Den dvoustý dvacátý sedmý – radost od rána až do noci

 

Autem 90,9km Z Upper Eglinton campsite (Milford Sound) na parkoviště k treku Gertrude Saddle

Pěšky Marian Lake track
6km 435/435m (nahoru/dolu)

Pěšky Gertrude Saddle track
6,8km 685/637m (nahoru/dolu)

 

Ráno vstávám v šest ráno a není moc času do odjezdu. Během noci jsme nebyli zrovna synchronizovaný v odchodu na záchod, takže jsem byl přes noc vzhůru víckrát než bych chtěl. Jsem stále unaven, ale děvčata úplně nevypadají, že by čile vstávala. Ztěžka se zvedám a jdu vařit snídani, aspoň že je dost směsi. Během toho se povede holkám rozlepit oči. Pak rychle vyklízíme a skládáme stan. Připraveni k odjezdu jsme v sedm, ale bez snídaně. Tu mám v plánu až na parkovišti v Milfordu, chci tam být dřív, aby se dalo zaparkovat a taky čert ví jaká bude cesta. Je to necelých padesát kilometrů a máme na to, abychom tam dojeli, hodinu a vyrazili směr přístav. Z neplaceného parkoviště je to třicet minut pěšky do přístavu.

 

Chvilku je silnice ještě parádní, ale pak se začne hodně točit a taky začnou přibývat červené kužele značící opravu silnice. A dokonce semafór na kterém si postojíme dobrých deset minut. Nic naplat, musím na to trochu šlápnout. Dělám to dost nerad protože jsem unavený a radši bych jel pomalinku. Další semafor nás čeká u tunelu. Ale tam naštěstí nezůstáváme dlouho. Tunel je vyhlouben, ale tím jeho úprava skončila. Vypadá to takhle přírodně dost strašidelně, ale funkci to plní. A jsme tam. Na parkovišti je místa ještě dost, taky jedeme na první loď. Princezna se vzadu nasnídala cestou, my to ale nezvládli. Máme na to asi dvě minuty na parkovišti. Nechám Míšu ať se nají první a pak je posílám napřed, že je doběhnu ať získám čas na snídani. Nahážu to do sebe a utíkám za holkama. Taky tu měl být záchod, ale není. O to máme aspoň cestu do přístavu rychlejší. Vede tam hezká cesta okolo vody, ale my to fakt profrčeli rychlostí blesku a místo třiceti minut jsme na místě za patnáct. Naše kroky směřují přímo na záchod. A teď jsme najednou sychronizovaný. Záchody tady mají opravdu luxusní. Tak hezký záchody jsme na Zélandu snad ještě nepotkali.

 

Jdeme vyzvednout palubní lístek. Dostáváme každý zelenou kartičku. Ale někteří před náma dostávají modrou. Tak jsme napnutí co to znamená. Nalodění začíná za deset minut, takže se jdu ještě projít po molu. Holky vypadaly, že nikam nejdou, ale Klárka si nakonec šla stoupnout do fronty u mola, čímž jsme získali krásné druhé místo. A Míša šla za mnou. Takhle ze břehu to tu vypadá hezky, ale takový ten wow efekt, kdy vám vypadne brada se nedostavuje, zatím. Ještě před naloděním si řekneme, kam si chceme sednout. Klára prosazuje zasklenou kajutu, ale to by stály fotky za prd, takže prochází můj návrh, horní venkovní paluba na pravoboku. Konečně nalodění. A jsme potěšeni, naše zelené kartičky jsou lepší než modré. Máme přednost při nalodění. Rovnou směřujeme na naše vyhlédnutá místa. Máme štěstí, nikdo nám je nezabral. Je vcelku teplo a taky tu pořád nejsou nikde sanflies. A to jich tu měli být miliardy. Rozhodně si nestěžujeme. Jsme usazeni a loď se rozjíždní. Míša ještě rychle zaběhne pro čaj, ať jsme ready se kochat.

