Den dvoustý devadesátý sedmý – po jílové skluzavce džunglí

 

Brichs Backpacker hostel (Cameron Highlands)
https://mapy.cz/s/jafotecane

Trail 10+6+cesta domů
https://mapy.cz/s/gekamufopo

 

Dneska jsme si trochu přispali. Je deset a vylézáme z postele. Kolem jedenácté vyrážíme na tůru. Mají tu turisty oblíbenou trasu s názvem trail 10, na kterou navazuje trail 6. Začátek je kousek za městem a vede na kopec Gunung Jasar (1670mnm). Trasa je oblíbená protože tvoří okruh, ale poslední kilometry vedou po silnici. Většinou se to řeší přivoláním taxi. No uvidíme..

 

Venku neprší, ale že by bylo krásně se říci nedá. Pršet každopádně začít má. Moc si ale přeji, aby nás to chytlo až na kopci. Jít v nepromokavých věcech do kopce, by tady mohlo být hodně kontraproduktivní. Po cestě potkáváme procesí aut se svatostánkama na přívěsech. Dnes se slaví budhistický svátek Vesak, tedy narození Buddhy. Když jsme došli na začátek trasy, je tu krásný nápis „průchod zakázán“ a že máme jít jinudy neb tady je staveniště. Moudré mapy nám ukazují, že kdybychom se vrátili zpět odkud jsme vyšli a dali se jinou cestou, tak by se tam na trail 10 dalo napojit. Ještě tu ale máme jednu cestu, která v mapách není. Je do kopce, ale pokud pokračuje dál,tak si cestu o hodně zkrátíme. Nezkrátili. Vedla jen do hotelu. Vracíme se tedy zpět. Po silnici projíždí průvod za doprovodu policie a za bubnování.

 

Vydáváme se druhou cestou. Lidi na ulici se na nás usmívají, jako by nikdy neviděli turistu. Projdeme sídlištěm a ocitneme se u plotu. A za plotem by měla být cesta. Jenže tenhle plot nepřelezem. Ještě je tu jedna možnost. Moc v ní sice nevěříme, ale přece se tam lidi musí nějak dostávat, když je to tady nejoblíbenější trek…

 

Tentokrát to není daleko. Je to jen o ulici vedle. A opravdu, jsou tu dokonce i šipky, abychom věděli kudy jít. A ty nás opět zavedli k plotu. Ale z druhé strany, takže jsme konečně na správné cestě.

 

Cesta vede do kopce. A je pěkně vyšlapaná. Občas až tak moc, že někdo prošlapal novou cestu, protože ta stará byla tak vyšláplá, že jste nedokázali zvednout nohu tak vysoko, abyste ji položili na další stup. Říkám si, že nahoru to ještě jde, ale jít to dolů, musí být o držku. A někdo si to myslel taky, tak sem natáhl lana. No pane jo! Tak to mě uklidnilo. Za to déšť mě moc neuklidnil. Zatím jen lehce poprchá, ale pokud začne lejt, nevím co budu dělat. Sice máme nepromokavý věci, ale i bez nich se potíme tak, že si nadáváme, že jsme si nevzali ručníky. Čím výš jdeme, tím větší vedro a vlhko je. A pak se vyloupneme nahoře u stožáru vysokého napětí. Výhledy tu jsou hezké. Někdo to chtěl prohlásit za konečný vrchol, ale sama pak navrhla, že těch pár metrů nahoru, ještě ujdeme, protože tam opravdu vedla cesta.

 

Vrchol dobyt! Gunung Jasar(1670mnm) je pokořen. Rychle uděláme pár dalších fotek. Vypadá to, že opodál už začíná pršet. Tak neleníme a sestoupíme na rozcestí a prodíráme se křovím na trailu číslo šest.

 

Tahle část je prý náročnější a ta předchozí desítka, která stála pěkně za prd, tak byla podle popisu skvěle schůdná. Trochu se toho děsím. A dost oprávněně. Cesta se stala dosti strmá a kluzká. A často musíme cestu dlouho vymýšlet než se rozhodneme někam skočit. Tady by ty provazy měli taky smysl. A daleko větší než předtím, ale je tu prd. Ještě že jsme dost zkušení a neprší. Tohle jít v průtrži by byla jistá smrt…nebo minimálně uplně zablácený člověk. A průtrž se na nás žene, takže klouzáním vpřed!

 

Na jednom stožáru jsme objevili českou vlajku s nápisem Horaždovice – 13599km pěšky a 10688km balónem. By mě zajímalo, jak mohli takhle dopředu vědět kolik km dají a nebo je to odkaz na předchozí cestu? Taky jsme tu našli Láčkovky, takový veliký..asi láčkovky podivné. Jsou to masožravky a my je vidíme poprvé ve volné přírodě.  Slibovali nám je v Mossy forestu, ale bylo tam prd a Míša z toho byla smutná, tak tady si to vynahradila.

 

Cesta vede stále strmě dál, někdy musíme skočit do bahna nebo se opatrně svést po zadku. Zamatlaní jsme jako čunátka, ale je to celkem legrace. Rozhodně nebyl špatný nápad vzít si trekové hůlky.

