukážeme, odkud a kam potřebují. Jdou úplně jinou trasu, ale taky to mají ještě kus cesty, tak jim vysvětlíme kudy kam. Jinak se zdá, že nikdy neslyšeli o tom, že se dá spát i jinde než v hotelu. Loučíme se s nimi a jdeme se drápat do dalšího kopce.

Myslel jsem si, že ten kopec nikdy neskončí. Musel sem se nadopovat čokoládou, abych to vůbec vyšel. Ale ta cesta je fakt krásná a dneska i výjimečně dobře značená. Ztratili jsme se jen jednou, když jsme u značky nepochopili, že máme zahnout a né jít dál rovně. Ale jinak je to fakt pěkně značené. Značí se tu všelijak, značky jsou na stromech, na kamenech nebo zatlučených kůlech, velkým pomocníkem pak jsou i plochý kameny zaražený do země a na velkých křižovatkách jsou směrovky. Pravda na jedné jsme měli trasu GR240 na všecky čtyři strany, ale kdo by se jednou nespletl, že ? Dneska jsme i dvakrát narazili na značku zatáčky, ale moc to nepoužívají, což je škoda, a taky jsme narazili na křížek, ten si nechám asi i zarámovat. Oproti Francii je to bída, ale jak si zvyknete, kde a co hledat, tak už se to dá.

Konec další etapy. Cedule je umístěná trochu mimo trasu, ale stejně tam má být studánka. Bohužel studánka je bez vody. Je u ní i stavení, ale už se pomalu bortí. Nicméně v případě velké nutnosti by se v něm dalo přespat, ale my radši jdeme ještě kus dál, stejně nemáme vodu.

Cesta teď už vede víceméně po rovince nebo dolů. Máme asi pět kilometrů na najití vody a pak místa na spaní. Vodu jsme našli pod poklopem. Asi zatím naše nejbizardnější nabírání vody. Já jej vždy otevřel a Míša nabrala, přefiltrovat a opakovat. Navíc to je asi u chovné stanice psů, takže to celé děláme za zběsilého štěkotu. Občas zeslábne, ale to jen aby nabrali druhý dech. Naštěstí jsou psi až za druhým plotem a ještě na sebe moc nevidíme. Ale i tak vcelku nepříjemné.

Máme vodu, takže teď ještě kousek ujít a najít místo. Bohužel tu ale není borovicový les, ale dubový a pid nimi je miliarda malých pichlavých doubků a jiných pichlavých křovin. Tady se nám bude hledat blbě, ke všemu je to tu vše z kopce. Nakonec narazíme na místo u cesty, má sklon maximálně třicet procent. Necháváme zde batohy a rozprchneme se po okolí. Obejdeme toho opravdu hodně, ale žádná sláva to není. Míša našla cestu, která má menší sklon. Nebyla si jistá, tak mě tam prvně zavedla bez batohu. Ukazuje mi pár možností, když v tom se začne ozývat štěkot psů. Ale celkem blízko. Skoro jako od našich batohů. Urychlíme prohlídku a vracíme se pro bágle. A opravdu, dva takoví podvraťáci tu štěkaj na naše bágle. Když se ale ukážeme, vezmou kramle. Naštěstí.

Jdeme na vyhlídnuté místo. Ale nakonec vybereme jiné, na kamenech. Zkusím postavit tarp, ale pokud to nepůjde, budeme spát jen tak, což se Míše moc nezamlouvá. A tak se opravdu posnažím a kupodivu se mě povede zatlouct všechny kolíky a postavit triangl. Venku se po západu slunce citelně ochladilo, tak rychle zabydlujeme a vaříme večeři. K večeři dnes zkoušíme kuskus s pestem, tofu a mrkví. Ale bohužel pesto nám to vůbec neochutilo. Prohlašujeme to za zatím nejméně chutné jídlo a pak to stejně sežereme.

A pak už hurá spát. Míša pěkně v osm a já, jen co dopíšu příběh, o půl desáté.