Den třístý čtyřicátý druhý – pohodička v Napantu

 

Z Hiadeľské sedlo do útulny Ďurková

 

Pěšky z Hiadeľské sedlo do útulny Ďurková
18,7km 1396/881m (nahoru/dolu)

 

Někdy okolo půl šesté odchází divnopán. Je to slyšet na hony daleko. Psi se mu rozutekli do všech stran a štěkaj a štěkaj. Byli se podívat a pozdravit i u nás. To prostě chcete. O šesté pro změnu zvonil budík zlíňákovi, rychle to típl a spal dál. My jsme se odhodlali vstát až v půl osmé. Mysleli jsme, že už tu budeme sami, ale všechny stany stále stojí na svých místech. Jako první nakonec vyráží zlíňák, stále nerozhodnut, jak to vyřeší s obchodem, ale má na to ještě deset kilometrů čas. Pak nás překvapil kluk z Polska, co si povídal s Míšou v obchodě, usmál se, pozdravil a profrčel. A Němci odchází pár minut po nás, a to jsme sušili i tarp a dávali si fakt načas. I na záchod jsem šel daleko, protože les mě zabrala paní s dcerou. Jsou tam nějaké informační tabule.

 

Vodu nabíráme až po cestě. Už se mi nechtělo jít ke studánce dolů a zase nahoru. Dneska si toho nahoru užijeme. Podle mapy nás čeká krušný začátek, ale pak už to bude dobrý. A opravdu, je to hodně nahoru. Lesy pomalu mizí. Odteď žádný stín. Kousek od vrcholu Prašivá nás předbíhá paní s krásným velkým psem. To se to někomu jde, když je napůl vytažen. Na vrcholu Prašivá si chvíli vydechneme. Paní tam s pejskem už drahnou dobu sedí a kouká do dáli. Vřítil se sem pár a každý měl také psa. Taky velký. Taky moc hezký. A ten jeden byl fakt mohutnej. Naštěstí jsou všici vychovaní a i majitelé rozumní a když vidí, že není jisté jestli by se psi nakonec přeci jen nesežrali, tak jdou zas pryč.

 

 

Vrchol Prašivá je jen mezizastávka v kopci. Stejně tak Malá Chochuľa a další kopec bezejména až se konečně vyškrábeme na Velkou Chochuľu. Jak tu není les, tak jsou tu všude parádní výhledy. A je fakt na co koukat. Všude samá příroda, jako by tu ani lidi nežili. Je ale sobota, takže všude poměrně dost turistů. Nejvíc samozřejmě na Velké Chochuľe. Tam je těžké si udělat i fotku bez lidí, to jinde to bylo bez problémů, protože značka vedla pod vrcholama a těch dvacet metrů navíc si vyšlápne málo kdo. Už je čas oběda, ale chceme si najít něco víc soukromějšího a bez větru.

 

 

Vyšlápneme si i vrchol Košárisko, ale i tam dost fouká, tak nakonec skončíme u památníku SNP. Kde se uvelebíme, odpočineme a naobědváme. Pozorujeme přírodu a lidi.

 

 

 

Nejvíc nás zaujala skupina děcek. Tipujeme kolem sedmnácti let. Jsou na třídním výletě. Jsou v plné polní a ti první si to náramně užívají. Ty poslední, které potkáváme ještě dlouho po tom, co jsme vyrazili, už tak nadšeně nevypadají. Ale taky ty bágly co mají, přetékající všema možnýma nesmyslama, musí být pekelně těžké. V duchu zavzpomínám na své mládí a můj extra těžký bágl.

 

 

Pak to máme zas nahoru a dolů na Veľkou hoľu. Slunce svítí a do toho fučí vítr. Člověk neví jestli je mu zima nebo vedro. Došla nám voda a tak se za kopcem vydávám do stráně zkusit štěstí a zjistit jestli na mapě vyznačený pramen existuje nebo ne. Je tu taková nenápadná, né moc prošlápnutá stezka, tak minimálně nejsem jediný, kdo to šel zkusit. Jdu docela dlouho, ale když koukám na reliéf krajiny, je mi jasné, že to není tak malý kousek cesty, jak to vypadá na mapě. Vydržím a najdu přes cestu tekoucí takový slabý pramen. Není to nijak upravené, ale nabrat se dá sic i s trochou bláta a trávy. Přefiltruji dva litry a vracím se zpět za Míšou, odpočívající u cesty. Zas máme co pít, tak můžeme vydržet.

 

 

S Němcema jsme se tu a tam předháněli, ale už dlouho jsme je nepotkali. Za to jsme dohnali Poláka, který nás ráno míjel. Jenže teď už má i parťáka. Kde toho schovával, čert ví, ale jdou spolu do Polska. Vypadají jak Bolek a Lolek, jen mají prohozenou barvu vlasů. Se tak i chovají. Ale líbí se nám jejich styl odpočinku, tak si taky zalezeme za křoví na sluníčko, aby na nás nefoukalo a posvačíme. A nebyli bychom to my, aby se nám za chvilku nezatáhlo. Vypadá to na déšť, možná i bouřku. Poláci nás předešli a my je rychle následujeme, třeba tomu utečeme. Znovu je předcházíme v kopci Ďurková. Začalo krápat, tak se navlékali do nepromokavých věcí. Jasně jsem jim řekl, že to dělají zbytečně, že tady pršet nebude. Přitom jsme se společně dívali jak leje opodál.

 

 

Na Ďurkovou útulnu dorážíme první. Setkáváme se s chatárem a mladou holčinou, možná dcerou, coby pomocnicí. Hned nám bylo vysvětleno co a jak. Trochu jsme jej zarazili, že chceme spát venku. Nějak nás na to asi netipoval. Taky nás rovnou informoval o dnešní nabídce jídel a pití. My je zas informuje, kolik lidí a jaké národnosti jde za náma. A pak si jdeme vybrat místo a postavit tarp. U toho dochází Poláci a o chvíli později Němci. Němci jako jediní spí venku, to zas překvapilo nás. Na útulňu pak ještě přišlo asi osm lidí. Takže celkem plno. My jsme si šli dát birella a čočkovou polévku. Hrajeme hru Európa otázky a odpovede. Respektive jen procházíme otázky a zkoušíme odpovědět. Jsou vidět jisté mezírky ve vzdělání a buďme upřímní, hlavně u mě.

 

Já pak ještě chvíli píšu příběh a Míša mezitím dojde do studánky pro vodu a uvaří večeři. Když platím chatárovi, tak místo aby mě vrátil drobné, nabízí dalšího birella, ale to už nemohu akceptovat. Kdo by pak lítal celou noc na záchod a ráno bychom to nepili. Platil jsem sedmnáct euro. Tři za místo pro tarp, šest za dva birelly a osm za dvě čočkové polévky. Ale nabídl jsem mu, že se půjdu podívat jestli nemám drobné eura na výměnu. Nakonec jsme napočítali devět euro a devadesát pět haléřů, takže jsme pět centů vydělali. Ale i tak byli moc rádi. Jinak slečna zvládala obsluhu v podstatě sama. Domluvila se se všemi. Když na plac přišel chatár, vždy na něco nebo někoho zapomněl.

 

 

Už během večeře se razantně ochladilo. Byla taková zima, že byl člověk rád, když se konečně zachumlal do spacáku a šel spát. No a moje noha byla taky ráda, je na tom mnohem lépe než včera, ale na noc ji ještě napatlám voltarenem.