Den dvoustý šedesátý osmý – termální lázničky v buši

 

Autem 77,2km z car park Tarawera trail do Lake Whakamaru Reserve

Pěšky Tarawera trail z Hot Water Beach Campsite
14,5km 729/646m (nahoru/dolu)

 

Noc byla klidná, ale jak jsme šli brzo spát, tak jsem se brzy probudil. Rybáři vstávali taky brzo a někam odjeli lodí, takže jsme je nakonec ani neviděli. Čekal jsem od šesti až se ukáže slunce, ale po hodině mě už byla zima, ale i tak to bylo moc hezké. Pára nad jezerem a mraky dělají své. Vrátil jsem se do stanu, znovu se zachumlal do spacáku a usnul. Míša už byla vzhůru, když jsem se probudil, ale byla chudinka zalehnutá, tak nikam nemohla. Slunce už se ukázalo nad kopcema a pěkně žhne. Posnídáme u břehu jezera a pak se jdeme koupat. První turisti pomalu přijíždí, někteří vysedají, jiní jedou dál, ale je jich jen pár. Voda je pořád stejná jako včera. Nahoře horká, dole studená. A nejhorší je, že občas přejde bez varování do vařící, takže si hezky zaskáčete. Ještě že to nikdo neviděl.

 

Při balení Míšu bodne vosa do levé ruky. Hrozně u toho mává rukou a křičí, že jí mám sundat. Elegantně jsem ji odpálkoval pryč – byla pěkně zabodlá. Ruka pěkně natekla a bolí, ale není to nic vážného. Má to podobné jako já na jižáku. Teď to bude tři dny nepříjemné a pak se to zlepší.

 

Dobalili jsme a vyrážíme na cestu zpět. Po prvním zdolaném kopci jsme se rozhodli zahnout po cestičce, která je přehrazená větvema k přírodnímu jezírku. U rozcestí zrovna stojí slečna a když to vidí, hned nám ukazuje kudy přišla a že máme jít tama. Tak jsme ji museli obeznámit s naším plánem, aby neměla strach. Po chvilce jsme došli opravdu k potoku, kde z kamenů byla udělána tůňka. Zrovna se v ní cachtal starší pár. Paní ležela na hladině, úplně zrelaxovaná a nevnímala svět, tak se trošku lekla, když si její muž s námi začal povídat.

 

Opodál jsme se převlékli do plavek a v klouzli do vody. A je parádně teplá, ani moc ani málo. Pár je z Austrálie a od dcery dostali malého tygříka, tak se s ním všude musí fotit. Inu udělali jsme jim fotku a pak se při cachtání s nimi bavili. U toho nás ožírali malé rybky. Bylo to moc příjemné. A pak je přijelo vyzvednout water taxi. Taxikář na nás koukal dost vyjeveně, asi tu nečekal někoho, kdo přijde pěšky. Mají to tu takové schované. Měl s sebou i dva kluky, tak jsme si mysleli, že střídačka, ale ne. Osiřeli jsme a vůbec nám to nevadí. Takhle jsem si představoval, že si budeme užívat na pláži. Ale aspoň, že jsme se hecli a těch pár kroků navíc sem, stálo za to. Takže výlet nebyl zbytečný. Teda on by nebyl zbytečný ani tak, ale takhle jsme si jej opravdu užili. I přes to, že chudák Míša bodnutou ruku pořád drží nad vodou.

 

Cesta zpět je pak dlouhá. Zdá se nám, že hrozně valíme, ale když dojdeme k ceduli, která říká, kolik zbývá, tak nám musí vyloženě lhát. Cestou namáčíme i bodnutou ruku, která pěkně natekla, do studené vody. Děláme i z plavek zábal. Rád bych pomohl víc, ale tohle si musí Míša užít sama.

 

U auta jsme až o půl čtvrté. Původní plán počítal s druhou hodinou. Plánovat se prostě nevyplácí. Taky nám psala paní, které jsme chtěli hlídat kočku a psa, že máme smůlu, ale už vybrala někoho jiného. Holt to bylo až moc perfektní. Bydlet zdarma od sedmého do dvanáctého se holt nebude. Osmého musíme být v Aucklandu neb máme vážnou zájemkyni o auto. Rychle se občerstvíme a vyrážíme směr Rotorua.

 

Zastavujeme na parkovišti u Pak’n save a vyrážíme směr pošta. Potřebujeme prodloužit registraci auta a dnes je poslední den, kdy víme, že jedeme kolem otevřené pošty. Velikonoce nám nehrajou úplně do karet. Chvíli se hrabeme ve formulářích. Nakonec jeden bereme a jdeme se radši zeptat. A samozřejmě to byl jiný. Vyplnění je jednoduché, ale stejně to zvořu. Prohodím jméno a příjmení, ale paní říkala že to nevadí. A za chvilku jsme držiteli kartičky s datem platné registrace. Dostáváme i nový rámeček na okno. To se moc hodí. Starý je už rozpadlý a já už přemýšlel jak to sflikuju, aby to nevypadalo blbě.

 

 

V pak’n save koupíme oběd a díky účtence získáváme slevu na benzín. Tankujeme plnou nádrž. Benzín tu mají extra levný. A je to pravděpodobně poslední tankování, pokud prodáme auto.

 

A pak už fičíme mna geyzíry k muzeu. Muzeum se opravuje a geyzíry negejzírujou. Jestli vůbec nebo jestli máme jen čekat nevíme. Ale nikde tu nic není napsané a ani tu nikdo není. Na drujpu stranu tu rekonstruují chodník pro turisty.

 

Nicméně není čas a tak přejíždíme do druhého parku Kuirau. Je to termální park. A co to znamená ? Že chodíte kolem ohrádek ve kterých jsou tůňky, které bublají vroucí vodou. Většina má sto stupňů. Jen některé o chlup míň. Takže žádné koupání.

 

Z Rotorua odjíždíme dost pozdě. Až po půl šesté, když se začalo šeřit. Do kempu jsme dorazili už za tmy. Posledních sto metrů bylo po gravelce plné děr. Velkých děr. A taky tam byl nastražený v půlce cesty kámen, který by nám sebral podvozek. Kemp je ale opravdu velký a je snadné najít místo. Jdu rychle stavět a zabydlovat stan. Míša mezitím obstarává zábavu na zítra. Sice je to docela drahé. Vlastně asi jako pět dní v Aucklandu na ubytku, o kterém notně přemýšlíme jestli není moc drahé. Holt priority..

 

A pak se udělá večeře a jde se do teplé sprchy. To jsme ještě v kempu zadara neměli. A fakt je to teplý. Jen škoda, že tu hrozně bučí krávy. Asi jim někdo ubližuje, protože se jim to moc nelíbí a bučí v podstatě celou noc.