Den třístý čtyřicátý první – sobotní pretěky do Nízkých Tater

 

Pěšky z Búda nad Kráľovou studňou do Hiadeľské sedlo
28,5km 1662/1934m (nahoru/dolu)

 

Vstáváme v pět čtyřicet pět a je děsná mlha. Tarp je celý mokrý od rosy. Jak z venku, tak zevnitř. Kvůli větru jsme to včera postavili nižší než normálně a teď litujeme. Pořádně se ani neposadíme. Posnídáme, pobalíme a v sedm vyrážíme. Odhaduji, že do obchodu, dorazíme v půl druhé. Kdyby něco, tak se rozdělíme a já poběžím napřed. Né že bych nabral extrémní náskok, ale každá minuta se může počítat.

 

 

Stavujeme se u studánky. Pořádně se napijeme a nabereme zásobu. Další voda je až za šestnáct kilometrů. Respektive je i dříve, ale už by to byla zacházka a tedy zdržení. Hned ze začátku valíme do kopce Křižná. Je to dnes nejvyšší kopec, ale stoupání nás i tak čeká až až. Na hoře nás čeká vysílač. Je to dost zajímavé dílo, takové netipické. Vypadá to spíš jak vojenská základna s ničivou zbraní.

 

 

A pak je to dolů. To docela hezky seběhneme, tak šetříme potřebné minuty. Cesta je to zatím celkem pěkná. Míjíme přístřešek nad kterým jsem přemýšlel jako cílovém místě, že by se tu dal postavit tarp. Jednak je to dál než to na mapě vypadalo a jednak je to tu dost na prd. Jsem rád, že jsem nás sem nevedl.

 

 

Musím si odskočit na velkou. Takové zdržení! Míša aspoň zatím vyndá tarp a upevní mi jej na batoh ať cestou schne. Udělalo se nám krásně. Zdržení je nakonec větší, musel jsem se ještě znovu vracet na místo činu neb jsem tam zapomněl hůlku. Míša šla napřed a měl jsem co dělat, abych ji dohnal. Voda z tarpu mě kapala do ponožky, tak ještě malá úprava a tedy zdržení. Valíme dál až na kopec Šturec. Čas máme tak tak, pokud se cesta nezhorší dáme to v pohodě, ale jakýkoliv zásek by už mohl být nebezpečný a s každým ukazatelem jsme proti jejich času pomalejší a pomalejší. A tak došlo na nejhorší, opouštím Míšu a valím kupředu.

 

 

Míša sejde do sedla a zalepí si zlobivý prst na noze. Má tam puchýř. A pak valí za mnou. Já seběhnu co se dá a do kopce se nezastavuju. Málem mě přejeli cyklisti. Ani nepřibrzdili. Kdyby tu bylo křoví, tak jsem skončil v něm, ale naštěstí tu bylo dost prostoru jim uhnout. Před Motyčianskou Hoľou potkávám první snpéčkaře. Zrovna je tu takový debilní kopeček dolů a dávají mi přednost. To je taková ta situace, kdy se snažíte ještě víc zrychlit, aby nečekali dlouho. Navíc jim děkuji a zdravím. Chvíle nepozornosti, uvolněný kámen a už si to jedu po prdeli k jejich nohám. Rychle se zvedám a na jejich otázku říkám, že jsem v poho a s úsměvem odcházím. Jenže to není úplně pravda. Sedřel jsem si dlaň do krve, ne nějak moc, ale bolí to pekelně. Hůlku nemůžu pořádně držet, ale nevadí, peláším dál. Pod kopcem na louce se ale už musím zastavit. Musím to ošetřit. Pořádně to vymejvám a zalepuji náplastí, ať to zbytečně nerozdráždím hůlkou. Kontroluju i zbytek těla, ale vše se zdá být v pohodě. Když už ztrácím drahocenný náskok, tak aspoň otočím tarp. Čtvrthodina pryč. Nasazuji batoh, když se objeví Míša. Nemá radost. Říkala rychle, ale opatrně. A já se rozsekám.

 

 

Dál pokračujeme spolu. Nahoře jsme coby dup. Směrem dolů, ale nastává nový problém. Jak přestala bolet ruka, začala bolet noha. Tak já to snad nakonec ani nedojdu. Míša dostává peníze, kdybych se hodně spomalil, tak, aby mohla nakoupit. Čas máme dobrý. Půl druhá nejpozději. Na kopec Zvolen se Míša vyškrábe dřív než já, ale zdrží ji lidi. Byli zvědaví kam jdeme a jelikož odtud už je to jen z kopce a je dvanáct, tak víme, že máme času dost. Vysvětlí jim, co je cesta SNP, Slovákům.. společně se tomu zasmějeme. Popřejeme si hodně štěstí a valíme dolů. Odtud už je to jen z kopce.

 

Na kopec hned vedle jezdí lanovka a zrovna přivezla bandu kluků. Říkali jsme si kam asi jdou. No a oni zahli z kopce do Donoval, kam jdeme taky. Mají děsně machr kecy. Jako že to seběhnou a kdo bude první. No ty kráso, kdyby nebylo studánky, kde jsme se zdrželi nabráním vody, tak jsme dole dřív, ale o to dýl bychom museli poslouchat jejich řeči. Kam to ten svět spěje, že i mladíci se nahoru radši vyvezou a pak místo procházky po kopcích jdou rovnou dolů ? Často i vídáváme namachrované frajery z posilky na elektrokolech a o chvíli později to samé vyšlápne padesátník na své Sce.

