Den dvoustý sedmdesátý šestý – dobrodružství na ostrově Great Barrier začíná

Z 17 Albert hostel (Auckland) do The Green Campsite

 

Pesky z 17 Albert hostel (Auckland) do Wynyard Point (Auckland)
1,6km 12/48m (nahoru/dolu)

 

Trajektem 90,1km z Wynyard Point (Auckland) do Tryphena Wharf (Great barrier island)

 

Autem 25,9km z Tryphena Wharf (Great barrier island) k parkovišti u The Green Campsite

 

Pěšky z parkoviště u The Green Campsite do The Green Campsite včetně Old mill track
2,6km 50/75m (nahoru/dolu)

 

Ráno vstáváme v pět dvacet. Míša říkala, že tu byl nějaký hluk přes noc, ale já o ničem nevím. Při vaření snídaně potkám dalšího hosta hostelu, mladá holka a docela se mě lekla, asi nečekala, že už tu bude někdo vzhůru. Po snídani dobalíme, kupodivu se vše vejde. A už ve třičtvrtě na sedm vyrážíme směr ferry.

 

Ferry je asi kilometr a půl z hotelu. Je to vcelku příjemná procházka. Tu a tam zastavíme na fotku. Chvíli po sedmé jsme na místě, ale David nikde. Lidi z Ferry jsou tu hrozně akční. A Míša musí vysvětlovat, že tu je se mnou, ale ještě čekáme na Davida, který má rezervaci.

 

Nakonec si jej podle jména vyhledají v systému a jsme s Míšou odbaveni a nadirigováni kam dát bágl. To nás překvapilo, jsme si mysleli, že jej budeme mít pořád u sebe. David doráží až v půl osmé. Zdržela je dopravní zácpa. A chvíli na to nás všechny nahání na loď. Je to takové malé, vejde se tam sotva patnáct aut. Vyrážíme o pět minut dříve.

 

 

Cesta ubíhá celkem rychle. Krásně se vyčasilo. Pozorujeme okolí a nebo pospáváme. Míša teda říkala, že kdyby si lehla, tak by to žaludek nedal, ale pak se o mě opřela a znenadání ležela. Delfíny ani velryby bohužel nezahlédneme. Ale aspoň jsme zahlédli Coromandel. Což je poloostrov u Aucklandu. Když už jsme se tam nedostali, tak aspoň takhle z dálky. Připlouváme na čas.

 

My tu sice jsme, ale auto ne. Když jim David volal, byli překvapení, že už jsme tu. A tak jsme na ně museli čekat. Obhlédli jsme si v rychlosti přístav a když jsme byli v půlce oběda, přijeli. Ale nepřivezli nám naše auto, to je prý u letiště. Přijeli nás odvézt. A tak se nasáčkujeme do auta a jedeme jízdu smrti. Silničky jsou tu úzké a točité a pán co pro nás přijel se s tím moc neprdí. Jet to sami, jedeme to podstatně dýl. U letiště nás vysadí, a že máme počkat. Půjde se podívat, jestli tu auto opravdu je. Než jej najde, tak prolezeme letáčky, najdeme mapu ostrova a utvoříme prvotní plán. Pro zaplacení auta musí David předat veškeré údaje o kartě. Nevypadá z toho moc nadšeně, ale neprotestuje. A pak nám ukáže auto, dá klíčky a loučí se. Zarazíme ho, že bychom rádi naše věci z jeho auta. To by bylo blbé, se s ním tu znovu nahánět. Auto je dost otřískané, tak udělám pár fotek a video, kdyby byl při vracení nějaký problém. A pak jdeme nabrat pitnou vodu. Na ostrově jí zrovna moc nemají. A dotvoříme plán. Zarezervujeme na první noc kemp a na další chatu u nejvyššího bodu ostrova Mt. Hobson.

 

Jedeme směr kemp. Jízda je to šílená, ale užívám si, že nemusím řídit. David se toho chopil bez řečí. Kemp je kousek od silnice, musí se tam dojít. Při hledání kudy se tam dostaneme, jsme dojeli až do přístavu Whangaparapara. Když už jsme tam, tak se trochu projdeme po okolí. Najdeme molo, se zákazem vstupu, protože se rozpadá. David nelení a už je na něm. Míša chvíli otálí, ale kvůli fotce přeci jen jde.

 

 

A pak se kousek autem vrátíme, zaparkujeme u cesty ke kempu. Trochu se přebalíme, mě se opravdu nechtělo tahat dvacet kilo, když stačí deset. A vyrazíme. Prvně musíme projít očistnou kůrou přes stanici nejvyšší čistoty. Zase se tu snaží o ochranu své přírody, ale tady na rozdíl od jížního nebo severního ostrova, vám na to dávají i nástroje. Vše je funkční. Do kempu vede hezká cestička a za deset minut jsme tam. Doufali jsme, že budeme jediní, ale už je tu otec s dcerou. Pozdravíme a prohodíme pár slov. A jdeme postavit stan. U toho příjde asi dvacet děcek. Takže tu bude nakonec pěkně plno.

 

Je tu možnost vyrazit ke staré pile. Jelikož je odliv, tak se dá prý i podél pobřeží. Jdeme to zkusit. Začátek jde snadno. Občas je to kluzké a tu a tam přelezeme nějaký spadlý strom. Je to docela hezké. A pak se dostaneme do místa, které nevypadá moc snadně. Tady by to chtělo ještě o pár centimetrů míň vody. David to chce vzdát, ale Míša hecuje, tak to jdu prubnout. Není to úplně jednoduché a šance, že skončíme ve vodě je veliká, ale projdu bez ztráty kytičky. A tak musí i Míša i David a i oni to zvládají. A pak už je to jen kousek k jakési staré, ocelové věci a pár dalších metrů k betonovému výstupku. A to je pravděpodobně náš cíl.

 

 

Zpátky pak část jdeme po cestě, ale vede to do kopce a z kopce. A znovu se nám pak do kopce nechce, tak zbytek docházíme podél pobřeží. Do tábora přibyl ještě jeden nocležník. Francouzský mladík, který s námi byl na trajektu. Připravíme spaní a pak jdeme vařit. U toho si povídáme s mladíkem. Prý dva roky ve Francii pracoval a teď má dva roky podporu, tak cestuje. Šel zdejší trek ze severu na jih a občas projde i něco okolo. Jde spát ještě za šera. A my ještě posedíme, popovídáme a jdeme spát až za tmy. Všude nás tu děsně obtěžují komáři. I ve stanu je před spaním musíme vyvraždit. Děcka hrajou asi nějakou hru a pořád křičí „Stupid, stupid, stupid“. Tak se trochu bojíme, jaká bude noc. A taky se bojíme jít na záchod..tam je jejich rajón.