Den dvoustý šedesátý devátý – do nitra země

 

Autem 237,1km z Lake Whakamaru Reserve do Te Kauwhata Domain

https://mapy.cz/s/cumudapoja

 

Ráno jsme oba vstali ještě před budíkem a vcelku brzo. Zbalení a nasnídaní jsme už o půl osmé. Tak aspoň máme dost času, dostat se na místo. Je to sto kilometrů, navigace to odhaduje na hodinu a půl a já na dvě. A jak jsme zjišťovali kam přesně máme dojet, tak jsme zjistili, že tam máme být o půl hoďky dřív. Takže vyrážíme přesně akorát. A i přes komplikace s uzavírkama jsme na místo dorazili o půl desáté. Začínám mít dobrý odhad.

 

A kam že to jedeme ? Jedeme k vesnici Te Kuiti do agentury Waitomo Adventures. Rozhodli jsme se, že si tu vyzkoušíme prolézt jeskyni Haggar Hole, protože nás to celkem chytlo. Asi z nás budou speologové. Stálo to strašný prachy a jedeme sem trochu se staženýma půlkama jakou blbost jsme si to vymysleli. Pán na recepci nám dá dotazník na vyplnění, taková klasika, jestli rozumíme anglicky a jestli jsme zdraví a máme nějaké fóbie. Taky nám dal instrukce, co si máme vzít s sebou a že v deset je odtud odjezd. Využijeme tedy chvíle na zbalení a uvaříme si na parkovišti čaj a kafe. Než vyrazíme, domluvím si svolení nechat tu nabíjet powerbanky.

 

V deset si nás vyzvednou průvodci Craig a Amy. Normálně bývá šest zákazníků, ale tentokrát se k nám přidává jen jeden mladý pár z Německa. Celé to má trvat čtyři hodiny. Naloží nás do dodávky a jedeme směr jeskyně. Míjíme Waitomo caves, což je určitě také zajímavé a je to dostupné pro všechny turisty. Tady u nás se vyžaduje nějaká zdatnost. Po dvaceti minutách se dostáváme na místo. Craig říkal že jsou cestou hezké výhledy, ale my máme všude mlhu. Nezbývá než věřit. Přijíždíme k velké budově. Trochu budí dojmem, že zatleskám a spadne. A před ní jsou zavěšené holiny. Uvnitř budovy se pak skrývá zbytek výbavy a šatny se sprcahama a záchodama. Normálně se dělí na dámy a pány, ale že jsme tu dva páry, tak každý pár má jednu. Dostáváme neoprény. Somozřejmě si je oblečeme s Míšou naruby, takže celá těžká práce, což navlíkání do neoprénu je, přišla vniveč a museli jsme to sundat a znovu nandat. Neopreny jsou docela tlusty, takze tam kam jdeme, bude asi zima. Dostáváme helmu se svítilnou, sedák a pak si jdeme vybrat holiny. Holiny jsou fakt težkopádný, tak jsme zvědaví jak to v nich půjde. Němec si je zkouší pomalu všechny, než se smíří s tím, že to není pro parádu.

 

Když jsme oblečeni, tak jdeme na výcvikový prostor. Tam nám ukáží jak se přivázat k lanu, jak slaňovat a i jak se zaaretovat, abychom se mohli zhoupnout, všecko si to zkusíme a když je nám to všem jasné, vyrážíme do samotné jeskyně. Bohužel si nemůžeme vzít vlastní foťáky. Což je moc škoda.

 

Už samotný vstup do jeskyně vzbuzuje nedůvěru. Není to žádný turistický chodníček, ale je to pěkně o držku. Zdoláváme první metry. Craig jde první a Amy nás zastavuje u „save stone“. Prostě místo, kde je to bezpečné. Tam chvíli čekáme než sleze dolů asi čtyřicet metrů. A pak jdeme na řadu my. A první jdu já. Navážu se na lano a ještě dostávám další, kterým mě jistí. Mají to tu vše zabezpečené. Kdybych byl v koncích, můžu dát ruce na helmu a oni mě dolů dostanou tak jako tak, to by ale nebyla žádná zábava. Takže prvně se hezky zhoupnout, otočit a pak se dolů slanit. Jde to pomalu, člověk má i trochu respekt. Když se dostanu dolů, trochu si oddechnu, bylo to docela náročný, ale už teď vím, že se mi tu moc líbí. Od Craiga dostávám instrukce, musí docela křičet, abych jej slyšel. Takže odvázat a jít za něj a čekat, až se slaní ostatní. Všem nám to jde vesměs stejně dobře a je vidět, že si to užíváme.