 

 

 

Úspěšně jsme slezli poslední mordor a dostali jsme se k políčkům zeleniny. A i cesta se tu mnohonásobně zlepšila. Mají to tu tak na půl vybetonované, což ale klouže taky a sem tam nějaký přístřešek. A pět metrů od jednoho začal slejvák. Měli jsme to s chlupem, tak tak jsme tam doběhli. A je to zrovna přístřešek,kde mají hnojivo a různou chemii na postřiky. Jestli si někdo myslel, že v těhle zemích se něco pěstuje bio, tak se šeredně plete. A leje fakt hodně. Ještě že máme dost času a trek není nijak dlouhý. Tady s tou chemií se mi nechce obědvat. Tak se posilníme jen tyčkou. A pak se navlíkneme do nepromoku. Teplota už je nižší, tak to jde. Přestalo lejt a jen krápe. Bouřka trvala půl hodiny a my jsme rádi, že nás záplavy nechytli v džungli.

 

Procházíme kolem dalšího přístřešku, kde se schovávají tři ženy a musí se tam dost schoulit, aby se tam vešli. Vypadalo to komicky a byla by to hezká fotka, ale bylo mi to hodně blbé je takhle fotit. To kluci opodál byli klidně venku. U fazolí se dáváme do leva směrem hřbitov. Jeto takový malý křesťanský hřbitov. Nikdo se o něj extrémně nestará, ale tu a tam asi někdo zajde. A je tady velký přístřešek, pod kterým se konečně najíme. Jsou tady i lavičky. A taky začne další slejvák.

 

Počkáme až se intenzita zmenší a dojdeme na hlavní silnici. Vypadáme se ještě kousek dolů do TS2, což je občerstvení a obchod s čajem u čajových plantáží Cameron Valley. Je tu extrémně turistů.

 

Uděláme pár fotek a jdeme si zavolat Grab taxi. Bohužel jsou všechna obsazená, takže nám nezbývá než se vydat na cestu zpět pěšky. Jsou to asi čtyři kilometry po rušné a klikatící se silnici. To se nám moc jít nechce, tak zkusíme stopovat. Dáváme tomu deset aut. A páté nám zastavuje. Ale je to dvoumístné auto s korbou. A tam je kolečko a spoustu dalšího zahradního nebo možná stavebního bordelu. Ale kluci to myslí vážně, že si tam máme vylézt. A tak vylezeme. Míša se tam hezky zapasuje s rýčem v zádech do jednoho rohu a já do druhého a jedém. A super jízdu nám začal vylepšovat déšt. Juhů. Ještě že jsou to jen čtyři kilometry. Takže jsme za chvíli nahoře kousek od ubytka. Byla to velká legrace, na korbě jsme jeli poprvé.

 

Sotva jsme vešli pod střechu začalo zase lejt. Tentokrát ale nečekáme a pokračujeme v cestě na hotel. Krom pár přeběhnutí přes silnici je to pod střechou. Za pět minut jsme u hostelu. Míša odnese věci nahoru a plynule pokračujeme do cukrárny Lords na zákuseček, čajíček a milkshake. Neměli jsme na to moc času, protože zavírali, ale bylo to tak akorát. Rozhodně to bylo příjemnější pití čaje než v rušné turistické táckárně u Cameron Valley. Míša si tentokrát dala čaj právě z této části plantáží a prohlašuje, že tohle jen černé smetí pro bílé barbary. BOH ze včerejška vede kvalitou.

 

Zahájíme taky přípravy na zítřejší přesun – zase o kus dál jedeme minibusem a lodí, tentokrát do Taman Negara, což je národní park s deštným pralesem. Dojdeme nakoupit ovoce a zkusíme koupit i jogurt. Třeba zítřejší cestu přežije. A hlavně vybereme peníze, protože jeden do končin, kde není žádný bankomat a nedá se platit kartou. První bankomat nám nic nedá. Netuším proč. Druhý má na sobě popisek jen pro Malajský karty. Trochu v nás zatrnulo. Třetí už peníze dá. A dokonce dává menší bankovky, takže se nebudu muset bát, že mi u stánku nerozmění. Zároveň zjišťujeme, že je zde limit pro jedno vybrání a to 1000 ringitů. To vysvětluje proč nám předchozí bankomaty nic nevydali. A pak už jsme si šli odpočinout na ubytko.

 

Jednak si trochu přepereme jílové ponožky. Fakt dostali zabrat. Ale hlavně Míša řeší zítřejší odjezd. Když jsme odjezd kupovali, tak nám přišla informace, že nás vyzvednou v hotelu. Ale dnes přišla upomínka a tam zase píšou, že se jede od kanceláře, která je čert ví kde, ale určitě poblíž. Nakonec nám potvrdí, že nás vyzvednou u hotelu, ale byl to horor. Nevím jestli neumí anglicky nebo nečtou, ale vždycky nám odpovídají na něco jiného než se jich ptáte. Jsou to nervy.

 

Večer se ještě vykopeme na večeři. Ikonicky jdeme k Indům, ať máme nějakou změnu. Tady to začalo a i končí. Je tam dost plno, ale dvě místa na nás zbyla. Plno hostů znamená, že si počkáme a docela dlouho, ale nakonec se dočkáme. Důležité je, že jsme se dobře najedli. Míša si na rozloučenou dává i obří hrnek čaje masala.

 

Balení jsme odročili na ráno. Venku stále prší a my jdeme spát. Po krátké, ale dost náročné tůře, jsme fakt unaveni.