Den sto šedesátý šestý – štědrý den po Thajsku

Chiang Mai – Phrathat Doi Suthep

Dnes jsou vánoce a kupodivu vstáváme už v devět. A abychom si ten den udělali hezčí, jdeme do Goodsouls na snídani. Přeci jen je to taková hezky vypadající restaurace a mají v nabídce kaši z vloček a ovocem a ovoce s jogurtem. Obojí je skvělé a je moc škoda, že nemají kombinaci, protože ta jejich kaše by byla s jogurtem ještě lepší. Dnes plánujeme výlet jako každý štědrý den.

Po snídani se vypravujeme k severní bráně Chang Phuak odkud by jak dle internetu, tak paní domácí měl jet červený taxi směr Doi Suthep, což je chrám na kopci za městem ve výšce 1655 m.n.m.Právě toto místo dle pověstí označil posvátný bílý slon a Thajci zde roku 1383 vystavěli chrám Wat Phra That Doi Suthep. Najít místo odjezdu není nijak těžké, stojí tu šest aut a když se k nim přiblížíte, tak už se vás někdo i zeptá jestli tam nechcete jet. Blbý je, že se musí čekat na naplnění auta, takže dokud vás není deset, tak se čeká, to je nevýhoda oproti dražším možnostem.

Už tu čeká jeden Američan, se kterým se dáme do řeči. Po chvíli si sedne opodál Thajka s dcerou a ještě kus dál pár z Polska, pak Rus. Nakonec nás je tu osm a je to jak z blbého vtipu. To se tak sejde Čech, Američan, Rus, Polák a Thajec a čekají na poslední dva, kteří nepřicházejí. Cesta na hlavu vychází na 60bátů, takže po půl hodině jsme schopni se v osmi dohodnout, že další dvě místa prostě zaplatíme a o částku se podělíme, hlavně ať už vyrazíme. Vysvětlit něco takového není jednoduché, ale když už se nám to povede, tak příjdou poslední dva, takže z akčního plánu nakonec sejde. Konečně nás nahání do auta, kde dobrých deset minut zase čekáme, ale už je to takové lepší čekání a i rychleji ubíhá. Zaplatíme a vyrážíme.

Cesta přes město je vcelku svižná a pohodová. Když se ale dostaneme za město, do kopců a ostrých zatáček, začíná v autě přituhovat. Paní řidička zatáčky pěkně řeže a cestujícím začíná být pekelně zle. Vypadá to, že jsem jediný komu to moc nevadí, ale ani mě to není příjemné. Jenže některým je to tak nepříjemné, že se doslova modlí, abychom tam už byli jinak se pozvrací. A pak jsme opravdu tam. Z auta se vypotácí několik trosek a já. Paní řidička nám všem moc děkuje. No myslím si, že i jí všichni moc děkují za skvělý zážitek. Holčina z Polska si musela jít hned sednout. Myslím že i my jsme měli. Na Míšu to přišlo o pár metrů dál na schodech a musela jízdu těžce vydýchat. Celou dobu jsem jí byl oporou a to i přesto, že se mi moc chtělo na malou, ale přece ji v tom nenechám.

Nakonec jsme to rozdýchali a i záchod našli. Jako turisti musíme zaplatit vlez a pak hurá na prohlídku Phrathat Doi Suthep. Je to chrám na kopci a uprostřed je skvost v podobě zlaté stupy. Celý areál lemuje nespočet krámků. Tak nějak jsme se shodli, že už jsme viděli hezčí a nějak to na nás nenechalo výrazný dojem úžasnosti. Být budhistou, tak určitě to má nějaký posvátný význam. Celá prohlídka nezabere víc jak třicet minut.

Dolů jsme se rozhodli jít pěšky. Prvně to vede kousek po silnici, což je pěkně na prd, ale pak to uhýbá do lesa. Tam je pro změnu pěkná strmá cesta dolů, ale jen kousek. Pak už to vcelku jde a potkáváme i první turisty, kteří se škrábou nahoru a chodí jich docela dost. Hned těch prvních jsme se zeptali jestli cesta vede až dolů do města a byli jsme rádi, když nás ubezpečili, že ano. Museli jsme pak znovu přejít silnici a cestička nás pak zavedla do klidného Wat Pha Lat.

Wat Pha Lat je chrám v lese, opravdu moc krásné a klidné místo, jen s pár turisty. Žádné krámky nabízející vám předražené nesmysly. Toto místo definitivně stojí za návštěvu, pokud člověk hledá klid a mír.

Naše cesta pak směřuje dolů až k zoo, ke vchodu pro auta, to kdyby to někdo hledal. Je tu dokonce nakreslené, že tu mají udělaný trek dokola. Jednou cestou nahoru a druhou dolu. Bohužel nevíme, kde je vstup pro pěší, tak se vydáváme někam, kde doufáme, že najdeme odvoz dom. Jsou to sice jen čtyři kilometry, ale nechceme si kazit zážitek z příjemné cesty přírodou, to zas necháme na jindy.

Procházíme Wat Fai Hin, což je malý chrám, ale mají tu zas zajímavou a trochu jinou výzdobu než jinde. Jen tu zrovna mniši uklízí, tak návštěvu zkrátíme.

Naše kroky nás pak zavedou mezi univerzitní budovy. Není to tu tak rušné jako ve městě a taky to vypadá moderněji. Ale červená auta nikde. První vidíme až asi po kilometru. Kdybychom chtěli domů, tak by to asi bylo v pohodě, ale vymyslel jsem si, že pojedeme do vegetariánské restaurace Jay Mai Jumjay., která je zas na druhé straně města. Chce po nás 150bátů, ale naše hranice za soukromou jízdu je jen 100. Neochotně souhlasí, ale co má s náma dělat. A já si oddychl, že neodjel, i když si stejně myslím, že by po nás neměl chtít víc než 60, ale co už.

Úplně netrefil odbočku a než by se vymotal, zabralo by to další půlhodinku, tak jdeme dvě stě metrů po svých. Doprava je tu fakt šílená. A tady se dozvíme, že je restaurace dočasně uzavřena. Naštěstí hned vedle je další, čistě vegetariánská jídelna. Míša si dává její oblíbené Ko Soy, ale není tak dobré jako v táckárně. A já zkouším vege vepřové. Od pohledu bych fakt řekl, že je to maso, ale chuťově už ne. Docela mě to znejistilo. Ale dobré to bylo. Nicméně jsem měl ještě pořád hlad, tak jsem si přiobjednal jakési tři druhy tofu. To vám bylo fakt hnusný! Nejhnusnější bylo bílé z rýže, burákové fialové chutnalo už líp, asi jako bažina a žluté cizrnové vcelku šlo, bylo bez chuti.

S plným břichem jsme se vrátili do hotelu, kde jsme si udělali ovocný salát, prvně jednu misku a pak i druhou. Takže jsme se nakonec na vánoce pěkně přežrali. A pak došlo i na dárky. Já dostal krásný kamínek ze Sierry Nevady a Míša náušničky, které se podezřele hodí k zásnubnímu prstýnku. A u toho posloucháme vyprávěné pohádky na Radiožurnálu.

Všem vám přejeme klidné prožití vánočních svátků. Máme vás moc rádi a doufáme, že se máte všichni moc dobře a že hlavně to zdravíčko slouží. Tak šťastné a veselé.