 

 

Milford Sound je zátoka obklopená horama. Je tu nespočet malinkých vodopádů. Naše cesta ale začíná u jednoho většího. No pořád je to malý, ale na Nový Zéland dobrý. Plavbu komentuje kapitán, ale je mu venku prd rozumět. Jedeme ještě kolem dvou větších, pod které i zajíždí a tak vodou zkropí lidi hlavně na přídi. Velmi jim závidíme. Slunce stoupá nad obzor a je to taková milá projížďka na lodi. Wow efekt pořád nikde, ale cestou potkáváme tuleně a taky se přišli podívat delfíni. Ale drží si odstup.

 

 

Před obrátkou vjíždíme na moře a zdejší vlny dělají Míše moc dobře. Včas se ale vracíme na klidnější vodu zálivu. Cestou zpátky se opakuje kapitánův trik s vjezdem pod vodopád, tentokrát trochu většího, teda na Novozélandské poměry. A pak jedeme zpět už trochu rychleji. To se delfínům líbí víc než to courání a notnou dobu se s náma drží a skotačí za lodí. Zážitek to byl krásný, ale laťka byla díky ostatním referencím posazena daleko daleko výš. Zase tak úžasný to není a nebýt delfínů a tuleňů, jsem snad i zklamaný. Představoval jsem si ta panoramata trochu víc epičtější.

 

 

Při návratu k autu si ještě projdeme místní mini Milford Foreshore walk. Je to krátká, ale milá procházka. Kromě hromady ptáků jsme potkali i kachny a z malého mostku pozorovali hemžení malých krabíků. Ona i samotná cesta na parkoviště je příjemná. Taky jsme navštívili místní info centrum, ale vyklubala se z toho spíš restaurace.

 

 

Informace jsme žádné nenašli. Na parkovišti si dáme obídek a pozorujeme tu hromadu aut co sem přijíždí. Kde kdo se nás ptá, kdy už vypadneme. Parkovišť je na Milfordu dost, ale toto je jediné zadarmo. Zbytek stojí dvacet pět dolarů za pět hodin. A to se lidem platit nechce. Dost mě vlastně udivuje, že tu vůbec je parkoviště zdarma. A že za průjezd tunelem nechtějí poplatek. Určitě to muselo stát majlant to tu vybudovat.

 

Jedeme se podívat na Marian lake. Zase absolvuju cestu tunelem a počkám si na semafóru, ale teď už nikam nespěchám. Na Marian lake vede cesta lesem a samozřejmě do kopce. Chvilku to jde kolem divoce tekoucí řeky, což je fakt nádherný, ale pak se stává cesta horší a horší. Holky mi vezmou dráhu a potkám je až za hodinu kousek od jezera u záchodku. Já mám cestou fakt krizi. Jsem unaven a vůbec se mi nechce šlapat. Párkrát mě i napadne, že to otočím a půjdu spát do auta. Nakonec tam ale vylezu. Jezero je krásné, průzračné a ledové. Neváhám ani vteřinu a strhávám ze sebe šat a vrhám se velmi pomalu a obezřetně do hlubin jezera. Přesně tohle jsem potřeboval. Docela mě to probralo. Holky srabácky zůstaly na břehu a spokojily se s namočenou rukou a okukováním mojí holé zadnice. Cesta dolů pak vede stejnou cestou jako nahoru.

 

 

