Den dvoustý šedesátý sedmý – termální den pro klokana

 

Autem 103,1km z Hipapatua/Reid’s Farm Campsite na car park Tarawera trail

Pěšky Tarawera trail do Hot Water Beach Campsite
13,6km 668/743m (nahoru/dolu)

 

Tentokrát se kempem ozývá hlasitá hudba. Jednak sem občas někdo přijede a má hudbu puštěnou na plné koule a jednak je tu nějaká holka co si myslí, že si tu může dělat co chce. Někdo jí vynadal a ona na celý kemp spustila horu nadávek. Hudba se pak naopak zesílila, ale po chvíli zase zeslabila. Občas se to zopakovalo. My ale ležíme dost daleko a mě hudba u usínání nevadí ba naopak, usíná se u ní líp.

 

Ráno vstávám v šest. Vstává se dobře. Ještě před dvěma dny by bylo sedm. A už není ani tma. Míša je zatím tuhoň, tak ji nechám spát a jdu dělat snídani. Soused z vedlejšího stanu vstává taky a na vědomost celému táboru dává, že má zdravý chrup a zívá opravdu hlasitě, to kdyby si někdo nevšiml. A taky mu to vydrží dlouho. I Míša je toho svědkem a to vstala až po dvaceti minutách. Po snídani rychle balíme a vyrážíme do Waimangu Volcanic & Thermal Valley. Cestou se stavíme jen u jezera Okaro na vyhlídku. No a taky se mi hrozně chtělo čúrat. A nakonec jsem stejně skončil u záhonku. Sice tu záchody měli, ale zatarasený. Ale jezero tu mají pěkný. A kdyby nezrušili záchody, dalo se tu i spát.

 

 

Ve Waimangu Volcanic & Thermal Valley jsme o půl deváté. Parkoviště zatím zeje prázdnotou a jsou tu jen jednotky aut. Převážně obsluhy. Vstup máme sice až od deváté, ale pouští nás dříve. Dostávám průvodce v angličtině a spoustu instrukcí kudy jít. Ptám se ješte jestli se tam v těch jejich hotpůlech dá vykoupat, ale prý nedá, že bych se prý opařil. No tak škoda. A pak vyrážíme plni očekávání.

 

 

Po cestě nás provází umění v podobě obrazů. A některé jsou fakt moc hezké. Jeden je i vtipně umístěn u lavičky, kde dřív býval výhled, ale už jim trošičku zarostl. Areál je rozdělen na tři díly. Respektive já si jej tak rozdělil neb jsou tu tři autobusové zastávky. Na kterékoliv můžete naskočit a nechat se odvést zpět k východu. První část byla definitivně nejhezčí. Frying pan lake nám utkví v hlavách dlouho. Jedná se o největší zdroj horké vody na světě.

 

V druhé časti se dá jít buď trailovou cestou a nebo normální. My to šli prvně trailovou cestou přes kopec. Kdybychom tam nepotkali Wallabiho, asi bychom byli zklamaní, takhle jsme byli nadšení. Výhledy jim totiž všechny zarostli a neni nic vidět.

 

Vrátili jsme se pak po normální cestě zpět na rozcestí a zase po ní zpět. Říkali jsme si, že bychom neradi o něco přišli. No o moc bychom nepřišli. Ale aspoň jsme zjistili, že né vše co bublá je vařící.

 

Občas jsou to jen unikající plyny. A taky jsme tu potkali černou labuť jak se v klidu plaví po potoku. Takže asi taky nebude tak horký. Druhá etapa končí u prozaicky u záchodů. Je zajímavé, že kromě vstupu jsou jediné, které tu mají. A mají je pěkně umístěné u takových zajímavých pestrobarevných teras. A je tu spoustu muchniček, ale na nás nejdou, ony si tu hezky vyhřívají zadky.