 

Popojdeme kousek jeskyní. A jdeme na další slanění. Tentokrát je to kratší, ale vodopádem. Je to zvláštní pocit, když vám cáká voda do obličeje a vy jdete kamsi do neznáma a máte u toho holiny plný vody. Slaňujeme ještě dvakrát a stávají se z nás profíci. Vodu si tu a tam z holin vylejeme, ale hned ji tam máme zpátky. Buď od vodopádu nebo potoka, kterým se brodíme. Občas musíme lézt i po čtyřech nebo se prostě proplazit.

 

Zastavujeme i na glow wormy. Svítící červy, co do pavučin chytají hmyz. Zhasneme světla a chvíli tak posedíme a čumíme podobně jako na hvězdy. Udělali nám tu takový malý pohoštění. Mini čokoláda s vodou co jim tu nakapala ze stropu. No a pak byl čas se zase dostat na horu. A to se slanit nedá, takže to musíme vyšlápnout, ale ani tady není žádná cestička – lezeme 83 metrů. Občas hrajeme s našimi těli puzzle, abychom se dostali dál. Mít o pár kilo víc, tak bychom se zašprajcli. A pak jsme se vyloupli pod stěnou, kterou jsme jako první slaňovali. Odtud vede cesta na horu, ale průvodci tam něco šli zkontrolovat, zabezpečit a pak se pro nás vrátili. Trošku došlo k nedorozumění. Pochopili jsme, že máme jít po jednom a vždy si pro nás příjde. Využili jsme tak čas na čumění na glow wormy. Čekání bylo docela dlouhé a Míša už chtěla jít, protože jí to přišlo dlouhé, ale zastavil jsem ji. No a pak si pro nás Amy přišla, jestli se nám něco nestalo, že tam na nás už věčnost čeká. Všichni jsme měli jít za ní a teprve potom prolízt průrvou a po žebříku po jednom…Ale aspoň jsme si užili červíky.

 

Vylezli jsme a vystoupali k baráčku. A tam vše sundat a užít si teplou sprchu. Byli jsme o něco rychlejší než Němci, tak jsme se od Craiga dozvěděli, že se tomu věnuje od děství. Pozemky, kde je jeskyně, vlastní jeho učitelka ze základní školy a je tu čtyřicet osm kilometrů chodeb. Né vždy propojené, takže se občas musí ven a jinudy zase dovnitř. Docela husté. A pak už nás zavezou zpět do centra, rozloučíme se, nezapomeneme na powerbanky a vyrážíme směr Hamilton.

 

Tam se prvně najíme a pak vyrážíme do místních zahrad. Dostali jsme na ně tip od páru co jsme je potkali u Franz Josefa na jižním ostrově v kempu. A tímto jim moc děkujeme. Sice na to máme jen hodinu, takže letíme jak o závod, jednak se mi nechce řídit za tmy a jednak by nás tu zamkli. Ale i tak to stálo za to. Mají tu ukázku různých druhů zahrad, dokonce jednu, kde se keře hýbali. Některé už byli po sezóně, ale jiné zas v té nejlepší kondici. Ale zahrady nejsou jen o kytkách. Potkáváme tu třeba i vzducholoď. Fakt moc hezky udělané a celé zdarma!

 

Do kempu dojíždíme za tmy. Nebo spíš na parkoviště. Sice jsme vyrazili včas, ale špatně jsem uhnul, a to způsobilo, že jsme jeli přes město plné semaforů a na všech byla červená, no a pak taky zácpa a opravy silnice. Spíme na parkovišti u ragby hřišť. Když jsme dojeli, bylo tu narváno. Zrovna končil trénink, ale za chvilku už nás tu bylo jen pár. Instrukce, kde smíme být, když jsme non self, moc nechápeme. Je tu taková mapka, kde není nic vidět a nedá se pořádně zorientovat. Taky není jasné, jestli smíme spát ve stanu, tak spíme v autě. Zaparkujeme si jej tak, aby na něj co nejméně svítilo. Najíme se a začne slejvák, ale netrvá dlouho. Když přestane, rychle přeskládáme auto a jdeme si lebedit. V devět zapnou reflektory. Osvětlí tak celé parkoviště. Ještě že máme klapky, ale proč tu svítí, to by nás fakt zajímalo. Nenávist ? Ochrana proti zlodějům ? Nebo snad, abychom viděli na cestu na záchod ?