Den sto šedesátý čtvrtý – zevling po švýcarsku v Chiang Mai

Chiang Mai

Večer jsme měli návštěvu. Míšu v koupelně okukoval šváb. Než jsem ale dorazil, zalezl za umyvadlo. Když jsem si šel čistit zuby, byl už zase venku, tentokrát se přemístil do sprchy. Né že by se nemohl schovat, ale asi si říkal, že je tu pánem domu. A taky že je dost rychlej. A musím říct, že je fakt neuvěřitelně rychlý, jenže já byl pět měsíců v divočině, takže se ani nenadál a už letěl oknem ven. Tak jsem zvědavý, kdy se vrátí.

Noc jinak byla klidná. Až moc klidná. Jako že bylo i úplné ticho a to mě budilo. Je to nezvyk. Hotel za to má malé bezvýznamné plus. Vstáváme lehce po deváté a abychom nabrali nějakou sílu, dáváme si sušenky z obchodu. Balíček vypadal veliký, ale je v tom prd. Vešlo by se do něj tak dvacetkrát víc. Po předsnídani v posteli vyrážíme po desáté najít skutečné jídlo. U 7 eleven jsme včera viděli paní, co dělala amolety, ale dnes tu už nebyla. O kousek dál jsme našli další, ale zrovna zavírala, přece jen už je půl jedenácté a jí došli ingredience. Nakonec končíme ve vnitřní hospůdce, kde mají rýži s amoletou. A kupodivu je to dobré a jen za 40bátů.

Cestou zpět na hotel koupíme velkou vodu a nějaké kokino. Míša pak zůstává v lobby hotelu, že si dá kafe. Než se vrátím z pokoje, už si tu povídá s pánem ze Švýcarska. Jak jsme se dozvěděli, tak už nepracuje, doma vše prodal a teď žije už rok a půl v Thajsku. Má tu přítelkyni a koupil nějaký pozemek, kde chce jednou postavit centrum klidu. V družném hovoru si povídáme až do půl druhé. To už mám hlad, takže se domluvíme, že společně vyrazíme večer do Indické restaurace a pak si vše dopovíme.

A my vyrazíme do Ming Kwan Vegetarin restaurace. Je to asi kilometr, je malá a je opravdu 100% vegetariánská. Všichni mám říkají, že vege restaurace jsou označené žlutými fáborky, ale tady je prd. Kdybychom neměli Google, tak to nikdy nenajdeme. Talíř co nám tu dle výběru naloží stojí 55 bátů, takže se hodně najíme a navíc je to fakt dobré. Sem se určitě budeme vracet. Na závěr zkusíme ještě jejich jednohubky a i ty určitě ještě budou na našem jídelníčku.

Na cestě zpět se stavíme v nějakém krámu co není 7 eleven. Dá se tu koupit burákové máslo nebo kukuřičné vločky, ale jinak je to samá mouka, těstoviny a tak podobně. Nic nakonec nekupujeme. Máslo bychom zatím neměli na co namazat. Pak se stavíme na kafe v kavárně A-rak. Míše moc chutnalo, ale ty ceny jsou tu opravdu zvláštní. Kafe tu stojí 50 bátů, což je jak naše jídlo. Prostě hustý. U popíjení sledujeme jak se tahá elektrické vedení (nebo co to je). To je snad ještě hustější. Prvně jde borec s drátem a odmotává jej a za ním jde druhý s velkou tyčí a prostě to tam nějak zašprajcuje, za sloupy, za stromy, prostě ať to nějak drží.

Na mapě najdeme obchod s ovocem. Cesta tam je fakt hnusná a navíc úplně zbytečná. Je to v areálu nemocnice a vysokých škol. A jediné co jsme zde našli byla pochybná kantýna. Tak hold jinde. Aspoň že tu byl chrám – zase. A pak už si jdeme odpočinout na pokoj. Dneska jsme se rozhodli, že budeme jen jíst a spát.

O půl sedmé máme sraz se sousedem ze Švýcarska, Danielem. Společně vyrážíme přes město do Indické restaurace. Vaří tam vcelku dobře za přijatelné ceny, ale levné to určitě není. Daniel nám vypráví o svém životě a o tom jak je Thajsko nemožné. Je to trochu zvláštní, chtít tu žít a přitom si o tom nemyslet nic dobrého. Je mu něco přes 55, je rozvedený a nemá děti, nikdy na to nebyl ten správný čas. A tak teď tady v Thajsku má nový projekt. Teda chtěl jsem říci přítelkyni, která má dceru a on obě předělává. Něco jako Pygmalión. Popravdě nevím co si o tom myslet. Určitě to myslí dobře a s velkou pravděpodobností i ony se mají daleko lépe. Ale je to divný.

Na pokoj jsme se vrátili až kolem desáté. A bohužel, nechtělo se nám spát, takže jsme zevlili do tří do rána. Poslechli jsme si třeba on Marka Twaina Tajuplného cizince. Naprosto skvěle to namluvili Rösner a Hartl. Mohu jedině doporučit – samozřejmě k poslechu na Radiožurnálu.