Den sto třicátý šestý – šiška, co svět neviděl

Den sto třicátý šestý 24.11.2022

Od Pecho del Lastonar k Tajo del Barjeli, 25,5 km 736/993m (nahoru/dolu)
Tak vítr už se neukázal. A ani zima ne. Ale jak jsme přes den moc pili, tak jsem zas chodil pořád na záchod, ale naštěstí deset a půl hodiny je dost času na to, se pořádně vyspat a i tak jsem ráno nemohl dospat. A Míša, ta se vyspala také moc dobře a prý jsem ji ani nebudil. V bezvětří uvařit není žádná challange, i když dnes spíme ve výšce 2100mnm.
Východ slunce je za stromy, ale i tak je to moc hezká podívaná. Posnídáme, pobalíme a jelikož je trochu chladno, tak se v objetí vyhříváme notnou chvíli na slunci. A pak už si to štrádujeme, dneska výjimečně nezačínáme kopcem, tak si to moc užíváme. Měli jsme obavu, že tu zas bude jezdit hodně aut, ale potkali jsme jen jednu motorku, samozřejmě v tu nejméně vhodnou dobu. To se má tak:
Míše se zdál sen o Vojtovi a Kamilce, že mají zahradu a na ní ekologický záchod, a když na něj šla, tak byl celý od hoven. Víc si toho nepamatovala, ale navodilo to téma o velké potřebě a že se nám vlastně asi chce, protože ráno to sice bylo veliký, ale stále nedokončené. No a tak jsme se rozprchli. Míša dál do lesa a já holt blíž cesty. Přece nebudeme kadit před sebou a ono tu moc možností nebylo. A tak si tak seru a pomyslím si, že je fajn, že tudy dneska nikdo nejezdí…
příroda se probouzí a my s ní
První voda na sebe nenechala dlouho čekat. Ale je chráněná krávou. A nějak se jí nelíbí, že tu jsme. Po chvilce, když vidí, že jsme hodní, se dojde taky napít, ale hned jak dopije, tak peláší do kopce pryč od nás. Jsme napití, máme vodu a navíc jdeme z kopce.
Značení cesty tu je, ale člověk musí hodně napínat zrak, aby věděl kam. Oni tu mají takový nešvar. Neznačí křižovatky a odbočky. Ale když správně zahnete, tak zanedlouho na značku narazíte. Malá pěšinka nás zavedla až dolů k potoku. Vody tu je dost, ale mostík žádný a kameny, přes které se tu asi hopská jsou pod vodou. Sejdem kousek po proudu, kde se dá řeka přeskočit. Cesta pak už vede nahoru a překračuje další malý potok. Vtipné je, že je vyschlý, ale mostek má!
Vydrápat se nahoru je pro nás hračka, a to i přesto, že je to krpál, cesta je místy zarostlá trnitými keři a nahoře je pak připravené minové pole z kravinců. Na nás si ale nepříjdou, my už leccos zažili, trnama se prosmíkneme a mezi kravinci prohopkáme. Tohle bychom už mohli vyučovat na vysoké škole.
Značení se pak začíná rozcházet od mapy.cz. neváháme a následujeme místní značku. Jednak je to zkratka a taky je to horší, ale krásnější cesta. Bohužel v poslední části řádili dřevorubci, jednak vzali sebou pár stromů se značkama a taky to tu pěkně rozjezdili, takže není vidět vyšlapaná pěšinka. Nedá se nic dělat, bereme to šturmem dolů, kde má být větší cesta a ta nás pak na značku už dovede a taky nás dovede k ceduli značící konec a začátek etapy.
výhledy na Mulhacén každý den
K obědu máme opět tortily, ale tentokrát s pestem (píniové ořechy, bazalka, sýr, olej). Jako není to špatné, trochu slanější, ale s burákovým máslem to bylo lepší. Za to suchary s pestem jsou fakt výborný. Člověk by ani neřekl jaké nové chutě objeví, a to jen proto, že v krámě neměli burákový máslo.
polom, cypřiš a žáby na prameni
O kousek dál pak máme další zdroj vody. V jezírku dole se válí kravinec, tak abych nabral tu nejčistší vodu, škrábu se na malou skalku. A vůbec si nevšimnu, že mám před očima notnou dobu metr a půl dlouhou zmiji. Poslední stupeň nahoru a zmije se pohnula, já dostávám infarkt, zmije asi taky, naštěstí rychle mizí v houští. Fuj, to jsem se lekl. Tohle setkání ještě chvíli rozdýchávám. Poslední zmije, co jsem viděl v Alpách měla sotva dvacet centimetrů a s tímhle hovadem se nedá vůbec srovnat. A navíc, kdybych si ji všiml, tak mám parádní fotku.
Cesta pak vede už jen po velké prašné cestě. Celý den je teplo, že jdeme zase jen v krátkým. Dokonce ani nefouká. Cesta ubíhá rychle. Potkáváme betonové monstrum, ve kterém zurčí voda a má na sobě poklop. A u poklopu je věc, se kterou se dá poklop zvednout. No, nic extra uvnitř není, jen uzávěr. A tak tu aspoň, jako dvě žáby na prameni, posvačíme.
Cestu začali lemovat Cypřiše. Mají takové divné šišky, vypadají jako hi-tech zařízení. A ty nás vlastně dovedou až do další Área recreativa. Kde nás málem sežere pes. Teda aspoň podle toho jak jej majitel lovil, aby se k nám nedostal. A fakt nevím, co by tenhle pes udělal, ale já už dneska potkal zmiji, takže tohle mě nemohlo rozhodit. Uloveného psa pak dovedli k autu a nasoukali dovnitř. Asi tu byli na procházce. Z auta se pak ozývají divný skřeky a hlasy, a po dvaceti minutách konečně odjede.
Původně jsme si mysleli, že tu budeme spát, ale je to slunci schované a teče tu potok, takže je tu dost kosa a taky se to prej nesmí, říkala značka, ale značka pokuty nedává, že. Nabereme tedy aspoň vodu a když odcházíme, najdeme velkou šišku. O chvilku později zjišťujeme, že velká šiška byla vlastně dost malá neb nacházíme fakt obří šišku, tohle kdyby mě spadli na hlavu, tak by to asi trochu bolelo.
na stromech kromě šišek rostou i divné pavučiny..kdoví co v nich spí
Nejhezčí zážitek dne je, když jsme potkali divokou kozu. Ona si to tak proti nám štrádovala po cestě a vůbec o nás nevěděla. Stáli jsme jak zarytí a ani nedutali. Když ale vyšla zpoza zatáčky a zmerčila nás, byla ve vteřině pryč, jen se zaprášilo.
setkání s kozou, kravkami a hledání místa na spaní
Konec cesty nám lemuje z jedné strany značka národního parku a z druhé území sportovního lovu a v cestě krávy a bejk. Jako velkej bejk, ale naštěstí nás jen pozoruje a krávy zas utíkaj z cesty pryč. Místo na spaní nacházíme nahoře v lesíku. Snad nás krávy nebudou rušit. Dneska stavím tarp jen kvůli nim, aby nás neočichávali, až budeme spát.

Vaříme a zabydlujeme se při západu slunce. Najíme se a ještě než jdeme spát, vymýšlíme co budeme dělat, až dojdeme GR240. Vypadá to, že budeme o něco rychlejší než jsme si původně mysleli. Nějaké nápady jsou, tak uvidíme.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *