Den dvoustý šedesátý druhý – pustinou za jezery

 

Autem 52,2km z Waikoko Campsite do Whakapapa Holiday Park
https://mapy.cz/s/ragugetaku

Pěšky Tama lakes
18,9km 527/527m (nahoru/dolu)
https://mapy.cz/s/nofelotuce

 

Ráno vstávám před osmou. Kontroluji počasí a vypadá to, alespoň pro výlet na Tama lakes dobře. Všechny výstrahy jsou jen žluté, žádná červená. Navlíkám se do vyhřátých věcí, co jsem si schoval do spacáčku a jdu vařit snídani. Venku docela fouká, chvíli tam a chvíli tam, takže po chvilkovém přenášení vaření z jedné strany auta na druhou, končím v kufru auta. V klidu se nasnídáme, pobalíme a beze spěchu vyrážíme do Whakapapa village. Cestou se nám ukáže sopka v celé své kráse, tak se snažíme zastavit, abychom měli alespoň jednu fotku, to aby nám lidi věřili, že jsme ji opravdu viděli.

 

Parkoviště přímo u treku je plné, aby né v deset. Pár aut tam parkuje na zákazu, ale to nám příjde zbytečné. Parkujeme asi pět set metrů u silnice a ten kousek si holt dojdeme. Vyrážíme nabalení jak na Sibiř. Došlo i na kulicha a rukavice. Mraky se tak různě honí, ale vypadá to, že tvoří prstenec kolem našeho pole působení a u nás bude svítit slunce. A za to může opalovací krém, který zůstal v autě. Nikomu se pro něj nechce vracet. Mount Ngauruhoe, Hora osudu, známá z filmu Pán prstenu – tam se chudák Frodo šplhal vhodit onen prsten, je zatím zahalena v mracích. A na druhé straně je zahalené Ruapehu a vrcholky okolo.

 

Cesta je krásně upravená a turistů tu pár je. Ale dokážeme si každý najít svůj životní prostor. Jde to rychle a postupně se odkládají vrstvy. Problém s turistama nastává u Taranaki falls. Je to první zastávka. Vodopád je vydatný a bohužel se dá dostat až k němu, takže turisti jsou všude. Prozatím to vzdáváme. Snad budeme mít větší štěstí až půjdeme zpět. Vracíme se na trasu směr Tama Lakes.

 

Výhledy jspu krásné, nicméně vidíme celou dobu vlastně to samé. Trochu lituji Míšu až bude přebírat fotky. Jak hory za náma, tak sopku před nama jsem vyfotil asi tisíckrát. Prostě s těma mrakama je to vždy jiné a někdy skoro bez mráčku. A mraky samy o sobě jsou úžasný. Některé vypadají jako pěkná naducana peřina, docela to láká si do nich zalézt.

 

Občas nám tu řádně zafouká a to je pak mrazivé, až to není hezké. Sem tam přeskočíme potůček a to se už dostáváme k Lower Tama lake. Je to takové malé jezírko, ale vypadá to, že kdysi bylo a trošičku větší. Teď už máme tři body zájmu, sopku, hory a jezírko. A jelikož se nám něco rozlilo v báglu, je na čase abychom si udělali přestávku a naobědvali se.

 

Na poslední výstup si už bereme bundy, protože cestou nahoru už dost fučí. Je to jen jeden a půl kilometru, ale značení říká čtyřicet minut. No vědí proč. Je to trochu sypké a strmé. Ale výhled na Upper Tama lake v pozadí s horou osudu stojí za tu námahu se sem vyškrábat. Dlouho tu ale nepobudeme. Sice jsme chtěli, ale vcelku tu fouká. Vede tu i cesta na horu na sopku, ale Míša beztak prstýnek zase někde pro jistotu nechala, takže tam nemáme co házet. Kdysi to bývala dokonce i značená cesta, ale podle všeho tam dost lidí umřelo a zranilo. A ono se není čemu divit, lidi tu chodí jak na výlet do zámeckého parku.

 

 

Cesta zpátky je víc z kopečka, tak jde i rychleji. Potkali jsme skupinu děcek, puberťáků s velkýma, pardón, obříma neforemně zabalenýma báglama. Jdou tu na chatu a je evidentní, že jsou z výletu nadšení a úplně odvázaní. Vysmátý je snad jen jejich doprovod. Předtím jsme chvíli přemýšleli, že bychom si tu udělali okruh, ale už není tolik času a taky hezké očasí by nevydrželo a teď jsme o dost radši, že jsme nešli. Představa, že se tu budeme na chatě tísnit s tolika puberťákama nás nějak neláká.

 

Sopka se nám už ukázala v celé své kráse. Teď ji máme v zádech a koukáme na hory. Ty se nám ještě celé neukázali. Mraky si s nimi pohrávají. Jednu chvíli už to vypadá nadějně, ale ne, celé bez mraku to dnes neuvidíme. Je to tak na devadesát pět procent. Nezapomněli jsme ani sejít zpět na vodopád. Už je tu o dost méně lidí, ale stejně si na fotku bez lidí musím chvíli počkat. Jakási rodinka si usmyslela, že bude na každé fotce, a aby toho docílila, střidali se v tom, kdo bude překážet. Cesta kolem vodopádu a následně potoka nám příjde hezčí než cesta  kterou jsme přišli. Ale je možné, že v tom určitou roli hrál i ranní mráz. Do vesnice je to ale už jen kousek.

 

 

Navštívili jsme infocentrum, ať víme co říká jejich předpověď na zítra. Je stejná jako ta naše. Má být dopoledne hezky s větrem a odpoledne se má zatáhnout. Takže to vypadá dobře. Jdeme se ubytovat do kempu. Paní nás prvně nechá zaparkovat na hrozně blbém místě, kde dost překážíme. Následně si to rozmyslela a nechala nás přeparkovat na jedno z volných míst pro kemprvany. Tady moc nepočítají s tím, že přijedete pod stan v autě. Kemp má krásnou velkou kuchyň s jídelnou a jsou tu i neomezené teplé sprchy. Při přeparkování si Míša všimla, že nám nesvítí zadní světlo. A tak si zase hraji na automechanika. Naučil jsem se jak vše vyndat. Ale je to fakt porod. A nakonec i zandat. Ale rozchodit se to nepovedlo. Naštěstí je to jen jedna žárovka, tak to snad počká do města. Jen mi příjde zvláštní, že nepomohlo přehození zdravé žárovky za vadnou. Ale třeba jsem to tam jen blbě zacvakl. Ale aspoň jsem to pořádně všechno vyčistil. Míša si během toho užívá sprchu. A já si ji užiji taky, během toho co Míša vaří večeři.

 

A po večeři ještě vše připravíme na zítra. Doplníme vodu, předpřipravíme snídani a zabalíme vše na cestu. Zítra budeme vstávat v pět patnáct. Respektive nejpozději v půla, abychom stihli vyjet ve třičtvrtě na sedm. To bude žůžo. A pak jdeme konečně spát.