 

Třetí etapa je v podstatě jen obyčejná procházka k jezeru. A jezero je plné ptáků. Dalo se i připlatit za projížďku lodí, ale nám se na loď moc nechtělo. Radši jsme pozorovali ptáky z výběžku při čekání na autobus. On jezdí plus mínus co hodinu, takže jsme byli moc rádi, že jel už za čtvrthodiny. Dá se to jít samozřejmě pěšky, ale jde se zpět stejnou cestou. A nám i s kocháním zabrala skoro tři hodiny.

 

 

Ještě než jsme opustili areál, tak jsme se stavili v gift shopu. Jednak si Míša pořídila teplé rukavice z Merína a Opposuma. A taky tu měli různé krémy na prodej a u toho testery, takže jsme se řádně namazali. Míša jen ruce, ale já vzal ruce i obličej a ještě jsem přemýšlel jak se napatlat po celém těle body balzámem. No ale nakonec jsem se tedy nenapatlal, ale je to škoda, když je to zadara. Při placení se mě prodavač ptal jaká je hladina jezera, jestli nízká nebo vysoká. Neměl jsem to s čím porovnat, tak jsem mu ukázal fotky. Mě se zdálo, že vody je dost , ale prý je voda nízká.

 

Na parkovišti jsme se najedli a rychle jsme se přesunuli na výchozí parkoviště k Tarawera trail, který vede na Hot Water Beach. Museli jsme se ještě pobalit neb tam budeme spát. Je to prý na čtyři až pět hodin pro dobré chodce. My vycházíme až po druhé, takže doufáme ve spodní hranici. Slunce zapadá chvíli po šesté a za tmy se nám moc jít nechce. Na parkovišti je i docela hodně aut. A zrovna se z trailu vrátilo asi čtrnáct děcek z nějaké střední školy. No má to tu být populární, tak jsme moc zvědaví.

 

Cesta vede pořád nahoru a dolů a myslíme si, že nám to fakt odsejpá. Ale neodsejpá. Podle cedulí jdeme na čtyři hodiny tak tak. A jinak je cesta pořád lesem nebo spíš džunglí. A často je rozbitá. Ani výhledů tu moc není, je jich jak šafránu.

 

Ale i tady potkáváme Wallabiho. Je s podivem, že nejsou moc plachý. Přitom je lovci odstřelují na počkání a je úplně jedno jestli je velký, malý nebo i březí. Mají to tu za škodnou a přitom jsou tak roztomilí. Taky jsme málem brodili, ale u břehu byla voda popás a větev po které by se teoreticky dalo přejít, ve mě prakticky nevzbuzovala zrovna důvěru. I zkouška hůlkou mi říká, že tama ne. Jdu tedy najít lepší brod a místo toho najdu obří most. Chudák Míša se už stihla zout.

 

 

Přejdeme poslední kopec a dostáváme se k pláži. Značení končí a cesta začala být nezřetelná. Mapa ale ukazuje jít dál. Kemp má být u břehu na konci pláže. Tak se ta. Prodíráme. A pak najdeme prostranství s čisly. Tak asi tu ? Ale nikde žádná informace. Prodíráme se tedy kousek dál a tam je další prostranství s čísli a je tu i stříška, záchody a tři stany. V rezervaci nám bylo přiděleno číslo jedna. To jsme potkali už na tom prvním plácku, ale vůbec to nesedí s plánkem. Nakonec se zorientujeme a najdeme číslo tři a podle plánku je tu i jednička i když tu není nakreslená. Utáboříme se.

 

Prvně se jdeme koupat. Teplá koupel čeká. Teda aspoň jsme si to mysleli, ale věc se má tak, že voda je teplá jen na povrchu a někdy je i dost vařící a pod hladinou je zas studená. Je to dost zvláštní pocit když mrznete a zároveň se opaříte. Řádně to tu prozkoumáme, ale všude je to více méně stejné. Je to trochu zklamání a moc netušíme, proč je to tu tak atraktivní.

 

Tři stany obývají rybáři. Přijeli až za noci. My si zatím postavili stan, uvařili a najedli se. Ani jsme se neviděli, je chvíli po osmé a jdeme spát. Měsíc pekelně září.