Spát jsme se rozhodli v sedle na Gertruda saddle track. Co máme informace, má se tam dát stanovat. Představujeme si to jako krásné, travnaté sedýlko s jezírkem. To jsme ještě nevěděli, jak moc se mýlíme. Vyrážíme až po páté odpoledne z parkoviště s plnou polní. Cestou potkáváme lidi a všici nám závidí, že tam budeme spát. Je to tam prý báječné, možná trochu větrné, ale určitě si to užijeme. A taky je tam dost vody. Co víc si můžeme přát? Trek jako takový je opravdu krásný. S plnou polní a po únavném dni, dá i docela zabrat, ale rozhodně to není tak děsivé, jako popisují na parkovišti. Teda za sucha, za mokra nevíme. Nám krásně svítí slunce. První část treku si děláme i složitější, protože jsme minuli značku a šli nějakou vyšlapanou cestičkou, což nás zavedlo do houštin a kopečka, kam jsme úplně jít nemuseli. Na Novém Zélandu se opravdu nejde spoléhat na značení. Je jen velmi sporadické. A na nás je ještě vidět zhýčkanost z evropského značení. No a pak to jde nahoru. Složitější a strmější část. Jsou tu natažené i ocelové lana. Za sucha nebyly potřeba, ale za mokra bych se bez nich asi i bál. Je to krásný trek. Nahoře nám začalo foukat a začala být zima. Pohled na Black lake nás uchvátilo. Potkali jsme tu dvě dívčiny, co jdou dolů a jsou fakt rozmrzelé, že si nevzali stan. To nás nakoplo a jsme nahoře v sedle jedna dvě. Rozhled do dalšího údolí je boží. Jen tu opravdu hodně moc fouká a je zima. Přioblečeme se. Nahoře jsou dvě místa pro stan maximálně pro dvě osoby. Jdu tedy hledat nějaká další. Ale sedlo vypadá dost nerovně. Najdu ještě dvě malá místa, ale aspoň najdu vodu. To mě potěšilo, nechtělo se mi ji táhnout nahoru a už jsem se pomalu viděl jak lezu zpět k Černému jezeru. Vracím se za holkama a rozhodli jsme se zkusit přeci jen postavit stan. Je to taková parodie. I ve třech s tím máme dost problémy. Klára nakonec vleze dovnitř, aby nám to neulétlo. A je jí hrozná zima. Ze stanem to pořád hrozně mlátí. Tady se, i když postavíme stan, dobře nevyspíme. Nic, balíme. Jdeme dolů. Máme ještě hodinu světla, to bychom měli zvládnout. A dole najdeme nějaké místo na přespání. Klára na sebe vrství další oblečení. A pelášíme..hlavně dojít co nejrychleji pod vodopády, pak už je cesta v pohodě i po slepu.

 

Rychle, ale opatrně. Zas úplně netrefíme cestu, tak si to uděláme trochu těžší, ale co už. Potkáme nahoru se škrábající se dvojici. Tak jim řekneme, jak se věci mají. Že tam místo pro menší stany je, ale je tam zima a fouká a že je tam pak další jezírko s vodou. Moc děkují, a jdou zkusit štěstí, že když nic, tak už si cestou vyhlédli místo. Kousek od Černého jezera. No, já tu žádné nepotkal, ale já jsem zhýčkaný Evropan. V potůčku pak nabírám vodu a dolů to zvládáme tak tak za světla. Za náma jsou už vidět čelovky, jak dvojice zahájila sestup. I my už je nasazujeme a jdeme hledat místo na spaní. Bohužel zase jsme nenašli správnou cestičku a jdeme po šutrech. V tom si Míša sedne. Vypadá příšerně unaveně a nemluví. Ale nakonec zní vytáhnu, že jí bolí kotník a musí si chvíli odpočinout. To už opravdu musí hodně bolet. Dělá mi to starosti. Na štěstí za chvíli už najdeme plácek na stan. To nás už míjejí i ti dva, nakonec jdou na parkoviště spát do auta. Nahoře se nedalo a jejich vyhlédnuté místo nebylo o nic lepší. Tak jsme si popřáli dobrou noc.

 

 

Postavíme stan na štěrku, dokonce i kolíky šly zatlouct. A rychle zalézáme už je kolem jedenácté a Míša odmítá jíst. Není to dobře, ale zítra si odpočineme, tak to nevadí. Dáme si tedy večeři aspoň s Klárkou. Chtěl jsem vařit, ale vyhráli to tortily s burákovým máslem. Čištění zubů chtěli holky vynechat, ale hecnul jsem je. Pak už je nechám spát. Venku je fakt zima. Asi poprvé zapínám spacák až ke krku a utahuju všechny škvírky. Byl to fakt náročný, ale moc krásný den. Všichni jsme unaveni, jak jsme ještě na Zélandu nebyli.