 

Do Donoval jsme došli v jednu hodinu a rovnou jdeme nakoupit. Kdosi na facebooku prohlásil, že tam mají vše co snpéčkář potřebuje, ale je to patrně nejdražší obchod ve střední Evropě. No a všechno co používáme my rozhodně nemají, ale s cenou měl pravdu. Nakoupit jde prvně Míša. Pak mi poreferuje co si nebyla jistá, a pak se jdu kouknout i já a dokoupím vše na čem jsme se shodli. Přežijeme dalších pět dní a o to jde. S Míšou si v obchodě povídal jakýsi Polák, který jde z Bratislavy Snp, ale nejdou to celé, kdesi se odpojí a půjdou do Polska. Taky ji tam vyzpovídá starší paní pokladní. To se mnou si nepovídal nikdo.

 

 

Naobědváme se a přebalíme pod sochou sv. Antona Paduánského. K obědu máme tak dva dny staré rohlíky, ale chutnaj skvěle. Chvíli pak ještě odpočíváme. Odcházíme zrovna když Donovalama projíždějí závodníci na kolech. Dost je obdivujeme, závodit za plného provozu. Auta, kamiony i autobusy, to musí být lábuž.

 

Pět kilometrů to máme k Útulně pod Kečkou. Prvně to jde po asfaltu, ale naštěstí se pak cesta změní v přírodní, jinak by mi noha asi upadla. Cestou předbíháme pět Němců a u rozcestí posíláme dva Poláky do útulny, ale jdeme se na ni podívat s nimi. Je to takové malé stavení. Vyspí se tu deset lidí a správci, kteří tu vaří polívky a prodávaj plechovky piva či petky s nealko. Stan se tu postavit nedá a platit za postel se nám zatím nechce. Zkusime štěstí o pět kilometrů dál v Hiadeľském sedle.

 

 

Cesta je to zas přes kopec. Když sestupujeme dolů do sedla. Začnou se za náma ozývat hlasy, na chvilku uvidíme i mladý pár, tipujeme kolem osmnácti. Ale do kopce jim to asi šlo lépe než z kopce. Sedlo nás trochu překvapilo. Jak jsme vylezli z lesa, hned nás přivítaly stožáry vysokého napětí. Naštěstí to nedělá moc rámus. Taky vidíme dva cyklisty u rozcestníku, ale kola mají tři. Třetí si šel pro vodu a zrovna se vrací a jde kolem přístřešku, kde se má také dát spát. V tom se ozve zuřivý psí štěkot. Složíme se na louce, kde si říkáme, že by mohl jít postavit tarp a jdu se kouknout do přístřešku. V přístřešku je chlap a má tři mini pudly. Hraje tam rádio a všici tři spustili štěkot. Je to dost nepříjemné. I tak prohodím pár slov s majitelem. Bude tu zůstávat a jinak je dost divnej. Rád si povídá, o všem všechno ví, všude byl a občas mu není vůbec rozumět. Nevadí. Vrátím se a vybereme si nejhezčí místo na stan a přesuneme se tam. Cyklisti odjeli, byli moc milí a Míša si s nima ráda pokecala. Mladej pár došel a zapadl kamsi do trávy za stožár. Asi se nechtějí družit. Dorazili i Němci, obhlídli přístřešek a pak řeší kam postaví stany. Na to, že je toto povolené místo na stanování, tak místo dost na prd. Zvažují, že půjdou pryč, ale nakonec to kousnou a zůstávají. Dojdu pro vodu, teče pomalu, ale teče a je docela daleko a z kopce. Když se vracím kolem přístřešku, zas ten štěkot a zas pán chce něco vědět. Slušně odpovím a pelášim nahoru.

 

Ještě než začneme stavět, tak přijde z druhé strany mladej kluk, který je ze Zlína a šlape z Dukli už třináctý den. Dneska má v nohách přes třicet kilometrů s velkým převýšením. Skončil u nás, protože Němcům nerozuměl. Ptal se na přístřešek a ani on nebyl třemi nevychovanými psi potěšen. Rozhodl se zůstat tu. Trochu mě překvapil, že to tu, bylo přímo u nás. Měli jsme pak co dělat, abychom na našem plácku tarp vůbec postavili, ale vešli jsme se. Na to jak je vymletej, tak je upovídanej. Vyměníme si tipy a vůbec jej nepotěší, že zítra, tedy v neděli je v Donovalech obchod zavřen. Vymysleli jsme mu několik možností jak to řešit. Má nad čím přemýšlet. Pak došli Poláci, ale ti jen prošli a šli na nějakou chatu. Po chvíli ale odešel směrem do hor i mladej pár, a to všechny překvapilo. Další místo, povolené, je až za osmnáct kilometrů a to už nemůžou ujít. Tak snad vědí, co dělají.

 

 

Uvaříme večeři a u toho musíme přetrpět zvědavého pána z přístřešku. Na štěstí mu přijdou další lidi, tak jde říkat svá moudra tam a my si v klidu vychutnáme jídlo v rozhovoru se zlíňákem. Popravdě jsme byli taky dost vymletí, ani na jméno jsme se nezeptali. Spát jsme šli ještě za světla. Dneska to byl těžký den. Zítra si dáme větší pohodu.