Den dvoustý devadesátý osmý – pořádná cesta lodí

 

Autobusem 210,7km z Brichs Backpacker hostel (Cameron Highlands) do přístavu Jeruntat
https://mapy.cz/s/jojohonepa

 

Pěšky z přístavu Kuala Tahan do Hana Guesthouse
https://mapy.cz/s/noserujome

 

Ráno stáváme v půl sedmé a vůbec se nám nechce. Balení je opruz jako vždy. Vše se musí správně poskládat, aby se to vešlo. Taháme toho sebou víc. Třeba mám dvoje boty, abych jedny dodělal. Už se docela rozpadají, ale Malajsii prostě ještě daj. A taky nějaký to oblečení navíc. A neskladné jídlo. Ale nakonec se to zase vejde a po snídani jsme připraveni na odjezd.

 

Mají nás vyzvednout za deset osm před hotelem. Je osm a nic. Tak jim voláme. Pán v telefonu není takřka slyšet a říká, že on mě slyší dobře, takže to musí být chyba na mé straně. Nicméně zjistí kde je řidič a dá nám vědět. Za chvilku volá zpět. Pořád není slyšet a prd mu rozumím, ale že snad nás tu opravdu vyzvednou. Za pět půl žádám Míšu aby jim zkusila napsat na Whatsupp, jestli jsem jim špatně nerozuměl. Než to stihla odeslat, přijel pro nás minibus. Řidič je Ind. Minibus není uzpůsoben na převoz batohů, takže můj bágl narve do kufru za sedačky, ale aby mohl kufr zavřít, tak já musím dovnitř auta si batoh přidržet. Ale co, že až dojedeme, tak někdo otevře kufr dřív než já jej stihnu přidržet. Míšin bágl si hoví na sedačce.

 

 

Vyrážíme. A hned od začátku je nám jasné, že jízda nebude žádná prdel. Řidič zatáčky pěkně řeže, předjíždí každého koho může a ani zpomalovací hupy jej nezpomalí. Míše z toho není dvakrát nejlíp a  já si pro změnu narazil hlavu o střechu. Jeden hup přišel hodně nečekán.

 

Po hodině a půl máme pauzu na záchod a snažíme se u toho dát trochu do kupy, abychom přežili druhou část cesty. Taky Míša našla nemocnou kočičku, tak jsme hledali co bychom jí mohli koupit. Bohužel, nic jsme nenašli. Míša je zklamaná. Tak ráda by jí pomohla a nemůže.

 

Druhá část cesty je podobá té první. Míjíme místo odkud další čast pojedeme lodí a jedeme jestě dobrých třicet minut do města. Tam nás vyloží u kanceláře cestovky. Můj bágl samozřejmě spadne na zem. Kdo by to nečekal, že? Kancelář vypadá stejně jako okolní restaurace. Musíme tu vyplnit papír pro vstup do národního parku a počkat si na osobní pohovor. Asi vypadáme dost neurvale, tak nám jen vysvětlí, že papír pak odevzdáme v kanceláři strážců parku a zaplatíme jednorázový poplatek. Jeden ringit za osobu a pět za telefon nebo cokoliv co může fotit. Dokonce nám necpou ani žádné tůry. Jen řeknou jak bude probíhat další cesta do Taman Negara.

 

Máme půl hodiny do odjezdu, tak se kousek projdeme. Koupíme si buchty s rozinkama, ale rychle se zase vrátíme. Jednak toho tu moc není a jednak je fakt vedro. Jeden týpek si splete autobus a nastoupil do toho, který jede zpět do Cameron Highlands. Včas ho zastavili. Má štěstí, asi by to pro něj bylo dost překvapení. A pak už vyrážíme směr přístav. Řidič je opět netrpělivý, a i když nemá jak předjet, tak se aspoň pokouší být autu předním tak blízko, až se zdá, že mu v tom kufru prostě chce skončit. Naštěstí jedeme jen půl hoďky. V přístavu přesedneme na lodičku. Je dlouhá a má takovou pofidérní stříšku, která vás možná ochrání, pokud by bylo voda padala přesně kolmo, ale jinak.. tak snad pršet nebude.

 

Jízda je to parádní. Řeka je klidná a vůbec to nehází. Míša si vyloženě libuje. Krajina je více méně pořád stejná, hnědožlutá řeka lemovaná stromy a křovím. Tu a tam písečný ostroh. Jedna turistka měla strach, že by tu mohli být tygři nebo krokodýli. Nic z toho tu není. Potkáváme jen krávy a buvoly. Ani ptáků jsme moc nepotkali. Jednou k nám na návštěvu přiletěl motýl. Cesta lodí je stopro lepší než autobusem, ale je to dlouhé. Jedem skoro tři hodiny. Navíc začalo foukat a mírně pršet. Záchraná vesta se ukazuje jako dobrý krycí prostředek. Používám to jako štít. Kapitán si musel jednou vyřídit telefoní hovor, tak si prostě zastavil a vypnul motor, aby lépe slyšel. Při startování to vždycky vypadá, že se už nerozjedeme, ale jsou to jen plané pochyby. Stavíme pak ještě jednou, kousek od cíle. Začalo pršet trochu víc, tak kapitán instaloval plachtu přes naše věci. A co my? My máme vesty. Chvilku si tak užijeme i deště a jet v tom celou dobu, musí být zážitek.

 

 

Když vystupujeme, tak jiní turisti nastupují do podobné lodě, jen bez stříšky. Moc jim ten déšť nezávidíme. Na druhou stranu je tu dost vedro, tak to může být pěkné, chladné zpříjemnění. A my se vydáváme hledat naše ubytování. Je to kousek. Prvně se musíme vyškrábat do schodů a pak projít takovou uličkou, kdy si myslíte, že jste u někoho doma, ale cedule nám říká, že jsme správně. Za pár minut jsme u cíle. Zazvoníme na zvonek a příjde velmi vysmátý majitel. Hned nám dá vodu, asi vypadáme dost vyprahle. Pak nás zkasíruje a ukáže možnosti tůr. Z nabídky nejsme moc nadšení. Je to dost slabota, ale uvidíme. Taky nám řekl, že zítra jede pryč, takže kdyby něco, tak sousední guesthouse je jeho sestry, takže se vším se obracet tam. A pak nás konečně zavede do našeho pokoje. Pokoj je velký, s vlastní koupelnou a má jak větrák, tak i klímu. Dokonce i ledničku a rychlovarku. Voda je tu pro cizince nepitná. Ale po převaření by měla být ok. Tak uvidíme. Snad se neposereme.

 

Když se dáme do kupy, tak vyrážíme na obhlídku. Už neprší, ale je dost vedro. Prvně zamíříme do vesnice. Restaurací a turistických informací je tu habaděj, jen většinou zavřené a nabídka bídná. Na to jak je to malé, tak je tu asi deset minimarketů, kde samozřejmě koupíte prd. Restaurace jsou pak i na řece, plovoucí. Ty jsou o trochu dražší a taky prd vege výběr. Hlad už ale máme velký, takže na jedné lodi dáváme smažené nudle se zeleninou a nahoře ve městě omeletu. No, neumřeme tu, ale žádný šlágr to nebude.

 

 

Největším zážitkem se pro nás stává setkání s dvojzoborožcem žlutozobým. Když jsem jej fotil poprvé, tak jsem si myslel, že je to ozdoba a dál jsem hledal, co že to tam vydává ty zvuky. Je to fakt krásný a zajímavý pták. A byli dva!